Sestra Smrti (Avengers)

•|4th|•

,,Kaithlyn, prosím! Vrať se! Nenechávej mě tady! Kaithlyn!" vykřikla zoufale zrzka a silně stiskla mou ruku.
,,Seženu pomoc, neboj. Najdu SHIELD, Furyho, Bartona, kohokoliv a ten nám pomůže. Hned jsem zpátky. Neboj," zaúpěla jsem a pustila její ruku. Udělala jsem pár kroků od ní a v panice se rozhlédla po opuštěné, temné a slepé uličce, kde jsme se právě nacházely. Pohlédla jsem na ni a se slzami v očích se pomalu vydala k hlavní ulici, na kterou tato ulička tvořila kolmici.

,,Kaithlyn," ozvalo se za mnou skoro neslyšně. Zmateně jsem se ohlédla za zrzkou, která stála asi pět metrů za mnou. Kolena se jí třásla, měla husí kůži a vlasy slepené potem a prachem. Zvedla svou roztřesenou ruku směrem k objemné popelnici, která byla pár metrů ode mě a byla zahalena ve stínu noci. Nechápavě jsem svraštila obočí, ale pro jistotu udělala dva kroky zpět k zrzce. Roztřeseně jsem se nadechla, při čemž se mi z hrdla vydral hlasitý vzlyk a to byla osudová chyba. Bylo to jako spouštěč, který měl odstartovat největší muka mého života.

Z poza popelnice se vynořila mohutná mužská postava se samopalem v rukou. V záři měsíce se zaleskla kovová končetina útočníka a mě se onen vzlyk skoro zadrhl v krku. Z očí se mně i brunetce začaly valit horké slzy.

,,Nech nás!" vykřikla jsem a snažila se znít výhružně.
,,Co po nás chceš?!" zlomil se mi v polovině hlas, ale ani moje beznadějné vymlouvání ho neodradilo namířit na mě zbraň.
,,P-prosím," zakvílela jsem a silně přivřela oční víčka k sobě. Tím se mi po tváři rozlil potůček slané vody a ten následně skapal podél lícní kosti až k bradě, kde pomalu odkapával na zaplivaný chodník a mé bílé tričko.

Zaslechla jsem několik rytmicky za sebou jdoucích silných ran ze samopalu a následně vysoký dívčí výkřik.
...Ten však nepatřil mně...

Rychle jsem se vymrštila do sedu za doprovodu vzlyků. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji, kde jsem se nacházela. Žádná temná a slepá ulička, žádný ozbrojený muž s kovovou končetinou, žádná střelba a výkřik.

Hluboce jsem vydechla a z čela a tváří si setřela pot smíchaný se slzami, které mi i při spánku zaplnily oči. Měla jsem ledové ruce a horké jistě červené tváře. Hlavu jsem si složila do dlaní a ochladía si tak lehce obličej. Prohlábla jsem si vlasy a zhluboka se nadechla. Vzduch byl těžký a voněl jako turecká káva s mátou. Bylo mi vedro i přes fakt, že jsem na sobě měla spací tílko a kraťásky.

Vstala jsem z postele a vydala se k oknu, které jsem nalaledně otevřela. Do obličeje mě udeřil studený vítr a pach velkoměsta. Někde v dáli jsem ucítila vůni fast foodu a kebabu a vzpoměla jsem si na kuskus s fazolemi. Jen tak zničeho nic jsem si vzpomněla na to životodárné jídlo z těstovin, luštěnin a perfektně vyvážené omáčky, kde se mísí chuť smetany a silného koření.

Moje oblíbené holandské jídlo. Už ani nevím, jak belgická holandština zní. Jsem víc přistěhovalý američan než belgičan na výletě. Jaká to ironie. Na pospas životu v mrakodrapu s bandou hrdinů, kteří však hrdinství přirovnávají k činům. Já hrdinství přirovnávám k myšlení.