Sestra Smrti (Avengers)

•|14th|•

Seděla jsem v obývacím pokoji a cpala se hranolkami, když se vedle mě objevil kovoruký voják s knihou v ruce a posadil se vedle mě na gauč. Trochu jsem se od něho oddálila, neboť jsem měla ráda osobní prostor a můj život mi byl více než milý.

Pohledem jsem zakotvila na jeho knize. Pán Prstenů; Společenstvo prstenu. Skvělá kniha a boží film. Vzhledem k pohledu, který upíral na bílé stránky jsem pochopila, že mu přelouskání tohoto báječného díla dělá problémy. Chvíli jsem uvažovala jestli bych se neměla zabarikádovat u sebe v pokoji a pustit si grotesky, ale modré tabletky stále zabíraly a já měla nutkání pomáhat všem, které jsem viděla a vzhledem k tomu, že jediný přítomný člověk byl Barnes, rozhodla jsem se vypnout televizi, odložit svůj pozdní oběd, který se dal považovat za brzkou večeři a vzít si od něj knihu do svých rukou.

Nechápavě se na mě podíval. Posunula jsem se blíž k němu, lehla si, nohy si vyhoupla na jeho klín a začala předčítat. Sice angličtina není můj mateřský jazyk, ale tuto knihu jsem v originální britské angličtině četla nespočetněkrát. Nutno podotknout, že Barnes byl na stránce sedm, což byla teprve předmluva, a tak jsem začala od začátku.

,,J.R.R Tolkien, Pán Prstenů, Společenstvo Prstenu.
Tři prsteny pro krále elfů pod nebem, Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen..."
—————

,,A tak končí první část bitvy o Prsten," dokončila jsem a zaklapla knihu.
,,Awwww, jste opravdu sladcí," ozvalo se z televize. Rychle jsem se vymrštila do stoje a odtáhla se tak od Barnese na jehož rameni doteď zpočívala má hlava a jeho ruka byla přehozena přes má ramena.

Na obrazovce se s úšklebkem na rtech vyjímal Clintův obličej. Raději jsem se ani neptala, jak dlouho poslouchal audio a pozoroval naše maličkosti.

,,Jak jste na tom?" zeptala jsem se, ignorujíc jeho úsměv a založila jsem si ruce na prsou.

,,Ještě máme pár úkolu, jedním z nich bylo zkontrolovat situaci doma. Kapitán chtěl vědět jestli má chystat pohřeb, ale jak to vypadá, spíš se bude chystat svatba," dobíral si mě.
,,Budou si Fury se Stevem muset sáhnout hluboko do kapsy, jestli mají zaplatit svatbu někoho jako je Kaitlyn," uchechtla se za Clintem i Natasha. Protočila jsem očima.
,,Víš, spíš bych se bála, aby Laura nemusela chystat tvůj pohřeb, Clintone," uchechtla jsem se.
,,A co se týče tebe Romanoffová," začala jsem.
,,Ne, nic jsem neřekla, v ničem nejedu!" vyjekla a raději zmizela z dosahu obrazovky.

,,Tak já už bych taky raději šel," připustil lukostřelec.
,,Pozdravuj ostatní."
,,Sdělím jim tu novinu, o to se neboj," usmál se a já už to nevydržela a hodila po něm, tedy po televizní obrazovce knihu, kterou jsem do teď svírala v rukou.
,,Uvidíme se zítra!" stihl vykřiknout než zavěsil a knížka tak jen bezmocně dopadla na černou obrazovku, a pak se s vrznutím sesunula na zem.

S povzdechem jsem svěsila ramena a knihu zvedla. Popravdě, usměvavé dny jsou horší, jak krámy. Všichni si ze mě dělají srandu a já nemám morálku jim v tu chvíli zpřelámat vazy. Najednou se ze dveří ozvalo odkašlání.

Já i s Barnesem jsme zvedly pohled ke dveřím a já se usmála nad návštěvou, která se zde objevila. Odložila jsem knihu na blízký stolek a rychle se vydala přivítat příchozího, takže jsem mu skočila do náručí a nohy obmotala kolem jeho pasu a se smíchem mu svůj obličej zabořila do kudrnatých kadeří. Zatočil se se mnou, přičemž málem zakopl o práh dveří, a pak mě s úsměvem položil na zem a porovnal si kulaté brýle.

,,Sluší ti to," poznamenal.
,,Máš sušenky?" zeptala jsem se okamžitě.

,,Jistěže ano, za koho mě máš?" uchechtl se a z kapsy svého kabátu vytáhl balíček sušenek.

,,Jsi Christian Norge, cos čekal? Že bych ti taky na oplátku složila kompliment?"

,,Ne, jsi Kaitlyn Collier, to by bylo zvláštní i na tebe, ale přinesl jsem ti i další dávku léků."
Podal mi z druhé kapsy svého tmavého kabátu i krabičku s modrými tabletkami.

,,Děkuju, jsi skvělý," řekla jsem a vtiskla mu na čelo malou pusu. Jak říkám, usměvavé dny.

,,Dáš si čaj, kafe nebo vodku?" zeptala jsem se. Christian se nadechoval, že odpoví, avšak jeho pohled sklouzl do prostoru za mnou a hned záporně zatřásla hlavou.
,,Ne, děkuju, ale bratr potřebuje vyzvednout z tenisu."
,,Má trénink až do půl deváté?" podivila jsem se s pohledem upřeným na nástěné hodiny.
,,J-jo."
,,Uvidíme se ve středu?"
,,Určitě. Zatím ahoj," objal mě a zase se vytratil. Nechápavě jsem za ním hleděla, ale nakonec jen pokrčila rameny, pohodila si léky v ruce a s úmyslem odnést je do kuchyně jsem se vydala kolem Barnese pryč z obýváku.

,,To je tvůj přítel?" zeptal se, když jsem kolem něj s úsměvem procházela. Trochu jsem se zarazila a pohlédla na něj.

,,A co když jo? Snad bys nežárlil na vysokoškoláka," praštila jsem ho do ramene, což se mi nepěkně vymstilo. Prudce a pevně chytl zápěstí mé ruky a probodl mě pohledem. V očích se mi mihl strach, ale hned ho vystřídal vztek a nevěřícnost.

,,Pusť mě," zasyčela jsem a snažila se ovládnout, abych nemusela použít dávku modrých tabletek předčasně.

Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl a následně povolil mé zápěstí. Vytrhla jsem se mu, chvíli na něj vyčítavě hleděla, ale když se nadechoval k nějaké zpovědi, raději jsem okamžitě vyběhla pryč od něj, kam jinam než směrem tělocvična.