Sestra Smrti (Avengers)

•|13th|•

Když jsem se vzbudila, bylo něco kolem tří hodin odpoledne, což pro mou osůbku znamenalo jen jedno- oběd.

Cítila jsem se dobře a měla jsem neustálé nutkání se usmívat, jak to tak bývá vždy po měsíčním přídělu silných prášků. Steve s Tonym tomu s oblibou říkají usměvavé dny. Já preferuji výraz dny, kdy je Kaitlyn zfetovaná modrými tabletkami a nesmí pít alkohol. Také se většinou, jako na potvoru, naplánují veškeré Tonyho párty a oslavy, právě na mé usměvavé dny, což je více než nepříjemné. Podezřívám z toho Steva a Bruce, kteří až moc dobře ví, jaký vliv má na mě alkohol a také ví, že moje silná vůle by nedovolila, abych si v usměvavých dnech přihnula ze sklenky.

Dobelhala jsem se šnečím tempem do kuchyně a po rychlém zvažování, co si uvařit jsem se rozhodla pro instantní polévku z prášku. Nic lepšího jsem nenašla a ani se na nic většího neodvažovala, přeci jen jsem v sobě měla stále hodně narkotik.

,,JARVISi? Je tady Bruce?" zeptala jsem se do místnosti.
,,Jistě slečno, právě je ve výtahu a chystá se na misi společně s ostatními Avengers. Mám mu něco vzkázat?" ozvala se umělá inteligence.
,,Ví o mém stavu?"
,,Jistě, seržant Barnes ho informoval ihned, jak jste usnula."
,,Nevíš, kde je pampeliška na čaj?" zeptala jsem se.
,,Horní police v pravo," odpověděl.
,,Díky," zamumlala jsem a natáhla se pro sušenou smetánku lékařskou.

Pravidlo číslo 13- vždy po záchvatu vypij tu hnusnou zelenou břečku z pampelišky.
A tak jsem si uvařila konvici čaje a rovnou vroucí vodou zalila i polévku.

Na lednici byl magnetem připnut papírek adresován mé osobě. Krásně skloněné písmo a kudrlinky nad určitými souhláskami značily o blonďatém a starém autorovi.

Jedeme na misi, vrátíme se zítra odpoledne. Prosím, nezabij ho. Šetři se a buď opatrná. -Steve xo

Zmuchlala jsem nažloutlý papírek do kuličky a vyhodila ho do koše. Úsměv mi z tváře opadl, ale i tak jsem neměla potřebu řvát na celou základnu, že zabiju Steva a následně i jeho kámoše, což se dalo pvažovat za úspěch modrých tabletek. Přešla jsem to, a v hloubi duše byla ráda, že prášky alespoň trochu zabraly. Nerada bych Furymu vysvětlovala hromadnou vraždu.

Přemístila jsem se zpět do obývacího pokoje a zasedla na kožený gauč na kterém jsem do teď spala.
,,JARVISi?"
,,Ano slečno?" vyzval mě.
,,Zavolej Christianovi Norgovi, že potřebuji léky. On už bude vědět, co dělat," vznesla jsem prosbu.
,,Jistě slečno."
,,Dík," vydechla jsem opět.

Nemám svůj vlastní telefon. Tedy, měla jsem, ale můj plat není nic velkolepého, nikdy jsem si nic od nikoho nepůjčila a můj jediný základ, který jsem měla, když jsem se tu před deseti lety objevila, bylo padesát eur. A to není žádná sláva. Prostě a jednoduše, vystačím si s vysílačku od Furyho a jediný, komu bych volala je Christian či jeho otravný bratr, ale i s nimi si většinou píši přes notebook. A když potřebuji volat, volám přes JARVISe.

Zapla jsem televizi a nechala tam první talkshow, kterou jsem viděla na prvním pochybným kanále, který jsem našla a začala se cpát kuřecím vývarem z prášku.

Kolem mě prošel jednoruký voják a mě překvapením zaskočila polévka. Začala jsem kašlat, přičemž jsem rozlila většinu obsahu misky na červené sofa a zároveň jsem se pokusila praštit se do hrudníku přijatelnou silou, abych se neudusila kouskem vývaru. Po tom, čím jsem si prošla, by to byla smrt na hovno.

Ze zadu mě udeřila silná ruka a já vyletěla ze sedačky a natáhla se před televizor, kde zrovna zazněl umělý potlesk. Miska mi vypadla z ruky a její zbylý obsah byl už stejně k nepoužití na mém, respektive Stevově tričku. Povzdechla jsem si a sesbírala se ze země. Barnesův pohled byl omluvný a vystrašený. Že by se mě chlapeček bál? Ne, že by byl první nebo poslední a ne, že by mi to vadilo, ale vzhledem k usměvavým dnům, kterými jsem procházela jsem jen tiše zamumlala:
,,Díky."

Prohrábla jsem si tmavé vlasy, které páchly po mastnotě a mase z vývaru a začala jsem sbírat zbytky nádobí. Kopla jsem do sebe pampeliškový čaj a odnesla porcelán zpět do kuchyně, kde jsem příležitostně vzala hadr a následně v obývacím pokoji vytřela. Triko se na mě lepilo a mě to nehorázně štvalo. Vypadala jsem jako zmoklá slepice, což byla trochu ironie, vzhledem k tomu, že jsem byla polita kuřecím vývarem.

Sundala jsem si tedy bílé triko a společně s hadrem s ním dovytřela zbytek plovoucí podlahy. Z televize se ozval umělý potlesk a já se usmála nad svou prací a zároveň, jak absurdně tato situace vypadá.

,,JARVISi, objednej mi KFC."