Sestra Smrti (Avengers)

•|10th|•

,,Kaitlyn?" Ozvalo se za dveřmi.
,,Nechci s nikým mluvit. Běž pryč!" zasténala jsem z postele ke dveřím.
,,Josephine Fury! Okamžitě vylez z té postele a pojď mi otevřít!" zahřměl z chodby hluboký hlas Furyho. Protočila jsem očima a vyhrabala se z postele.

Pohledem jsem si přeměřila svůj pokoj a zjistila, že za poslední týden mého domácího vězení a výbušných záchvatů vzteku a beznaděje to tady vypadá jako po výbuchu granátu. Dobelhala jsem se ke dveřím a otevřela je. Fury sebou lehce trhl, když uviděl můj výraz a všeobecný vzhled. Kruhy pod očima kontrastující s pobledlou pokožkou a velkým šrámem táhnoucím se mi přes obličej, to jistě nevypadalo moc přívětivě.

,,Co se ti stalo?" zeptal se otcovsky a sjel mě od hlavy až k patě podezíravým pohledem.
,,Jen jsem týden nevylezla z pokoje, nic víc. Potřebuju se jen dokopat k nějaké činnosti v tělocvičně a taky musím dojít za kamarádem," pokrčila jsem prostě rameny a pohled přemístila na své bosé nohy.
,,Tak zaprvé: tvůj terapeut není tvůj kamarád a zadruhé: myslím ten škrábanec," upřesnil.
Položila jsem si na něj ruku a trochu provinile se na něj podívala.
,,Aha, ty myslíš tenhle ošklivej, bolestivej a hnisající šlinc táhnoucí se mi přes půlku obličeje. To nic není, jen jsem v noci spadla z postele a řízla se o hranu nočního stolku. Je to jen škrábnutí," utrousila jsem. Povzdechl si. Byla to chabá výmluva, a taky jen trochu poupravená pravda a to ještě není lež.

,,Dneska ti končí domácí vězení, snad jsi se z toho poučila. Běž si popovídat s 'kámošem' a v pět tě někdo vyzvedne," vydechl a poplácal mě po rameni. Usmála jsem se, jak mi to jen můj stav dovoloval a přikývla. V skrytu duše jsem však doufala, že nikdo nepřijede a budu moct jít zpět do mrakodrapu pěšky aniž bych se musela pokoušet o jakoukoli konverzaci s jakoukoli osobou.
—————

Do místnosti vešel vysoký a velmi hubený muž s kulatými brýlemi posazenými na nose, překrývajíc modré oči. Jeho objemné a kudrnaté vlasy měl svázané do vysokého culíku a na rtech mu pohrával široký úsměv a odhaloval tak své zuby s rovnátky a velmi výrazné a hluboké ďolíčky ve tvářích.

To byl doktor Christian Norge. Idiot a ještě větší blázen, jak já. Trpí minimálně pěti z osmi nejdivnějších fóbií světa a právě dělá bakalářské zkoušky. Již po třetí. Už přes tři roky mi dělá terapeuta, ale má jisté...zvláštní metody. Je moc fajn, ale je divnej. A mladej na to abych mu ničila život svými pravdivými a nedůležitými problémy a poruchami osobnosti.

Vlastně naše terapie vypadají asi tak, že se cpeme zmrzlinou a sušenkami a probíráme mé problémy, které ale obvykle nejsou reprodukovány s tak závažným významem, který se však v hloubi mého vyprávění skutečně skrýval. No a výměnou za to, že se mnou stráví dvě hodiny, kdy si oba vyléváme srdíčko, já pak každou středu doučuji fyziku jeho mladšího bratra, který se mě stále bez úspěchu snaží balit na levné hlášky puberťáka a jaksi mu nedochází, že jsem minimálně o deset let starší, jak on.

,,Dlouho jsme se neviděli, co se stalo? Musela jsi zachraňovat svět?" nadzvedl obočí a posadil se vedle mě na tvrdý gauč.
,,Spíš jsem měla domácí vězení, protože jsem se výjimečně nepokoušela nic zachraňovat, ale naopak pozabíjet své kolegy v práci," utrousila jsem.
,,Koho přesně?" zeptal se, ale bylo mi jasné, že z mého přístupu i stavu už dávno ví, kdo byl mou obětí. Probodla jsem ho nepříčetným pohledem a natáhla se po čokoládové sušence a začala ji chroupat ve snaze vyhnout se odpovědi.
,,Copak to bylo tentokrát?" zeptal se opět po chvíli, kdy jsem pohled upírala na špičky svých ošoupaných červených kecek. Povzdechla jsem si a tmavé pramínky vlasů si zandala za uši.

,,On se vrátil, Christiane. On se vrátil a já s ním musím sdílet budovu. Musela jsem mu pomoct a nesmím ho zabít, ani si nedokážeš představit, jaká muka prožívám. Já přísahala a jako silně věřící člověk je pro mě jeho přítomnost jako nekončící noční můra. Strašně se ho bojím," připustila jsem tiše.
,,Jako silně věřící člověk by ses měla řídit desaterem, můžeš mi ho zopakovat?"

,,Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu," dořekla jsem a lehce se zastyděla nad svými hříchy, ale opravdu jen lehce.

,,Správně, sice jsem polovině nerozuměl, ale doufám, že ti je jasné, kam tím mířím," prohlédl mě modrýma očima přes silné dioptrie a já nepatrně přikývla.
,,Nezabiješ ani nevztáhneš ruku na bližního svého, či bližního bližního svého."
———

Když jsme skončili, nepřipadala jsem si nějak zázračně lépe, ale byla jsem ráda, že alespoň někdo je ochotný se mnou jíst sušenky a rozmlouvat o životě. Když jsem opustila starou bytovku nedaleko Queensu, hned mi do očí padlo nenápadné černé auto nedaleko vchodu do bytovky. Povzdechla jsem si a s nepříčetným výrazem ve tváři se pomalu vydala k autu, doufajíc že za volantem nebude Steve. Bohužel, promiň Hospodině, že jsem tvé jméno použila, avšak vzhledem k mému stavu a našemu vztahu, doufám, že mi odpustíš, když jsi na mě seslal tu trapnou a nekonečnou cestu autem po boku blonďáka, kdy nikdo neměl chuť mluvit, ani se nějak jinak angažovat.

Zaparkovali jsme v garáži a já se chtěla co nejrychleji dostat z toho trapného auta, když mě zadržel Stevův hlas.
,,Kaitlyn, chci se ti omluvit. Bylo to sobecké a neomalené-"
,,Steve," přerušila jsem ho tiše a pohled přesměrovala na jeho obličej.
,,Posrala jsem už za život spoustu věcí, víc než myslíš, ale naše přátelství na ten dlouhý seznam nepatří a patřit nebude. Je na to moc vzácné a já nejsem tak tvrdohlavá, abych zahodila svého kamaráda, jen pro moje stereotypy a předpoklady, což ale nemění nic na faktu, že ho chci zabít." Steve se usmál a vděčně pokýval hlavou. Usmála jsem se na něj také, a pak si rozepnula pás a s dobrým pocitem, že jsme si to víceméně vyříkali, opustila SHIELDské auto a s nadějí, že dneska už nebudu muset prodlužovat seznam posraných věcí se vydala do útrob našeho domova.