Poslední šance {Dokončeno}

.XVIII.

Všude bylo ticho. Ležela v posteli, na hrudi přiloženou dýku, kterou musela s velkou silou a pílí vytahovat ze stolu. Byla otočená zády ke dveřím a ležela na malém krajíčku postele. Občas se z chodby, za zamčenými dveřmi, ozvaly kroky, ale jinak zde panovalo hrobové ticho.

Ona však stále slyšela pouze své srdce. Tlouklo tak hlasitě. Nechtěla být tady! Nechtěla být v Tyrolech a vlastně ani nechtěla být na Karkasu. Chtěla domů. Přála si být opět na Haverlotu. Chtěl se procházet rozkvetlou zahradou, starat se o koně ve stájích a zahodit všechnu etiketu a zásady chování, které jí přišli tak zbytečné.

Bylo již k večeru a do pokoje vešly dvě dívky v chudších, lehce ušpiněných šatech. Jedna z nich položila na stůl džbán vína, dva poháry a druhá talířek s krajíc chleba, masem a jablko. Elizabeth k nim ani nevzhlédla, pouze s dýkou u hrudi ležela v chladné místnosti. Čekala na správnou příležitost aby ji mohla využít.

***

Jídla na stole se ani nedotkla. Jak by taky mohla. Nechtěla jíst! Dělalo se jí z toho špatně. Zničehonic někdo odemkl komnatu a pomalu a líně otevřel dveře. Stál v nich Erik, avšak Elizabeth ho nemohla vidět, když byla stále otočená zády. Zavřel dveře a vydal se k posteli.

Myslel si, že drahá lady již spí a tak si pouze sundal svou košili a boty a pomalu se položil vedle ní na postel. Opět jí začalo být srdce jako o závod. Teď tu přeci byla ta správná příležitost. Rychle se přetočila, posadila se na Erika obkročmo a přiložila mu dýku na krk.

,,A co teď?" zeptal se s ledovým klidem. Zarazilo jí, jak byl klidný, ale nehodlala se nechat zastavit. ,,Necháte mě odejít! Nebo vás zabiju!" zašeptala přísně. Její dlouhé vlasy mu lehce padali do tváře. Musel se pousmát. Seděla přímo na jeho intimních partiích a jediné na co myslel bylo: že s ní ještě bude zábava. 

,,Zabijete mě?" uchechtl se. Elizabetina ruka se malinko odtáhla, toho však využil Erik. Přetočil ji pod sebe a lehl si na ni svou vahou. Ruce jí přišpendlil nad hlavou. ,,Dost! To bolí!" křikla rozrušeně. Vzal dýku z její ruky a hodil ji na zem.

Opět jí vhrkly slzy do očí. Bála se ho. Bála se co příjde teď. Pořád se snažila vyprostit. ,,Jen klid! Já ti nechci ublížit! Nemám to zapotřebí!" řekl a tím ji donutil se alespoň trochu zklidnit. ,,Slezte ze mě!" přikázala mu tiše. Nic neudělal jen jí hleděl do očí.

,,Víš..." řekl, pomalu pustil její ruce, slezl z ní a vydal se k uhasínajícímu se krbu, ,,nemám jediný důvod proč ti ubližovat!" Elizabeth se prudce posadila a pravou rukou se chytla za levé bolavé zápěstí. Přihodil do krbu několik polínek. ,,Obzvláště potom co vím, že vás váš manžel zneužil! Očividně nejsi v nejšťastnějším svazku."

Došel ke džbánku, který ležel na stole a nalil si plnou číši. Když upíjel, zahleděl se na nebohou dívku, která sklesle zírala kamsi na pokrývku. Opět si ji musel prohlédnout. Přeci jen to byla skutečně krásná dívka. Měla lehce spadlé pravé ramínko její spodničky, avšak stále nic neodhalovala.

,,Najednou nejste tak výřečná!" uchechtl se a opět upil ze svého poháru. ,,Máte pravdu... nesnáším ho!" vzhlédla k mladíkovi, který se stejně jako před několika hodinami opíral o krásný, zdobený stůl, ,,avšak vy... Eriku! Na tom nejste o moc lépe!"

Trochu zaraženě na ni hleděl, poté se však usmál, položil svůj pohár na stůl a vydal se k posteli. ,,Drahá lady, věřte mi... Že nepotřebuji vaši náklonnost!" Posadil se vedle ní. Blízko. Možná až příliš blízko. Elizabeth si o trochu poposedla. ,,A přesto jste začal používat zásady správného oslovování!"

Ani jsem to nestihl zaznamenat. Měla pravdu a přitom jsem neměl jediný důvod, proč bych jí měl poslouchat. ,,Možná se ovšem mýlím, avšak proč jste přišel do této konaty a ulehl jste vedle mne na postel?" Musel se zasmát, protože si myslela něco co jí konečně mohl vyvrátit.

,,Toto je má komnata... Nerad vám to zděluji, ale na hradě nemáme místo na vaše ubytování, jedině pokud byste chtěla strávit pár nocí v žaláři... Takže buďto budete muset přečkat noc se mnou, nebo s párem havěti!"