Sestra Smrti (Avengers)

•|15th|•

Idiot. Všichni jsou to idioti! Žárliví, arogantní, sebestřední, egoističtí a namachrovaní idioti, kteří využívají svých hezkých těl, milých úsměvů a krásně řezaných obličejů, aby sváděli někoho jako jsem já do propasti beznaděje a porozhodvé deprese! Ale já se nedám, nenechám se zatáhnout do nějakého přechodného psychicky nemorálního citu, jako je láska.

Jeden úder následoval hned druhý a svět kolem jakoby neexistoval. Jen já, vztek, strach a endorfiny, které vyplavovalo boxování stejně tak jako spalovalo kalorie a energii.

Ruce v lehkých rukavicích jsem už měla prodřené do krve, ale ani štípavá bolest a pachuť oceli mi nezabraňovala bušit do mého nového pytle Steva.

Steve. Na minutku jsem se zastavila nad myšlenkou, která mě zdánlivě spojovala s blonďatým vojákem, ale vymstilo se mi to a ta lítost, která na chvilinku přišla byla během té druhé opět pryč, neboť silně rozhoupaný pytel vážící kolem šedesáti kilo byl rychlejší než moje smysli, a mezi mou myšlenkou a pomalým pohybem pěstí, do mě stihl narazit a odrazit mě doprostřed malé tělocvičny, přičemž se mu úspěšně povedlo mi vyrazit dech.

Jako první po uvědomnění si, že nemám přísun kyslíku, jsem si vzpomněla, že pomáhá, když se pokusím rozkašlat. Roce se mi třásly a z očí mi tekly slzy, ale po nekonečných minutách jsem se opět nadechla a následně se kvůli vyčerpání svalila na zem na žíněnku, kde jsem občasně trénovala i něco jiného než box a zhluboka jsem oddychovala.

Koutkem oka jsem pohlédla na hodiny a zjistila, že se blíží druhá hodina ranní. Najednou, jakoby jen to vědomí, kolik je hodin, říkalo; ,,Spi."

Tak jsem zavřela víčka k sobě a s hlubokými nádechy a výdechy, celá spocená, jen v černých, nepříjemných legínách a pevné sportovní podprsence, jsem usnula.

Nebylo by to poprvé, co jsem noc strávila v tělocvičně, zvláštní však bylo, že jsem se druhý den ráno(spíše dopoledne) probudila ve svém pyžamu, v mém pokoji a pohodlně zachumlalaná a propadnutá do své měkké postele.
———

Vydala jsem se na výpravu do kuchyně, samozřejmě jako obvykle jen v pyžamku a bosa. Také jsem i dnes, jako každý jiný den obloukem obešla jídelnu, neboť ve mně ani tolik nepřevládal strach z osob v místnosti, jako z místnosti samotné aneb, když trpíte deipnofobií, protože jak říká má neplacená psycholožka Wanda: ,,Změna prostředí a životního stylu společně se silnou emotivní ztrátou a kolabsem vede k mnoha duševním změnám, které mohou vyvolat neopodstatněný strach."

Z toho také plyne jedna další moje fobie, ale o té snad někdy jindy. Každopádně jsem se dostala do kuchyně a z lednice na které byl magnetem připevněn již pěkně dlouhý nákupní seznam jsem si vyndala jogurt.

Místo jídelny často využívám právě kuchyň, kde je bar a ten mi slouží jako jídelní stůl nebo se, jako dnes, přesunu do obývacího pokoje v tomto patře a tam zasednu před televizi na gauč.
,,JARVISi? Budeš tak laskavý a zavoláš týmu?"
,,Jistě slečno."

Během chvilky se mi na obrazovce objevil pobavený ksicht Clinta a usměvavý obličej Wandy.
,,Ahoj," pozdravila jsem.
,,Ahoj Kaitlyn, co prášky?" předběhla Wanda Clinta, který se nadechoval k nějaké peprné poznámce.
,,Včera se tady stavil Christian a donesl mi další dávku na půl roku," obeznámila jsem oba se situací ohledně mých léčiv.
,,Tak to byl asi důvod, proč byl Barnese tak rozhořčený a ptal se nás, kde tě najde," utrousil tiše Clint a hned od Wandy schytal kopanec do nohy a kolemjdoucí Natasha mu uštědřila malý pohlavek, zatímco já ho zpražila nevěřícným výrazem.
,,Cože?" zajíkla jsem se a bílý jogur mi trochu zaskočil.
,,Byla jsi v tělocvičně, že ano?" zeptala se Wanda, i když bylo jasné, že nikam jinam bych si vztek vybít nešla. Nepatrně jsem pokývala hlavou.
,,Hádám, že jsi měla v úmyslu tam přespat," uvažoval Clint. Trochu neutrálně jsem pokrčila rameny a pohledem skenovala své prsty u nohou. Kdo z vás má taky ukazováček delší než palec?
,,Jak jste na tom?" změnila jsem téma a zase se podívala na obličeje mých přátel.
,,Do tří hodin počítáme, že budeme v New Yorku," řekla Natasha, nakladnějíc se přes Clinta a brunetku ke kameře, abych ji mohla vidět a ona se zase mohla pokochat mým ranním, rozespalým já.
,,Mám uvařit?"
,,Objednej pizzu, Stark začíná šílet, protože už čtrnáct dní nestrčil do pusy nic fastfoodového ani příliš kalorického," řekla Natasha.
,,Pepper prý zavedla zeleninovou dietu," dodala Wanda.
,,Zkrátka je to s ním k nevydržení," shrnul Clint a zpoza obrazu se tlumeně ozvalo: ,,Já vás slyším!"
Uchechtla jsem se.
,,Budu se těšit, uvidíme se za pár hodin."
,,Ahoj," ozvalo se od nich z jetu a obrazovka pohasla.

S výdechem jsem se přesunula k oknu, ze kterého jsem měla výhled na většinu Manhattnu. Bylo zatažené a studené počasí přicházejícího prosince, což pro většinu normálních občanů znamenalo Vánoce, avšak pro mě, zvýšené dávky modrých tabletek. Pomalu, ale jistě začalo sněžit. Jak by řekla moje maminka, bílé labutě tančí po obloze.