Sestra Smrti (Avengers)

•|20th|•

Přes deseti lety, ulice před Stark Tower:

Vyběhla jsem na ulici a naléhavě se rozhlížela po zrzavé čupřině své sestry. Ulice byly plné a mezi procházejícími lidmi bylo nadmíru lehké ztratit se z dohledu sovětského vojáka, avšak stejně lehké bylo i nechat se unášet davem do hloubky zapeklitých uliček města New York.

Neměla jsem příliš času na rozmyšlení a stará přítelkyně panika začala pohlcovat mé tělo stejně tak jako dav, který mě donutil vzpamatovat se z šoku a strachu a rychle se dostat pryč z dosahu nepřátel.

Neměla jsem čas a ani dostatečnou odvahu hledat Karolline a jediné, co mi zbývalo bylo utéct a modlit se za ni.

Z těžkých šedých mraků začaly pomalu a lehce padat sněhové vločky, jejichž ladný pád vzduchem vypadal jako tanec bílých labutí. Tak vločkám říkala matka. Když nad tím tak přemítám je škoda, že jsem s ní neměla bližší vztah. Mohla jsem být úplně normální. My jsme mohli být úplně normální.

Otec by neumřel, já bych nebyla génius a teď bychom tady netrčely. Zrzka měla pravdu. ,,Je to moje vina," vydechla jsem do těžkého studeného vzduchu. Tělo se mi zatřáslo chladem. Zahřívala jsem se pouze slabou mikinou a kabátkem. Uchechtla jsem se, když jsem si vzpomněla v čem vyšla Karolline. Ta její veliká žlutá mikina a minisukně spojená s tím příšerným kloboučkem. Chudák, jestli teď někde mrzne.
———
Součastnost, střecha základny SHIELDu:

Vyšli jsme na střechu a mě se naskytl krásný výhled na zasněžený New York. Clint mě popadl za ruku a odvedl ke kraji, kde se po celé délce střechy ropínalo namrzlé zábradlí. Nebyla mi zima a Clint také nevypadal, že by ho teplota nějak omezovala v rozjímání. Podíval se na mě a usmál se, tak jak to uměl jen on.
,,Je to nádhera," zamumlal, ale oči měl stále upřené na mou maličkost. Mírně jsem přikývla a stisk jeho ruky zesílil.

,,Znamenáš pro mě hodně. Víc než by mladá holka z jiného světa znamenat měla a chci abys to věděla," řekl Clint a vtiskl mi letmý polibek do vlasů. Usmála jsem se. Znala jsem ho ještě před tím než si vzal Lauru a to asi také mělo nějaký hlubší dopad na náš vztah. On by sice Lauru nikdy nepodvedl, to bylo jisté a znala jsem ho na to až moc dobře a já jsem v tomto ohledu trochu stereotypní, takže nepřipadalo v úvahu něco víc než silné přátelské pouto, i přes to byl náš vztah velmi osobní a byl moc krásný pocit, vědět, že vás někdo cizí miluje jako svoji vlastní sestru nebo dceru, i když k té jsem měla vždy opravdu daleko.
,,Nejsem zase tak mladá, jak myslíš. Teoreticky jsem starší jak Steve a Barnese, a to už je co říct," uchechtla jsem se a nervózně si přejela po vlněné sukni ve snaze ji narovnat.

,,Červenáš se," podotkl s úšklebkem.
,,Malinko," připustila jsem.
,,Nechci abys umřela. Nikdo z nás to tady nechce," ujistil mě.
,,Já vím."

Pramínek vlasů, který mi vypadl ze zapleteného drdolu mi zandal za ucho a následně mě silně objal.

,,Bojíme se o tebe."
,,Nepotřebuji strach, potřebuji důvěru," zamumlala jsem do jeho hrudi.

,,Něco se v tobě zlomilo, co to je?" zeptal se. Znal mě také až moc dobře a dokázal ve mně číst skoro jako v otevřené knize, ale ani tento příběh nebyl ještě zcela dopsaný. Troufám si však tvrdit, že on z celé této pošahané skupinky Avengers, mě a můj příběh znal nejlépe. Přeci jen byl u většiny jeho psaní přítomný.

Povzdechla jsem si a pohled sklopila na své černé polobotky.
,,Ta mise," vydechla jsem tiše, ,,se týkala otce a jeho plánů. Osvobodila jsem jednoho starého vědce, jmenuje se Mark Lisedman, znal tátu a dokáže mi pomoci rozluštit jeho staré zápisky a sestrojit stroj, kterým bych se dostala domů."
,,Mluví pravdu?" zeptal se Clint trochu sklesle.
,,Ano," odpověděla jsem, ale neměla odvahu zvednout pohled k jeho očím.
,,J-já ale už pár let vím, jak se dostat zpět domů," zašeptala jsem.
,,C-cože?" zeptal se chraplavě a mnou projel ostrý a bodavý pocit viny.
,,Ale nejde to. Člověka jako jsem já by to roztrhalo, neboť jsem už jednou bránou skrze časoprostor a reality prošla, fyzicky je to nemožné a už předem jsem si jistá, že by to byla jen ztráta času a zbytečné množství naděje. Doma už totiž není. Není žádné doma. Nic mě v té realitě nečeká, přesněji řečeno, nic co by mě nečekalo ani tady. Všichni pro které bych se tam bývala byla vrátila by byli už stejně mrtví. Čas neexistuje, ale pojem a plynutí onoho samého je více než skutečné," povzdechla jsem si.

,,Přátele jsem nikdy neměla. Byla jsem vždycky jen ta malá šedá myška v rohu třídy, jež věděla vše, ale nikoho tím nepohoršovala. Moje kariéra jaderné astrofyzičky se zhroutila už před deseti lety, jako domeček z karet," uchechtla jsem se a pohled přemístila na výhled na New York před námi.
,,Život nikdy není takový jaký si ho vysníme, Clinte, ale vždy může být takovým, jakým si ho uděláme," vydechla jsem a snažila se zadržet veškeré pocity, které by se jinak přeměnily do formy slz a já by se tady lušištníkovi zhroutila.

,,Kaitlyn, jsme s tebou, ano? Vždycky jsme byli na tvojí straně a vždycky budeme," ujistil mě a pevně stiskl moji ledovou ruku. Tichounce jsem se uchechtla.
,,Víš, já jsem nikdy neměla přátele. A už nikdy mít nebudu. Nezasloužím si takovou cennost," prohodila jsem.
,,Můžu za to já, ne on. To já jsem ji zabila. Je to moje vina, nikoho jiného," vydechla jsem tiše, otočila se na podpatku a rozešla se k výtahu s myšlenkou na fakt, že jít na večírek byl ten nejhorší nápad, jaký jsem kdy uskutečnila. Ne, vlastně druhý nejhorší nápad. Ten první byl sestrojit stroj Harley-311, který uměl lidi přenášet z reality do reality a z paralelního vesmíru do jiného. To byl nejhorší nápad. Dnešek už byla jen třešnička na dortu.
-

Seběhla jsem pár posledních schodů a ocitla se v patře, kde jsme měli pokoje. S pohledem upřeným na svých botách jsem procházela tmavou chodbou a snažila se správně odhadnout, kde jsou dveře do mého pokoje.

,,Kaitlyn?" ozvalo se za mnou tiše. Trochu jsem ztuhla při vyslovení mého jména. Vlastně jsem ho asi nikdy neslyšela z jeho úst. Takovým krásným zastřeným tónem s častými slovy, které byly používány ve čtyřicátých letech a zajímavým dialektem, který značil jeho dlouhodobé používání ruštiny.

,,Ano?" zamumlala jsem a pomalu se za dotyčným otočila. Chvíli nečině stál a zkoumal mě pohledem. Nebudu lhát, připadala jsem si trapně a potupně. Tak dlouho jsem mu vyčítala smrt mé zrzavé sestry a tak moc jsem byla zaslepena nenávistí, že jsem si ani neuvědomila, že za to všechno mohu já. To já jsem ta, kterou by ostatní měli nenávidět.

,,Omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy řekla," vypadlo ze mě nakonec tiše, když bylo dlouhou dobu ticho. Ponižující a absurdní situace, jak už to u mě bývá zvykem, nebyla moc podporována ani malým množstvím alkoholu v mé krvi. Možná jsem se prostě už moc dlouho nezachovala jako puberťačka? Co takhle vyzkoušet něco spontáního? Něco, čeho budeš litovat, ale pravděpodobně to bude za pár let strašně veselá historka? Ozývalo se podnapité podvědomí a blízkost vojáka společně s hlubokým modrým pohledem, kterým mě propichoval, nepomáhala podvědomí vyvracet jeho úsudky.

Takže vám dám radu. Ať se bude dít cokoli, nevěřte svému podvědomí ani sebevědomí. Jsou to pěkní parchantí a při první příležitosti vás zfaulují a vy tak dostanete červenou. Ironie, že ano?

,,Omluva přijata," zašeptal tiše, jakoby mezi námi bylo pouto a klid, které nechtěl narušit. Bohužel to byla jen zbrklá mysl a neuvážená rozhodnutí z mé strany. Kaitlyn Collierova! Vždyť on se tě pokusil zabít! A ne jednou! Přísahala jsi na smrt svého otce a sestry, že ho zabiješ, tak proč se teď snažíš o opak?!

Jedna sklenička alkoholu se v mé krvi dokáže zachovat jako 1,5‰ což už je dávka, kdy člověk pomalu přestává vnímat své činy a pravděpodobně si ráno další den nebude pamativat víc jak 14% z minulého večera.
Aneb smutný příběh Kaitlyn Collierové a alkoholu s postprodukční společností Modré tabletky a režií pod vedením starého a oblíbeného Podvědomí, již brzy uvidíte v kinech.