Sestra Smrti (Avengers)

•|18th|•

Dva dny cesty napříč státy nebylo to nejnudnější, co mě ještě čekalo. Nejnudnější část na všech dlouhodobých misích, bylo pozorování a vyčkávání. Největší zábava naopak přicházela až nakonec, kdy jsem měla zcela volnou ruku a mohla veškerý vztek vypustit do těch nevinných těl vojáků nepřátel.

Komunikátor se jako obvykle rozbil hned u prvního nájezdu na dálnici a já tak přešla na svůj vylepšený K-123!, jenž vypadal jako nejmodernější bluetooth sluchátka. Jo, možná kolem sebe trošinku cintaly radiaci, ale přísahám, že jen malinko! A navíc se to nikdo nedozví.

Byla jsem právě necelých tři sta metrů od základny a byla v útočišti v puklině mezi stromy, kde jsem 'stanovala'.
Podala jsem hlášení a ještě jednou se pomocí dalekohledu zaměřila na vchod do masivní budovy. Byla to obrovská železná vrata navazující na kamenný plot s elektrickým vedením na vrchu, aby se nikdo nepovolaný nedostal do oné budovy, která skrývala mnoho tajemství.

Tato mise byla pro mě rutinní věc, avšak teď jsem měla nejen za úkol vyhodit budovu do vzduchu, ale také osvobodit zajatce a našeho spojence společně s veškerými objevy a zápisy, jenž se nacházeli ve složkách v budově.

Zajatec byl starší profesor fyziky pan Mark Lisedman. Znala jsem ho, sice jen trochu, ale ano. Před osmi lety mi pomohl odmaturovat a následně mi odhodil místo na technicko-matematické univerzitě, kterou jsem studovala zároveň s akademií SHIELDu. Nepomáhal mi tehdy jen tak, znal mého otce a měl pocit, že musí jeho památku uctít tak, že mi pomůže. Neznala jsem vztah, který mezi nimi byl, ale rozhodně věděl o mně a mém otci dost na to, abych mu mohla říkat 'spojenec', což v období před osmi lety byl titul hodný jen pár osob. Byla, a stále jsem, velmi nedůvěřivý a podezíravým člověk, vlastně od té doby, co mého otce Harleyho otrávili, a teď, v tomto světě se to moc nezlepšilo, avšak našlo se zde i pár výjimek. Třeba jako profesor Lisedman.

Zítra byl den, kdy jsem měla zaůtočit a pozítří jsem se měla vydat zpět na základnu do New Yorku. Stmívalo se a tím pádem se i ochlazovalo. Zabalila jsem se do svého černého pláště a přes hlavu si přehodila kápi. Přes nohy jsem si přetáhla větve a pod hlavou si to vystlala mechem. Nikdo mě tady nemohl najít a doteď o mně nikdo nevěděl, takže zítra v brzké ranní hodině to bude rychlý, tichý a překvapivý proces.

V ruce jsem stiskla svou příruční zbraň pro výraznější pocit bezpečí, ale o své bezpečí by se spíše měli bát ostatní. Byla bych schopná zabít svého nejlepšího přítele, stějně lehce jako každého jiného. Možná to svědčí o krutosti nebo bezcitnosti, ale podle mně je to slabost a neschopnost. Neschopnost soucítit a slabost dokázat nebo spíš chtít empaticky cítit s ostatními. City jsou v tomto byznysu tuze nebezpečné, obzvláště když vám chybí nějaký výrazný smysl života. A záchrana světa za pomoci Avengers mi nepřijde jako plnohodnotný smysl života, který bych jako pětadvaceti-letá žena měla mít. Moje ambice byly, tedy vlastně spíše nebyly, a nějaká zářivá budoucnost po boku milujícího manžela se taky v záři budoucnosti neleskla.
————

Den D, tři dny do Štědrého večera a moje odstartování závěrečné části úkolu. Pomalu opustit svůj úkryt a společně s pár zbraněmi kolem pasu, toulcem s šípy na zádech a lukem od Clinta v ruce, jsem si přehodila přes hlavu kápi, jež byla součástí mého oblíbeného obleku, který jsem dost často na misích potrhala, a tak jsem za pomoci Tonyho vynalezla dostatečně pružné, ale za to prakticky nezničitelné vlákno, ze kterého jsem si nechala zhotovit věčinu uniforem.

Každopádně, jsem motorku zamaskovala a nechala ji v nedalekém lese a vcelku nepozorovaně se dostala přes stráže, kteří hlídali vstup do budovy. Odzbrojila jsem je, a pak se pomocí schopností dostala přes masivní železná vrata, která mě dělila od zašlé cihlové budovy, kde se moje mise nacházela.