Sestra Smrti (Avengers)

•|16th|•

Obsahuje úvahy o sebepoškozování a sebevraždě.

Prosím lidi, neubližujte si. Možná se to nezdá, ale jste pro tento svět důležití a každý máme nějaké poslání(pomineme fakt, že mým posláním zřejmě bylo psát fanfikce) a určitě to všechno ještě dopadne dobře. Život nemusí vždy skončit uprostřed věty, ale až na konci souvětí.

,,Jsme doma!!" uslyšela jsem na chodbě, ale přes dvoje dveře toho nebylo moc slyšet. Pokusila jsem se vstát, ale motala se mi hlava a před očima se mi mlžilo. Bylo mi špatně. Chtělo se mi zvracet, ale byla jsem moc slabá a omámená na to, abych se přesunula k záchodové míse a tam vyklopila obsah svého žaludku, tak jsem zaklonila hlavu a opřela si ji o chladivé kachličky v mé koupelně.

Po chvilce jsem se vzpamatovala. Musela jsem rychle něco udělat, nikdo z právě příchozích mě nesměl vidět v tomto beznadějném stavu. Pomalu jsem se postavila a opírala se přitom o  umyvadlo. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Kolem byl kouř z cigaret a zároveň fialová mlha, jež lehce zapáchala po chlorovodíku.

Setřela jsem si rukou pot z čela a opláchla si obličej studenou vodou. V umyvadle byly fialové provázky, které se leskly a vypadaly jako vzpomínky, jež se v Harry Potterovi dávaly do myslánky a tam se následně promítaly. Nebylo to vlastně tak mylné přirovnání. Spláchla jsem nitky společně se svým potem, a pak otevřela malé okénko nad záchodem a pokusila se všechen pach vyvětrat.

Uslyšela jsem vrzání dveří a rychle se odtáhla od malého okna, kterým do místnosti proudil čerstvý vzduch. Začala jsem trochu panikařit.
Když se ve dveřích do koupelny objevil Steve se starostlivým a podezíravým výrazem, panika přímo zahltila celý můj organismus. Jeho pohled chvíli skenoval místnost, a pak se zastavil na mé maličkosti.

,,Kaitlyn," začal pomalu a chtěl ke mně přistoupit.
,,Ne! Běž pryč Steve!" vykřikla jsem a rozhodila rukou, přičemž místnost opět zalila fialová mlha.
,,Klid. Bude to dobré, jen se uklidni, ano?" začal a pomalu ke mně přistupoval.

Začala jsem brečet, ale vzlyky jsem se snažila udržet v pevně sevřené bránici. Rychle jsem zatřásla hlavou a dala mu tak jasný signál, že s ním nechci mluvit. S nikým jsem teď nechtěla mluvit. Ignoroval to, jako už tolikrát, když věděl, co je pro mě lepší líp než já sama.

Jeho silné paže v modro-červené uniformě se omotaly kolem mého malého a třesoucího se těla. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a pevně v rukou sevřela jeho oblek.
,,Promiň. Promiň mi to," mumlala jsem, přičemž moje slzy smáčely jeho hruď.
,,Shhh...nic ti nevyčítám, jen mi pověz, co se stalo. Kdo ti co provedl?" ptal se a při tom mě hladil po zádech. Trochu jsem se odtáhla a podívala se mu do očí. Dlouho jsem však ten oční kontakt neudržela a zase se rozbrečela.

,,J-já...P-promiň," zhluboka jsem se nadechla.
,,Blíží se Va-Vánoce a teď, když je tady a já...já nevím, co mám dělat, Steve. Byla to pošetilost, ale pomohlo to. Sice jen krátkodobě, ale ano," obhajovala jsem své činy rychlou a nesrozumitelnou mluvou.
,,Co jsi provedla Kaitlyn?"
,,Ch-chtěla jsem za-zapomenout," fňukla jsem a nato se mi podlomila kolena.
,,Moc mě to mrzí, Steve," zašeptala jsem a pustila jeho zmačkanou a ušpiněnou uniformu.
,,Mě taky. Ale bude to dobré, zavoláme Bruce a Christiana a společně to vyřešíme, ano?" podíval se mi do očí a snažil se v nich jistě najít nějaký cit nebo emoci, která by mu dala znamení, že to opravdu bude v pořádku. Ale ono nebude.

,,Ty to nechápeš, Steve," zamumlala jsem.
,,On ji zabil. A já na ně přísahala! Přísahala jsem!" vykřikla jsem.
Trochu svraštil obočí a nechápavě mě sledoval, jak na kachličkové zemi svírám ruce v pěst a propaluji ho ublíženým a bezmocný pohledem.
,,Můj otec..." zamumlala jsem a nadechla se zápachu, který v koupelně panoval.
,,Byl tady, ještě dříve než já a má sestra. Jen díky němu jsem se tady ocitla a také jen díky němu mám prostřední jméno Josephine," připustila jsem.
,,Ale pak se vrátil a někdo ho zabil...O šest let později někdo zabil i ji." Vzhlédla jsem k němu a arogantně se usmála.
,,A teď je řada na mně."
,,Nikdo tě nezabije, ochráníme tě. Slibuju," klekl si ke mně a položil mi ruku na stehno, jak to dělával, vždy když byl nervózní.
,,Neslibuj věci, které nemůžeš splnit."
,,Proč ne?"
,,Nemůžete mě ochránit přede mnou samotnou." Pohladila jsem ho po tváři a vtiskla mu malý polibek na tvář.