Sestra Smrti (Avengers)

•|9th|•

Některé věci nejdou odpustit. Jak se říká, chybovat je lidské, odpouštět božské. Ale já nejsem bůh.

,,Víš Steve, já jsem hodně tolerantní člověk. Odpustila jsem Clintovi, že zameškal všechny moje narozeniny. Odpustila jsem Furymu, že mě považuje a zachází se mnou celý život, jako bych byla nebezpečná zbraň. Taky jsem dokázala odpustit Wandě a Natashe, když mi každá za tu dobu, co se známe, každá zlomila minimálně dvě kosti a dokonce se už ani tolik nezlobím na Thora, jak nám tady na krku nechal Lokiho. Dokonce jsem zkousla i to neustálé pošťuchování od Tonyho, které musím snášet a ani nevíš jakou práci mi dalo uvědomit si, že vám nemůžu vyčítat i ten konflikt, za který z velké části mohla vláda a rozbořil většinu našich vztahů, ale odpustila jsem vám. Jen nikdo nikdy neodpustil mně. Nikdy. A teď tu před tebou stojím a ty chceš, abych ti odpustila? To je jako bys chtěl abych rovnou odpustila vrahovi mé sestry a to je skoro nehumální, Steve, jsou prostě věci, které se odpustit nedají. Narafičil jsi to na mě, jako pastičku na myši."

,,Už jste skončila slečno Collierová?" vyrušil mě hlas JARVISe. Uvědomila jsem si, že jsem celou dobu vylévala svůj vztek a beznaděj do svého odrazu v zrcadle, který se na mě teď ošklivě mračil a trochu jsem zatřásla hlavou, abych své rozhořčení vyhnala a zhluboka jsem se nadechla.
,,Ano," vydechla jsem.
,,Pan Rogers by s Vámi chtěl mluvit," upozornila mě umělá inteligence.
,,Ale já s ním ne," povzdechla jsem si a vrátila se zpět do postele.

Nikdy jsem nebyla moc produktivní ani kreativní. Většina lidí si vztek a bolest vylévají například skládáním písní, psaním básní, zpěvem, malování či jinou uměleckou aktivitou. Já ráda kreslila, ale týden je dlouhá doba a jediná věc, která mi mohla stát modelem byly kytice fialových kosatců, které se mi každým dnem hromadily na prahu dveří. A to člověka po pár dnech omrzí, a pak vidí všude jen spousty a spousty odstínů fialové. To mi ale nepomáhalo. Jen rozptylovalo od bolesti.

Nejvíce na vztek a nenávist mi pomáhalo cvičení, ale můj milovaný boxovací pytel James byl v trapu a já se nehnula z pokoje už pět dní a co si budeme, běhat na rotopedu není moc velká zábava. A tak si většinou pouštím filmy. Neujíždím na Netflixu nebo HBO a vlastně na ničem podobném. Většinou si nezákonně stáhnu oblíbené grotesky Charlieho Chaplina.

A tak jsem si dnes, po únavném proslovu s mým odrazem v zrcadle na klín posadila notebook a pustila si černobílou grotesku. Musela jsem se samovolně usmát. Ty filmy byly starší, jak samotný Steve a to už bylo, co říct.

,,Na co koukáš?" ozvalo se ode dveří a můj úsměv zamrzl. Nechtěla jsem s ním mluvit. Ne teď a ne tady.
,,Zlaté opojení," šeptla jsem, ale ani se na něj neotočila.
,,Ten mám rád," usmál se a pořád jen tak nakukoval do pokoje. Povzdechla jsem si, posunula se po posteli a vyzvala ho, aby si přisedl.

Usmál se, ale já své rty stále držela v kamenné grimase. Vytáhl ruce z kapes tmavých tepláků a zavřel za sebou dveře. Následně se přes malá zdráhání posadil vedle mě a objal mě kolem ramen.

,,Chováte se ke mně, jako bych byla nějaká sufražetka," utrousila jsem. Měl rád, když jsem používala stará slova, která znal už prakticky jen on. A já byla jediná, která je ráda používala.
,,To přeháníš," zamumlal a ušklíbl se nad vtipným kouskem Charlieho.

,,Šílenci ovládli blázinec," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.
,,To taky trochu přeháníš."
,,Měla jsem tě zabít. A jeho taky," utrousila jsem a stáhla jeho ruku z mých ramen. Steva to viditelně zamrzelo a trochu posmutněl.

Pohledem zakotvil na rozdělaném stojanu, který stál u okna, obrázku, který byl načrtnutý na plátně a rozdělané paletě s nekonečným množstvím odstínů fialové. Těsně vedle byla ve váze naaranžovaná květina a postupně z ní opadávaly barevné okvětní lístky.

Zřetelně jsem viděla tu Stevovu radost v očích a široký úsměv, který se mu utvořil na rtech.
,,Nudila jsem se a jediné, co bylo možné nakreslit byly ty zpropadený kytky," řekla jsem mu a pokusila se mu tak dát najevo, že se mi nelíbily, i když bych malinko lhala. Spíš se mi nelíbilo, kdo mi je nosí.
,,Mhm," broukl a vševědoucně se na mě podíval.
,,Trhni si Rogersi!" vřískla jsem a zaklapla notebook.
,,Chováte se, jakoby o nic nešlo! Jako bych to jen moc prožívala, ale to není pravda! Ten člověk je vrah Steve, já se ti omlouvám, ale je to vrah!" vykřikla jsem a když jsem pohledem zabloudila ke dveřím, automaticky jsem si rychle zakryla pusu rukama. Stál tam a bez hnutí na mě hleděl, v rukou puget kosatců. Kytice spadla na zem a on s prásknutím dveří zmizel.

,,Nikdo vás neučil klepat?" zeptala jsem se tichounce Steva, zatímco on se naštvaně zvedal z mé postele a následoval předchozího vojáka. Samozřejmě nezapomenul opět pořádně prásknout dveřmi.

Začala jsem rudnout vzteky a před očima jsem opět začínala vidět pouze černé a bílé barvy. Pevně jsem sevřela víčka k sobě a párkrát se zhluboka nadechla.

,,To já jsem ta, která by měla být naštvaná, tak mi laskavě netřískejte dveřmi!!!" zaječela jsem přes celou základnu a byla si na sto procent jistá, že mě oba dva slyšeli. Pak jsem si zajela rukama do vlasů a frustrovaně za ně zatahala a při tom možná i trochu rezignovaně vydechla.
,,Fajn, fajn,fajn,fajn, je to fajn," uklidnila jsem se a i přes slzy hrnoucí se mi do očí a zužování tak zorného pole jsem zasedla ke stojanu s začala rozmíchávat akrylové barvy.