Sestra Smrti (Avengers)

|Prolog|

"| £0√€ u $|$π€®"

Stálo na kusu papíru, který jsem posledních deset minut žmoulala v ruce. Byla to jednoduchá šifra, kterou mi moje sestra ráda psala esemesky, když jsme byly ještě mladé, nezkušené holky s rozlišnými názory na okolí a svět. Tehdy by nás vůbec nenapadlo, že zažijeme věci o kterých se většině ani nesnilo.

Už to bude deset let, co jsem se tady spolu s ní jen tak objevila a nevěděla co dělat. Jen se vžijte do mé role: patnácti-letá puberťačka z Evropy se najednou octne se svou o tři roky mladší sestrou uprostřed New Yorku. Jakoby někdo lusknul prsty a celý život a koloběh dějin tím obrátil vzhůru nohama.

Jak byste se asi cítili? Zmateně? Nadšeně? Starostlivě? Vystrašeně či nebojácně?

Já jsem se rozhodně cítila nervózně a zmateně. Moje znalost jazyků byla sice na úrovni vysokoškoláka, ale to pouze u němčiny a francouštiny, nikoli u angličtiny z které jsem pomalu propadala vzhledem k tomu, že moje profesorka byla asi tak přívětivá a milá jako Loki v Thorově přítomnosti, což (jak jsem později zjistila) nikdy nedopadá moc dobře. Možná bych si troufala říct katastrofálně.

A tím se dostáváme k tomu, jak si žiji dnes. Taky bych svůj život dokázala popsat slovem katastrofální, ale dávám přednost výrazu: zaplavený nevyřešitelnými problémy, kritickými stavy úzkosti a sebekritiky, která nezná mezí.

Nebo alespoň tohle je můj momentalní stav, který se částečně přibližuje k Wandině teorii o mých psychických problémech, která v zásadě pojednává o tom, že když jsem se sem dostala, získala(pro mě stále z nepochopitelných důvodů) schopnosti a přišla o sestru a jedinou rodinu, která mi tady zbyla, moje myšlení a psychika se různě vyvíjeli a měnili, až z toho vznikly deprese, záchvaty, ignorace mých potřeb a až nebezpečně nadměrné množství sebekritiky.

Takže jak si žiju? Do nedávna byli i ty deprese rozhodně lepší než to co se mi děje teď. To víte, žít v přítomnosti člověka u kterého jste se kdysi zapřísáhli, že ho zabijete, není úplně nejpohodlnější.