Sestra Smrti (Avengers)

•|22th|•

Pojednává o sebevražedných úvahách, násilí a bolesti. Ale já vás varovala. Nenabádám tím nikoho k páchání podobných činů, jen upozorňuji na problematiku a skutečnost, že se to děje.
———

Život je sračka. A kdo tvrdí opak je buďto přehnaný optimista, lhář nebo předávkovaný modrými tabletkami. Známe přeci ten duchaplný citát 'celý život je jen cesta ke smrti'. Dost dlouhou dobu jsem se snažila říkat si, že si tu cestu musím udělat co nejhezčí, abych pak mohla tvrdit, že život není jen o smrti, ale byla to dětinská a staromódní představa.

Život je sračka a láska neexistuje. Takhle bych podtrhla závěr. Notak, nebreč, promiň, že mluvím sprostě, ale nemá cenu se přetvařovat. Mám tě ráda, ale...vždycky je tady nějaké 'ale'. Nechci se omlouvat. Ale udělal jsi pro mě toho tolik, že by bylo sobecké nepoděkovat a neomluvit se, takže: děkuju a promiň.

Promiň Monkey. Děkuju Monkey.
-navždy tvoje nejstarší kamarádka z jiné reality
Kaitlyn Josephin Collierova

P.S. Pokud začneš mluvit sprostě a budeš kvůli mě brečet, začnu tě chodit strašit.

P.P.S. Choď zalévat kytky na hřbitov. Vždycky třetí den v měsíci. Nezapomeň. Jinak tě budu chodit strašit.

Našli ji v silném bezvědomí druhý den ráno v její koupelně. Když se Bucky šel omluvit a nakonec z celé omluvy bylo oživování a pokus o záchranu života. Když vešel do orosené a vlhké místnosti, vyvalila se na něj fialová pára s puchem chlorovodíku. Pokusil se ji vyvětrat, a pak spatřil na kachličkové zemi ležet malou brunetku s mrtvolně bílým obličejem a zavřenýma očima v klidném a spokojeném výrazu. V umyvadle našli později zbytky jejích vzpomínek vytažené její vlastní rukou pomocí schopností z její mysl a následně odhozené s minimální šancí, že by se někdy mohla rozpomenout na již dávno spláchnuté pramínky fialových světélkujících provázků vzpomínek v odpadu.

Další věc, kterou našli, byl dopis. Jeden jediný adresován Stevovi. Nejednoho člověka to ranilo u srdce, ale nikdo s tím už nic neudělá. Dalším vodítkem k určení příčiny jejího stavu byl prázdný rozbitý hrneček se zbytkem pryskyřníkového čaje, což se dalo považovat za více než pouhou sebevražednou myšlenku.
Vedle dívky ležel růženec, pravděpodobně se pomodlila před tím, než spolykala smrtelnou dávku pryskyřníku. Nikdo nedokázal určit, jestli to bolelo nebo to bylo náhlé a prakticky okamžité, každopádně se jí doktoři okamžitě pokusili vypumpovat žaludek a udržet ji alespoň při malém vědomí.
Posledním nalezeným předmětem byla kovová známka vojáka Adrewa Newmana, kterou dívka drtila v ruce a její ostré hrany jí pozeřaly vnitřní část dlaní, jak se pravděpodobně v posmrtné křeči svíjela.

Už to nebyla pouze sebepoškozujicí mise, ale sebevražedná akce.
Nikdo se nepřiznal, nikdo si to nechtěl připustit, ale každý si uvědomil, že tomu mohl předejít.
Natasha nikomu neřekla, že Kaitlyn nalila.
Clint se nesvěřil o jejich rozhovoru ma střeše.

Bucky neřekl ani půl slova o jejich vyměňování slin, na to byl až příliš v šoku a s příliš rozlámaným srdcem. Sám nevěděl, jak se mohly jeho city k té malé brunetě s nenávistivým pohledem přehoupnout až do něčeho, co mohlo připomínat lásku. Vlastně si ji pamatoval. Pamatoval si tu misi před deseti lety, kdy na ni a její sestru musel namířit zbraň, a pak nepozorovaně zmizel. Do dneška si pamatoval ten bezmocný a vyděšený výraz patnáctileté Kaitlyn a obětavý čin její malé sestřičky, která si před ní stoupla schytala tak ty čtyři rány ze samopalu místo ní. Pamatoval si to až moc dobře.

Steve i Tony věděli, že kdyby se pokusili s Kaitlyn víc mluvit, víc ji poslouchat a nenutili ji do neustálých misí nebo něčeho podobného, je jistá šance, že by tu stále byla.
Bruce i Christian se snažili Kaitlyn zachránit, ale sami neměli šanci to dokázat. Musela to dokázat ona sama, ale ona teď také byla bez šance. Šance. Co je to vlastně ta šance? Možná jistá forma naděje? Nebo jen pošetilosti? Každopádně naší osiřelé belgičance s americkým občanstvím ani naděje ani šance nezbývala.

I Loki se cítil trochu provinile. Vlastně si vyčítal, že si s ní včerejší večer nezatančil stejně jako ti dva vojáci.
A Wanda? Ta seděla v pokoji a snažila se nebrečet a pořád nabádala v duchu svou kamarádku, aby otevřela oči a sama se nadechla bez pomoci přístrojů. Ale marně. Nedokázala se ani podívat na poslední myšlenky, které Kaitlyn proběhly hlavou, jak z jejího stavu byla zničená. Každý tomu mohl předejít, ale nikdo si nevšiml, jak blízký je konec.

Nikdo však nedopadl tak hrozně jako Fury. Jako člověk, který se ji celých deset let snažil udržet při životě a teď najednou selhal. Po tolika pokusech se jí to podařilo. Ani on se přiznal a neřekl, že ho před osmi lety Kaitlyn prosila, aby se mohla vrátit domů a alespoň naposledy pohlédnout na svou matku, ale on tehdy řekl ne. Nepřiznal se ani k tomu, kolikrát se proklínal za to, že ji a její sestru tehdy neochránil.

Doufal, že pokud zemře bude jí líp. Ale nikdo nechtěl aby zemřela. Ty její ustavičně pohrdavé pohledy, mlácení do boxovacího pytle, zpěv v koupelně, smích nad černým humorem, sjíždění filmu Hvězdy nám nepřály nebo Piráti z Karibiku jen pro to, že to milovala její sestra nebo i to pouhé 'dnes mám usměvavé dny, tak si můžeš kopnout' by na denním pořádku scházelo.

Nejhorší na tom všem bylo, že byly Vánoce. A o Vánocích by nikdo neměl být sám. Až teď si však všichni uvědomili, jak moc byla Kaitlyn sama i přes veškerou společnost, kterou kolem sebe měla. Nikdo o ní skoro nic nevěděl. Jen Steve, Clint a Fury se mohli chlubit titulem: ví, jaká je její pravá národnost nebo znám její oblíbené jídlo.
A i tak o ní nikdo nevěděl všechno.

Tou dobou byla na základně ponurá a smutná atmosféra i když všude byly vánoční světélka a venku padaly sněhové vločky, bílé labutě, jak by řekla Kaitlyn.

Co se týče Kaitlyn jako takové, její duše stoupala do nebe, zatímco srdce pukalo v zášti, kterou vůči sobě chovala. Tohle nebylo řešení, jen oddálení problému. Sváděla vnitřní souboj. Chci žít? Nechci žít?

A tak tam bezvládně ležela na bílém lůžku, každý den jí někdo přinesl květinu a položil ji na noční stolek vedle nemocniční postele, prohodil pár slov a odešel, zatímco ona se bezstarostně usmívala.

A přístroje kolem ní stále jen tiše a nevýrazně vydávaly zvuky...
píp...píp...píp...píp...píp...píp...píp......