Sestra Smrti (Avengers)

•|7th|•

Po tom, co jsme se všichni uklidnili a já už mohla v rámci možností normálně dýchat, jak jen to s rozbitými žebry jde, přišel čas na zpytování svědomí. Čekali byste, že se bude zpytovat Steve, který za to všechno mohl? Já ano, bohužel vzhledem k mému postavení v Avengers společnosti a faktu, že Fury byl podle veškerých papírů, které tady o mně měli, můj sociální otec, jsem musela být já ta špatná a ta, která by se měla stydět za své chování. Jaká to nespravedlnost, že? A ironie, vzhledem k tomu, že Steve je pro většinu Američanů symbolem svobody a spravedlnosti.

Byla jsem slabá a má soustředěnost byla dost mizerná takže, když se mi všichni kolem snažili vysvětlit, že kámoši z práce se jen tak nezabíjí a ani se na ně nepáchají atentáty, tak stejně jediné, co jsem postřehla byl fakt, že si stále někteří myslí, že mi je patnáct a ví o mně velký kulový. Nejúspěšnější byli v přednášce o mém chování určitě Bruce, který se snažil rozdýchat malý infarkt, který jsem mu způsobila a Loki, který se snažil potlačit smích takže stejně chvílemi vypadal jako lachtan.

Pokoušela jsem se zastavit krvácení nosu nabídnutým kapesníkem od Steva, který si snad myslel, že to jeho laskavost a snaha spraví, ale miláčku, takhle to teda nefunguje. Poslední dobou mám pocit, že celý tenhle stroj nefunguje a potřeboval by pořádně promazat, neboli-všechny pěkně profackovat, aby si uvědomili, co se to kolem děje. Chtějí do Avengers přijmout vraha a dlouholetého spojence Hydry, jen proto, že má kovovou ručičku a je kámoš Steva! To já jsem byla taky!

,,Hej, Kaitlyn! Posloucháš nás vůbec?!" zaječel naštvaně Tony a mával mi rukama před obličejem.
,,Ne, promiň přestala jsem, když tatíček začal o tom, že mám zaracha," ušklíbla jsem se a pokrčila rameny, což vedlo k bodavé bolesti, která mi vystřelila do onoho pravého kloubu.

,,Doprdele," sykla jsem a snažila se natočit hlavu, tak abych viděla na rameno vystřeleného do nepřirozeného úhlu.
,,Trochu ustupte, potřebuju si zase nahodit rameno," rozkázala jsem a pevně si skousla spodní ret a odhodila zakrvácený kapesník. Postavila jsem a po ujištění, že nespadnu a zároveň se neudusím, jsem prudce švihla rukou a za doprovodu křupnutí a prokousnutého rtu si rameno vrátila zpět.
,,Je to vůbec fyzicky možné?" nadhodil Tony a střelil pohledem po Brucovi.
,,Ty jsi tady fyzik," pokrčil rameny a raději se posadil na červené sofa.

,,Myslím, že si tady už každý řekl svůj názor a mě se dělá opravdu špatně, vzhledem k mému stavu a mám pocit, že vám tady za chvíli zkolabuji takže, když dovolíte, jdu se dobelhat do pokoje a nehodlám celý týden domácího vězení vylézat. Otázky a námitky, případně vyhlášení války zasílejte faxem nebo mailem," rozloučila jsem se a za doprovodu stálých naštvaných a překvapených výrazů se došourala k výtahu a zadržujíc veškeré zbytky cti a emocí, se nechala vyvést do 132. patra. JARVIS mi samozřejmě nezapomněl připomenout můj zdravotní stav a skutečnost, že bych měla vyhledat lékařskou pomoc. Netrápila jsem tím, že mám přelámaný hrudník, trápila jsem se nadcházejícími událostmi, které otřesou celým týmem a možná právě na úkor mé osůbky.
———

Už dva dny jsem byla zavřená v pokoji s knížkou, rotopedem a balíčkem sušenek, které mi sem Clint  s Natashou neopomněli poslat, jako odškodné za ucelené modré fleky na mém těle neboli krevní sraženiny zdobící nejen můj obličej.

Ozvalo se klepání. S nervově zhrouceným výrazem jsem se dobelhala ke dveřím a s jistými malými komplikacemi, kdy jsem zakopla o zkrabacený koberec a narazila si palec o futra je otevřela. Najednou se moje tělo plně nabilo energií a nenávistí vůči danné osobě.