Sestra Smrti (Avengers)

•|21th|•

Před deseti lety, zapadlá ulička v New Yorku:

Zaslechla jsem několik rytmicky za sebou jdoucích silných ran ze samopalu a následně vysoký dívčí výkřik.
...Ten však nepatřil mně...

Následně jsem zaslechla několik syrén a těžké kroky útočníka, které se rychle vzdalovaly. Nechtěla jsem otevřít oči a spatřit tu nejhorší noční můru, která se kdy mohla stát. Nechtěla jsem přijmout skutečnost.

Pomalu jsem vydechla a otevřela oči. Chvíli jsem přes hektolitry slz vyiděla jen rozmazané fleky, ale když jsem je všechny hřebetem ruky setřela a zaostřila na bezvládné tělo dívky ležící pár stop ode mě, histerický pláč se spustil na novo.

,,Ne! Prosím! Ne!" Z hlasivek se mi vydral ohlušující bolestivý výkřik a já se sesunula na kolena vedle bezvládného těla. Chytila jsem její ledovou ruku a pevně ji stiskla. Druhou dlaň jsem jí položila na tvář.

,,Karolline," vzlykla jsem. Upřela na mě hnědý pohasínající pohled a nepatrně se usmála.
,,Bolí to," zašeptala těžce. Její hrudník schytal dvě střely a břicho ty další dvě. Její bílé nemocniční oblečení bylo nasáklé krví a pokožka bledla.
,,Bude to dobré. Slibuju," šeptala jsem. Její oči těkaly po mém obličeji a mé slzy dopadaly na její umouněné tváře.
———
Součastnost, chodba na základně SHIELDu:

Byl přitažlivý. Opravdu přitažlivý. Víte, proč nesmím alkohol? Protože pak nedokážu ovládat své pocity ani schopnosti. Není divu, že jsem se mu přilepila na rty a za zátylek si ho přitáhla co nejblíže k mému tělu, jak to jenom šlo. Omámila mě vůně jeho kolínské, jako už tolikrát, ale až teď jsem byla ochotna si to připustit a jeho rty, které se začaly pohybovat v protisměru mých, vzrušovali člověka, ať už se chtěl ovládat sebevíc. A to, že já jsem neměla v úmyslu se ovládat.

Většina zábran mě opustila již při prvním panákovi, ale ty ostatní sklenky lihoviny na mě měly ještě větší dopad. Během pár minut jsem měla jeho rty celé prozkoumané, ale i tak mě neomrzely a můj jazyk zanedlouho pátral po celých jeho ústech, přičemž on se mě snažil uspokojit i jiným způsobem.

Kovovou ruku mi přitlačil na záda a já tak byla natlačena na jeho hrudi. Jeho chladné prsty se rozhodly pomalu kroužit a po mém těle se začaly objevovat příjemné zimomřivky způsobené jeho osobou. Druhou ruku mi sjel na vnější stranu stehna a bez větších okolků mi začal vytahovat sukni výš, aby tak měl přístup k vybrané části těla.

,,Tady ne," zašeptala jsem mu do rtů a malinko se odtáhla. Ušklíbl se a vytáhl klíč od svého pokoje. Dveře nedaleko od nás vedli do míst, kde jsme měli v plánu strávit noc.

Ani jsem se nenadála a už jsem byla přitisknutá na vnitřní straně dveří od jeho ložnice a jeho rty prozkoumávaly nejenom ty moje, ale i ostatní části mého těla. Ze zadu šatů rozepl zip a vínově rudé šatstvo tak sklouzlo z mého těla a dopadlo na zem. Neváhala jsem a začala mu pomalu a lehce rozepínat knoflíky košile, nutno podotknut, že sako bylo už dávno dole. Možná mu malinko zajiskřilo v očích, když uviděl černé podvazky a malou ruční zbraň, která se tam schovávala, anebo to možná byl jen lesk měsíce a hvězd, který sem proklouzal přes otevřené okno.

Skopla jsem si z nohou balerínky na malém podpatku a postavila se na špičky abych měla možnost zanechat mu na krku pár znamének, když mě chytl kolem mých boků a vyhoupl si mě do náručí, načež jsem obmotala své nohy kolem jeho pasu a ze zbytku hrudi mu sundala, respektive strhla košili.

Zapletla jsem mu prsty do tmavých vlasů, zatímco on pomalu prozkoumával můj hrudník a obdarovával ho jemnými polibky. Malinko a tiše jsem zavzdychala, když mi na dekoltu udělal flíček. Usmál se svým typickým laškovným úsměvem, který by mě ještě pár hodin zpátky neuvěřitelně iritoval, ale teď bych byla schopná pro něj udělat všechno, jen aby se zase usmál.

Byl nevyzpytatelný, ale zároveň tak oddaný a něžný, že mi skoro bylo líto, že si zítra ráno nebudu nic pamatovat, neboť pamatujete, jak jsem mluvila o tom, že mimo pocitů nedokážu ovládat ani své schopnosti? Není to tak, že bych byla natolik opilá. Jen si moje povědomí ovládané hlavně schopnostmi a momentálně i alkoholem usmyslelo, že když už mu dopřeju nějaký ten duchaplný a zároveň duchapostrádající nápoj, tak proč toho nevyužít? Zkrátka a dobře, se moje myšlenky a vzpomínky obvykle v podnapilém stavu zaměňovaly, případně vymazávaly, zatímco mi do hlavy běhaly vzpomínky a myšlenky osoby druhé, se kterou jsem měla právě nějaký kontakt, takže i s pouhým Clintem na střeše jsem si dokázala vyměnit ošemetnou myšlenku ohledně návratu domů a teď, když jsem v Seržantově pokoji byla spolu s vojákem tělo na tělo, nebylo překvapující, když mi na mysl vyběhl obraz černě oděných lidí jdoucích pomalu, ale jistě za rakví s nebožkou. Pohřeb Stevovy matky.

Během chvilky, kdy jsem měla opět možnost se bezstarostně věnovat Buckyho rtům a on mě hladil po prsou a jiných citlivějších pratiích, mi na mysl přišla jiná myšlenka, která však také nepatřila mně.

Byla to jeho prvotní vzpomínka na mou osobu. Vešla jsem s lhostejným a trochu nuceným výrazem do rozlehlé místnosti a pohledem po ní bloudila, dokud jsem se nepodívala na něj, do jeho očí. Mírně jsem se usmála, avšak úsměv během sekundy přešel v nečetný výraz a následně vztek v mých modrých očí doprovázený po chvilce i rezignovaným povzdechem. Udělala jsem pár kroků k jeho osobě a natáhla k němu pohublé a lehce se třesoucí ruce. Přiložila jsem mu je na spánky a z rukou začala proudit fialová energie. Malinko jsem pootevřela ústa a zhluboka dýchala, zatímco jemu se po tváři rozléval spokojený a klidný výraz, značící úspěch mého počínání a pokusu o neutralizaci séra, jenž mu kolovalo v žilách a zároveň i třídění důležitých i méně důležitých vzpomínek na jeho život. Dlouhý a ukrutný život.

Trochu beznadějně jsem vydechla do polibku a on se odtáhl se starostlivým výrazem. Pohladila jsem ho po tváři a snažila se najít i ten poslední kousíček cti, který ve mně zbyla, avšak marně. Velitel Hydry měl pravdu, když mluvil o mém bezceném životě, který dokazovali jen chybný kód v metrixu a mé falešné doklady.

,,Tohle je chyba," zamumlala jsem a opřela si své čelo o to jeho, zatímco jsem se snažila zadržet slzy.
,,Nikdy jsem neměla na ten večírek chodit. Vždycky všechno jen zkazím a Vánoce nejsou svátek, který by měla kazit moje pitomost a naivita," povzdechla jsem si a spustila se na zem. Prohrábla jsem si vlasy a rozčileně za ně zatahala.

,,Kaitlyn," řekl a tón, kterým mé jméno vyslovil byl tak krásný a zároveň různorodý, že jsem k němu zvedla uslzené oči.
,,Oba víme, že tohle je pouhá věc názoru," pronesl.
,,Můj názor už tedy znáš. Prozraď mi ten svůj."
Povzdechl si a přitáhl si mě k sobě blíž. Podíval se mi do očí a těsně před mými rty řekl: ,,Já tě miluju."

A já jsem si moc přála, aby to byla pravda. Ale byla to jen slova. Vždycky jsou to jen slova. Odtrhla jsem se od něj, když skousl můj spodní ret v zájmu polibku a trochu odstoupila. Nechtěla jsem brečet. Já přeci nebrečím! Ale nešlo to. Buďto se tady shroutím jako malá holka nebo si pokusím hrát na tu velkou a silnou a moje zorné pole se změní na odstíny šedi, což víme, že nedopadá moc dobře.
,,Ne, nemiluješ."

Z očí se mi spustily slzy. Jak jinak, že ano? Jaká to naivní a pošetilá holka se to ve mně opět probudila. Jako před deseti lety. Stojím před ním a pláču. Velitel Hydry měl pravdu. Nezměnila jsem se. Nejsem silnější, ani mocnější. Možná jen trochu přecitlivělá a potopená do beznaděje. A plná zoufalství a chtíče.

,,Láska," povzdechla jsem si, ,,to jsou jen písmena."
,,Navíc, já nejsem člověk stvořený pro lásku," dodala jsem, sebrala si svoje saky paky a s tichým: ,,Promiň." Opustila jeho pokoj.

Tady už pomůže jen jedno a rozhodně to nejsou modré tabletky.