Sestra Smrti (Avengers)

•|5th|•

,,Stevene Rogersi!" vběhla jsem rozzuřeně do obýváku, kde se zrovna konala přednáška o Lokim, kterou vedl Thor a Tony. Můj zabijácký pohled vyděsil skoro všechny přítomné, protože to nikdy nevěstilo nic dobrého a Steva tím pádem čekala jistá smrt.

,,Kaitlyn?" ozvalo se tiše z pod stolu.
,,Kde je James??!!!" vykřikla jsem přes celý New York, až sebou i Loki na křesle trhl.
,,Ve Wa-Wakandě," prohodil.
,,Co dělá ve Wakandě?!" zhrozila jsem se.
,,Rogersi!" vřískla jsem, když se neměl k odpovědi.

Když jsem se ani po deseti minutách nedozvěděla důvod, rozhodla jsem se to vzít do vlastních rukou.
,,Starku?! Půjčím si triskáč!" křikla jsem na miliardáře a rozeběhla se do garáží.

Proč proboha poslal Jamese, můj milovaný boxovací pytel, do Wakandy?! Rozzuřeně jsem nasedla do letounu a vyrazila směrem Afrika.
—————

,,Králi T'Challo, princezno Shuri," mírně jsem se uklonila před dvojicí, která na mě již čekala před palácem.
,,Už jsme Vás očekávali slečno Collier," pokynul mi král. Vzhlédla jsem k němu a pokusila se o mírný úsměv.

,,Kde je James?" zeptala jsem se ihned. Shuri se natěšeně a nedočkavě usmála a mávla rukou ve znamení, abych ji následovala.

,,Slyšela jsem, že umíš hustý věci," šeptla směrem ke mně.
,,Říkám tomu MSČJPNMA," utrousila jsem.
,,Změna molekulární struktury čehokoliv za jakýchkoliv podmínek pod náporem mozkové aktivity," řekla nadšeně a její oči zářily radostí.
,,Jo," přitakala jsem.

Vešli jsme společně do paláce a vydali se do suterénu, jak jsme tak procházely chodbami, vybavovali se mi obrazy a lidé, kteří chodily po stejné půdě, jako teď já. Jednou kolem mě proběhl malý chlapec a za ním utíkala ještě mladší holčička. Napadlo mě, že to asi bude Shuri a T'Challa několik let zpátky. Shuri bohužel nic z toho nemohla vidět. Několikrát jsme odbočily a nakonec se ocitli v prostorné místnosti.

Přede mnou stál mohutný a na první pohled pohledný muž. Měl široká ramena, ale byl hubený a zároveň svalnatý. A nejen to tělo bylo božské. Obličej zdobily krásné modré oči, narůžovělé rty, sexy strniště a nakonec výraz lemovaly dlouhé, tmavé vlasy po ramena.

Bohužel celý ten dojem zkazila jeho levá ruka, respektive, to co mu z ní zbylo. Připomínal mi Augusta Waterse. Hlavního hrdinu knihy Hvězdy nám nepřály. Ten neměl nohu, neboť měl rakovinu. Nakonec umřel. Omlouvám se pokud jsem prozradila pointu. Pointa tohoto příběhu však stále prozrazena nebyla.

Hlavou mi blesklo několik vzpomínek. Mých, pravých vzpomínek.

,,Tak čaruj," poplácala mě po zádech má společnice a trochu mě popostrčila k muži. Okamžitě jsem litovala mých myšlenek o jeho kráse. Chtěla jsem aby umřel. Jako Augusuts Waters. Ale mou rukou a bolestivě. Augusta Waterse jsem měla ráda, byl to hrdina. Jeho jsem ráda neměla. Ba naopak, muže který stál přede mnou jsem přímo nenáviděla, a to se naše cesty zatím střetly jen dvakrát.

Vzpoměla jsem si na Steva. Jednou, když jsem své schopnosti ještě neuměla ovládat, což stále neumím, jsem se mu omylem, přísahám, že omylem, nabourala do hlavy a viděla pár jeho vzpomínek. Byly to přátelé. A Steve je i můj dobrý přítel.

Povzdechla jsem si. Propálila jsem Jamese pohledem a zatla ruce v pěsti. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Je dost pravděpodobné, že mu z mozku udělám kaši a to si nedělám legraci, protože jsem to ještě nikdy nedělala a mé schopnosti mě mají asi tak rády jako já tady jednorukýho vojáka.

Udělala jsem pár kroků k němu a přiložila mu ukazováčky na spánky. Lehce sebou trhl a zavřel oči. Také jsem tak udělala. Musela jsem se trochu postavit na špičky, byl oproti mně vysoký, a to mi to nijak nezpříjemňovalo.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Cítila jsem, jak mým tělem prostupuje nepopsatelná síla a mravenčení a shromažďuje se v konečcích mých prstů, kde stéká do Jamesovi hlavy.

Slyšela jsem, jak se Shuri snaží zadržovat ohromené výdechy a James, jak se pokouší neprojevovat moc emocí. Pravděpodobně to bylo při nejmenším nepříjemné, troufám si říct bolestivé.

Procházela jsem jeho podvědomím, jakoby to byla hlavní ulice New Yorku. Bylo mi to také nadmíru nepříjemné. Pokoušela jsem se vzpomínky seřadit nejprve od A do Z, ale nějak to neprošlo, poté jsem zkusila alfa až omega, ale asi byla chyba v metrixu a tak jsem dospěla k závěru, že nejjednoduší a nejefektivnější bude seřadit vzpomínky, které mu zbyly a nebylo jich zrovna mnoho, podle letopočtů.

Mohli jsme tam klidně stát hodiny a já přelívala svou energii do jeho těla, bez jakéhokoli vyrušení. Už jsem byla u roku 2006, když jsem otevřela vzpomínku a před námi stála dvojice mladých dívek. Jedna zrzavá s odvážným výrazem ve tváři a druhá brunetka posraná strachy. Udělalo se mi zle, když jsem jako třetí osoba viděla, jak zvedl zbraň a vystřelil na zrzavou dvanácti letou dívku.

Nemohla jsem si pomoc. Násilně jsem stiskla jeho spánky až zaskučel bolestí a následně je velmi prudkým pohybem pustila a odtrhla své ruce od jeho lebky. Pouto a proud energie povolil a mě i jemu to uštědřilo silný a nepříjemný výboj elektřiny.

Jen tak tak jsem to ustála. Chtělo se mi brečet. A křičet. Potřebovala jsem domů. Co nejdál od něj.

Ale nakonec jsem se jen nadechla a tiše pronesla: ,,Budeme pokračovat."
Neprojevíce více emočních znaků ani slov.