Poslední šance {Dokončeno}

.XIX.

Erik poklidně ležel na posteli, vedle naštvané Elizabeth a zíral do stropu. Ležela na úplném krajíčku postele, div že nespadla a snažila se alespoň na pár minutek usnout. Erik nechtěl spát, musel totiž přemýšlet.

Stále nemohl zapomenout na ten osudný večer, kdy zemřel jeho dědeček Jackob II. Otec Erika, Denoar III. byl tehdy nástupcem na trůn. To se však nelíbilo jeho bratrovi Victoru IX. V noc kdy se vše stalo, panovala bouřka. Victor si najal lidi, aby jeho bratra zabili a málem se jim to i povedlo, kdyby tehdy malý, šestiletý Erik neuprchl a nepomohl svému otci, dnes by nebyl ani jeden mezi živými.

Je pouze otázkou času, kdy jeho otec podlehne zraněním, která se i přes všechen čas a péči nejsou schopny zahojit.

,,Váš otec..." špitla zničehonic a tím přilákala jeho pozornost, ,,byl Denoar třetí?" Erik založil ruce na prsou a zíral do stropu. ,,Omyl... Můj otec je Denoar třetí!" Pomalu se na něj zahleděla přes rameno a nakonec se k němu otočila. Čekala na to až jí řekne víc. Lehce natočil hlavu jejím směrem a jakmile spatřil tu tázavou tvář, musel se pousmát.

,,Před šestnácti lety, krátce po smrti Jackoba druhého, měl na trůn nastoupit můj otec," přejel svým pohledem zpět na jakýsi mrtvý bod na stropě, ,,to je samozřejmě všem známo," dodal a poté se musel zhluboka nadechnout, jako kdyby pro něj vyprávění byla ta nejtěžší věc, ,,tu noc byla bouřka, nemohl jsem spát! Šel jsem do komnaty mého otce, i když jsme to měl od strýce Victora zakázáno. Několik jeho věrných poskoků mělo za úkol mého otce zabít. Chtěl nechat zabít vlastního bratra, při své touze po trůnu! Kdybych tenkrát neutekl z pokoje, otec a ani já, bychom nežili!"

Elizabeth ho pozorovala s překvapeným výrazem, nedokázala to pochopit. ,,Ne..." bylo jediné co ze sebe dokázala dostat. ,,Ale ano," zašeptal klidně. ,,A Victor, váš bratranec?" musela se zeptat. ,,Dodnes nevím, jestli o tom věděl či nikoliv, ale jeho otec se se svými plány rád svému prvorozenému chlubil."

Proč jí to vyprávím? Proč by jí to vůbec mělo zajímat! Vypadá tak nevinně, jako pouhá oběť, uvězněná v zakleté smyčce. Něco na ní však je. Něco co mě stále říká, že to právě ona bude tím, kdo mi pomůže k trůnu a pomstě! Je to pravda? A nebo že by jen hloupý a bezcenný pocit?

,,Všichni muži jsou stejní! Ženou se za mocí a bohatstvím! Avšak kdy konečně budou spokojeni? Kdy přestanou ty zbytečné bitvy? Kdy přestanou masakry?! Kdy mají muži dost?!" Opět se na ní zahleděl. Nedokázal odpovědět, protože věděl, že její popis přesně sedí právě na něj. Zavrtěla hlavou a se slovy: ,,Všichni jste stejní!" se otočila na druhý bok.

***

Asi zhruba během půl hodiny Elizabeth propadla spánku, byla ze všeho tak unavená, vyčerpaná. Erik však nemohl spát. Nešlo to! Přemýšlel nad minulostí, ale také nad budoucností. Chce, aby jeho rod, po právu, usedl na trůn a hodlá toho dosáhnout za každou cenu! 

Zničehonic se Elizabeth přetočila a položila svou ruku na jeho hruď. Měl ruce za hlavou a jakmile na sobě ucítil její jemnou dlaň opět se musel zahledět na její tvář. Konečně vypadala spokojeně a dokonce by řekl i šťastně. Trochu se posunul, aby u ní byl blíže a ona se opět začala převalovat.

Najednou měla na jeho hrudi položenou celou svou hlavu. Jako kdyby spala na polštářku. Na jednu stranu se mu to líbilo, protože to přeci je žena nepřítele a ještě k tomu tak krásná. Avšak na druhou stranu věděl, že ona ho nesnáší, vlastně ho nenávidí. Kdyby nespala, ani by se ho nedotkla.

Všiml si vlasů. které padaly do její tváře. Pomalu, tiše aby jí nevzbudil, vytáhl svou ruku zpoza hlavy a něžně jí odhrnul vlasy z tváře. Je skutečně krásná. Ano, pro někoho jako je Adam je jí škoda, ale přesně to platí i o mě! Pro takovou dívku, by spousta mužů zabíjela. Spousta mužů by se jí pokoušela zmocnit a bohužel věřím, že by se jim to i povedlo. Je příliš křehká. V tomto světě se jen těžko sama ubrání.

Je jako porcelánová panenka...