Sestra Smrti (Avengers)

•|12th|•

Ráno bylo jako každé jiné, respektive, vstala jsem kolem jedenácté hodiny dopolední, neboť jsem včera dobu v tělocvičně protáhla až do pozdních večerních hodin, a tak jsem si dnes přispala a po vyčerpávajícím vstávání, kdy jsem v pokoji vyvětrala a pokusila se trochu uklidit, přičemž jsem se musela hodně snažit, abych o něco nezakopla nebo se nezmrzačila, a také abych našla nějaké vhodné oblečení ve kterém bych se mohla dnes promenádovat.

Nakonec jsem vyhrabala ze skříně staré Stevovo tričko a své volné tepláky a s unaveným výrazem se vydala do kuchyně, přičemž jsem se velkým obloukem vyhnula jídelně, kde se nacházel můj kovoruký nepřítel.
K snídani jsem se rozhodla pro vafle, aneb původní belgické jídlo, jež mi jako jediné tady v Americe, alespoň trochu připomíná domov.

Když jsem se posadila k baru a zakousla se do sladkého dezertu se šlehačkou, v ústech se mi rozlil blažený pocit, ale vzpomínka na domov ho přehmotnila do hořké záště. Oči se mi zaplavily slzami a hranatá vafle se třásla společně s mou rukou, která se pod náporem mých vźyků a zákonu setrvačnosti,
nekontrolovatelně třásla.

Nebylo to dobré znamení, dostávala jsem záchvat, zapomněla jsem Christiana poprosit o měsíční příděl léků.
,,Sakra," zaklela jsem a třesoucí se rukou i s vaflí praštila do mramorové desky baru a rozplácla tak šlehačku po celé desce. Druhou vafli jsem popadla i s porcelánovým talířkem a mrštila s ním přes místnost, takže se roztříštil o protější zeď.

Barevné vidění se proměnilo v černobílé, v hlavě mi začala tepat bolest a slyšela jsem svůj vlastní hlas křičet o pomoc. A pak také hlas malé zrzavé dívky v bílém šatstvu.

Nestála jsem nohama pevně na zemi, neměla jsem se o co opřít, hlava se mi motala, jako po párty u Tonyho a ostré vidění bylo stejně rozmazané, kvůli náporu slz.
—————

Probrala jsem se, až když se mnou začal někdo silně třást. Několikrát jsem zamrkala, a pak s oddechnutím zjistila, že je to již v pořádku. Žiju, nemám podřezané žíly a neleží kolem mě žádná mrtvola. Popravdě, moje záchvaty úzkosti už vypadaly mnohem hůř.

Promnula jsem si oči a pokusila se sesbírat ze země v kuchyni. Za ramena mě popadly dvě silné ruce a vytáhly mě na nohy. Opřela jsem se o linku a zhluboka dýchala. Dlouho jsem tam jen stála a dívala se na své pohublé a bledé ruce, které křečovitě svíraly okraj mramorové desky linky, dokud se za mnou starostlivě neozvalo: ,,Jsi v pořádku?"

Trochu jsem sebou trhla. Byla jsem úplně mimo a ani jsem se neodvažovala odhadovat, jak dlouho jsem měla záchvat a v křečích s fialovou mlhou kolem těla a slzami, které se mi hrnuly z očí ležela na dlaždičkové zemi a sípala o pomoc. Setřela jsem si slzy a trochu pokývala hlavou.

,,J-Jo. To je dobrý, jen...jen jsem si zapomněla vzít prášky," zamumlala jsem a natočila si z kohoutku vodu a v blízké police začala hrabat a třesoucíma se rukama se pokoušela najít záložní krabičku prošlých antidepresiv, které by měli aspoň trochu nahradit léky na předpis, než budu schopna si pro ni zase dojít do lékárny nebo pro ně někoho poslat.

,,Pomůžu ti," utrousil hlas a natáhl se přede mě k poličce a vytáhl krabičku s červeným nápisem: Kaitlyn stav nouze! Léky proti kocovině jsou v druhém šuplíku zleva!
Vytáhl platíčko prášků a jednu modrou tabletku mi vložil do dlaně.
,,Tři," zamumlala jsem. Nechápavě na mě pohlédl a já přemohla svou touhu mu jednu vrazit a objasnila jsem s těžkým dechem: ,,Potřebuju tři tabletky."

Do ruky mi poté vložil ještě další dvě a já je naráz spolykala. Chvíli jsem ještě stála opírajíc se o linku, a pak se mi zamotala hlava. Sesunula jsem se na zem a chvíli rozdýchávala velký přísun chemikálií v prášcích. Navrhnul je Bruce, před tím jsem osm let trpěla těmito záchvaty a pod náporem schopností jsem na tom byla extrémně špatně a beznadějně, dokud Bruce nevynalezl tyto antidepresiva na bázi léku, který původně chtěl pro sebe a Hulka, ale nefungoval, a tak jsem ho začal brát já.

Bolest v hlavě během chvíle přestala a já ucítila příval únavy.
,,Chce se mi spát," zamumlala jsem a zatahala muže za tričko. Klížila se mi víčka a to poslední, co jsem chtěla řešit byla pomsta a fakt, že ho pořád nemám ráda.

Zvedl mě do náruče, prášky úspěšně zabíraly, tlak i tep se vracely do normálu a já nasála vůni jeho staromódní kolínské. Jeho chladné ruce mě studily do zad, ale pominula jsem to a do pár minut od chvíle, kdy mě položil na gauč jsem usnula tvrdým spánkem podporivaný prášky.