Sestra Smrti (Avengers)

•|3rd|•

,,Co se stalo, že dnes nesedíš se Staroušem a nehraješ bingo?" ušklíbl se Stark a svalil se na gauč vedle mě. Koutkem oka jsem zpozorovala jeho modře blikající reaktor, ale jinak ho úspěšně ignorovala a snažila se věnovat reality show, která právě běžela v televizi.
,,Kaitlyne."
,,Anthony."
,,Co se děje?"
,,Nic."
,,Když holka řekne, že se nic neděje znamená to jen dvě věci: něco se děje nebo odkopnul mě," odvětil mi a probodnul mě prozíravým čokoládovým pohledem.
,,Ale vzhledem k tomu, že jsi s nikým neměla dlouhodobý vztah, protože kdyby jo, tak bych o tom já nebo JARVIS věděl, předpokládám, že se něco děje," naklonil se ke mně.
,,Tak se zeptám znovu: co se děje?"
,,Hovno, Edwarde," řekla jsem s tvrdohlavým náznakem sarkazmu a opustila obývací pokoj směr tělocvična. Opět.
,,Josephino!" zavřeštěl na mě ještě, ale to už se dveře výtahu zavíraly a poslední co jsem viděla než se dveře zavřely byl nasraný a zároveň starostlivý pohled amerického playboye.
———

Víte, když člověk ztratí milovanou osobu, nutně to nemusí znamenat smrt. Stačí odloučení či osobní psychická vzdálenost mezi vámi, která se vytvořila na úkor jistých situací. Navíc smrt je přirozenou součástí života. Žijeme, abychom mohli zemřít. Záleží ale zejména na tom, jak zemřeme. Existence je pouhým důkazem exempláře do počtu více jak sedmi miliard. Já už zemřela. Mám svůj náhrobek, který tísní mou osobu a jestli si myslíte, že budu mít klid až se ten prázdný hrob zaplní mou osobou, tak se šeredně pletete. Trápení a odloučení dokážou být nesmrtelné, na rozdíl od nás. Někteří si dokonce myslí, že nesmrtelná dokáže být i láska, ale to je lež. Nechutná a obrovská lež, kterou si lidstvo vymyslelo stejně tak jako naději.

Pouhá lidskost. Tomu se říká dar. Mé osobnosti se říká prokletí.

Následovala další silná rána do červeného boxovacího pytle a můj výkřik, jež provázel příval emocí. Ani jsem si nevšimla příchozího, který vypadal, že ho můj momentální stav, ať už psychický nebo fyzický, nijak nepřekvapoval. Otočila jsem se na něj. Udýchaná a bezmocná, snažíc se vybít si svůj ztek na ubohé vycpávce a jeho to nijak nepřekvapovalo. Viděl mě takto už tolikrát, že ho to nemuselo překvapovat. Jen jednou jsem ho viděla doopravdy překvapeného, ale to už je dávno.

,,Ahoj," zamumlala jsem a neurčitě pohodila rukou obvázanou lehčí rukavicí na box.

,,Ahoj Josephine," odpověděl. Trochu jsem svraštila obočí. Neměla jsem ráda, když mi lidé říkali druhým jménem, ale on ho miloval, takže jen ojediněle se uráčil mi říkat Kaitlyn. Podal mi bílý ručník a já ho se stálým trochu naštvaným pohledem přijmula a přehodila si ho kolem krku.

,,Takhle mi už nikdo neříká," vyčetla jsem mu.
,,Jo, já vím," pronesl, jakoby mi tím chtěl dělat schválnosti.
,,Já vím," zopakovala jsem tiše.
,,Je to už dlouho, že ano?"

,,Ale ne tak dlouho, abych měla povinnost mu pomoci. Steve pro mě hodně znamená, ale pořád jsem pod přísahou. A pod božím pohledem, který mi zakazuje používat schopnosti, nakonec byl jsi to přeci ty, kdo mě poslal do kláštera," uchechtla jsem se a pohlédla do jeho černého oka.

,,Ano, já vím."