Vánoční trable

3. prosince ❄

Byl pátek, přes noc mlha už ustoupila a dnes foukal menší vítr. Počasí bylo jak na houpačce, alespoň to tak Marinette připadalo. Doufala, že tenhle rok bude o něco víc sněhu než loni, protože ona sníh milovala a stejně tak i Vánoce. Ráda dávala všem svým blízkým dárky a při rozbalování se nejvíce těšila na jejich rekace. Taky milovala ten pocit, že na Štědrý den je celá rodina pohromadě.
S povzdechem se podívala do zrcadla na své nové já. Na hlavě měla své dva culíčky a na sobě červený svetr s černými kalhoty, ale připadala si jiná. Možná se tak cítila i díky tomu, že už není bláznivě zamilovaná a ten pocit se jí zdál úžasný. Nic takového za ty roky nezažila a byla to příjemná změna. Možná by mohla Agrestovi i poděkovat.
Nad touhle myšlenkou se uchechtla. Ona s ním už skončila, nenáviděla ho za to, jakým trápením si kvůli němu musela projít. Možná to bylo kruté, ale tmavovláska cítila, že je to tak správně.
Vzala si svůj růžový batoh na rameno a rychlým krokem se vydala dolů do kuchyně. Snažila se přitom nepřizabít, párkrát se jí totiž povedlo z těch schodů spadnout a stalo se to docela nedávno. Ještě teď měla na boku malou modřinu.
,,Vážně nechceš ještě dneska zůstat doma, beruško? Koneckonců je pátek, ten jeden den bychom ti s maminkou omluvili." Ozval se její táta, který seděl v kuchyni u stolu a dopíjel kávu. Zavrtěla hlavou.
,,Ne, tati. Jsem v pořádku, Alya mi včera hodně pomohla. Kdyby nepřišla, tak bych do školy nešla, ale teď se cítím v pohodě," ujistila oba rodiče, kteří se na ni starostlivě dívali.
,,No jak myslíš, zlato. Mohla bys nám ale konečně říct, co se ti stalo? Víš, že jsme o tebe měli strach." Zkusila to Sabine a sedla si ke stolu vedle svého manžela. Stejně jako on si všimla změny jejího chování.
,,Vy dneska nemusíte do práce?" Zeptala se Marinette, protože jí přišlo divné, že tady ještě jsou. ,,Normálně jste aspoň jeden touhle dobou už dole." Dodala a zakousla se do teplého croissantu.
,,Rozhodli jsme se otevřít o něco déle, chceme si s tebou promluvit o tom včerejšku," odpověděl její táta a ona si povzdechla.
,,Vážně nevím, co chcete vědět. Přijdu pozdě do školy, navíc na mě čeká Alya," snažila se Marinette vykroutit z výslechu, ale oba rodiče se na sebe podívali. Prokoukli ji.
,,Ona počká, školu máš jenom pět minut odtud. Tak povídej," vybídla ji Sabine.
,,Mami, je to fakt nutný? Prostě mi nebylo dobře, to je všechno."
,,Je to kvůli tomu chlapci, co se ti líbí?" Zkusila to znovu její máma a dívka sebou trhla.
,,J-já..." už chtěla vymyslet nějakou výmluvu, ale nic ji nenapadlo. Těžce vydechla. ,,Tak jo. Vyznala jsem mu lásku a on mě odmítl, protože miluje někoho jiného. Celý tři roky plánování našeho vztahu jsou v tahu, mám zlomený srdce, to jste chtěli slyšet? Chtěli jste slyšet taky to, že mě ještě ten den tady před pekárnou málem přejelo auto a nebýt Luky, který se tam objevil, tak tady už nejsem?!" Poslední větu už vykřikla ve stoje, když si brala batoh.
Když viděla jejich vyděšené pohledy, do očí se jí nahrnuly slzy. Nechtěla na ně takhle vyjet a ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Rychle se otočila.
,,Promiňte." Zašeptala a vyběhla ke dveřím bytu. Cestou si ještě vzala boty a popadla svůj šedý kabát z věšáku. Zabouchla za sebou dveře, oblékla se a pak se o ně s těžkým dýcháním opřela.

Do školy se vydala asi po pěti minutách, kdy přemýslela nad svým životem, nejvíce ale nad posledními třemi lety. Nakonec zakroutila hlavou, aby se vrátila zpátky do reality.
Objevila se před budovou školy, kde na ni před schody čekala Alya. Byla zabalená v oranžové bundě a na sobě měla modré džíny. Tmavovláska se k ní okamžitě rozeběhla a skočila jí kolem krku.
Alyu to zaskočilo, ale nic proti tomu neměla. Věděla, že si její nejlepší kamarádka neprochází nejlehčím obdobím a ona chtěla Marinette pomoct.
,,Kočko, co se zase stalo?" Zeptala se starostlivě, když se od ní Mari odtáhla.
,,Alyo, rodiče mě vyslýchali a ptali se, proč jsem byla včera doma. Hrozně jsem na ně vyjela, že mě málem přejelo auto a kdyby mě nezachránil Luka, už tady nejsem. A to všechno kvůli Adrienovi. Dělala jsem, jako by to byla jejich chyba..."
,,Moment, cože se ti málem stalo?! Proč jsi mi nic neřekla, kočko?!" Zamračila se Alya.
,,Nechtěla jsem ti přidělávat starosti a rodičům taky ne. Už nevím, co mám dělat," vydechla zaoufale a společně s hnědovláskou se vydaly ke škole.
,,A já nevím, co mám dělat s tebou. Myslela jsem, že si říkáme všechno."
,,To jo, ale včera jsem fakt neměla náladu." Řekla Mari a Alya si povzdechla.
,,Tak jo, už to neřešme. Svým způsobem tě chápu, ale dělá mi starosti jedna věc. Kdo je Luka?" Zeptala se Alya a Mari vykulila oči. Vázně se musí ptát zrovna na tohle?
,,Alyo..." zaúpěla.
,,No co je? Chci slyšet podrobnosti."
,,Tak jo. Já ho vlastně vůbec neznám, jenom mi zachránil život na tom přechodu a pak mě doprovodil domů. Od té doby jsem ho neviděla, jestli ti jde o tohle, ale...je docela hezký. Navíc má krásný hlas," dodal tmavovláska a Alya se uchechtla.
,,Ale, že by se nám někdo zase zamiloval?" Poškádlila kamarádku, když vešly do šatny.
,,Blázníš? S láskou jsem pro zatím skončila. Víš, jakej je to pocit nebýt po třech letech do někoho zabouchlá a chovat se normálně?" Zeptala se a Alya se začala smát.
,,Umím si to představit, kočko." Marinette se k ní přidala a smích obou dívek se rozléhal chodbou, kterou právě procházely směrem ke třídě.

Ve škole se na Adriena ani nepodívala, snažila se ho přehlížet, i když veděla, že on ji propaluje smutným pohledem skoro pořád. Bylo jí jedno, jak mu je.
Dnes končili brzo a Marinette se dozvěděla, že v pátek od příštího týdne mají vánoční prázdniny. Tahle zpráva vykouzlila úsměv na její tváři hned, jakmile ji uslyšela. Pro dívku to taky znamenalo, že Adriena neuvidí více jak tři týdny a všechny ty dny si plánovala užít. Rozhodně nechtěla kvůli někomu brečet.
Nyní šla s Alyou na procházku po Paříži. Ani jedné z nich se totiž nechtělo domů, a tak se rozhodly, že tam prostě půjdou, až se bude stmívat. Měly na zádech batohy, ale to jim nevadilo, byly na ně zvyklé.
,,Pamatuješ si, jak jsem jednou vyšla ze záchodu a narazila do něj? Ještě jsem se mu skoro ani nedokázala omlvit." Tmavolásce tekly slzy z očí od toho, jak si už dobrou půl hodinu dělala legraci ze sebe sama. Připomínala si ty trapné situace, kdy před Adrienem vždy koktala, protože ho milovala.
Alya přikývla. Ona sice nic proti samotnému chlapci neměla, ale mrezlo ji, že její kamarádku odmítl. Stejně jako Marinette chápala jeho důvod, ale musely se tomu prostě zasmát. Jinak by se z toho zbláznily.
,,Jo, to se ti stávalo vždycky," přikývla bruneta se smíchem.
,,Pche, Agreste. Myslí si, že je nějakej svatoušek. Viděla jsi ten jeho pohled, jak se na mě smutně díval? Jako by snad chtěl, abych na něj nebyla naštvaná." Zakoulela Mari očima.
,,Jo, ale máš na to právo, takže ti nemůže nic říct," pokrčila Alya rameny Marinette sklopila hlavu. Podívala se na listí, které jí ještě šustilo pod nohama, přestože byl už prosinec. Vážně si už přála sníh.
Chtěla své nejlepší kamarádce ještě něco říct na adresu toho slavného blonďáka, když vtom do někoho omylem narazila.
,,P-promiňte, já nechtěla," vykoktala, ale vzápětí se zarazila, když zvedla hlavu a spatřila před sebou jejího zachránce v celé své kráse. ,,L-Luko?!" Zorničky se jí rozšířily překvapením. Čekala kohokoliv, rozhodně ne onoho tmavovlasého chlapce s modrými konečky.
,,Marinette?" Překvapeně zamrkal, vzápětí se mu na tváři objevil úsměv. ,,To je mi ale příjemná náhoda. Už vypadáš dobře, sluší ti to."
Dívka na něj stále překvapeně zírala, neschopná slova. Alya stojící vedle ní se jen pro sebe uchechtla.
,,Jo, už mi nic není a děkuju," začervenala se trochu a potom pokračovala. ,,Dostala jsem se z toho hlavně díky tady Alye. Je to moje nejlepší kamarádka. Alyo, tohle je Luka, Luko, Alya." Představila je a ti dva si potřásli rukama.
,,Ráda tě poznávám, ty superhrdino. Moc ti děkuju, že jsi ji zachránil, nevím co bych bez ní dělala," usmála se hnědovláska a Marinette ty dva pozorovala, byla krapet v rozpacích. Luka jen bezstarostně mávl rukou.
,,To nestojí za řeč. Už ale musím domů, dámy, přijede k nám teta a ta nerada čeká, takže..." pokrčil Luka rameny.
,,Jasně, chápu," přikývla tmavovláska a on se kousl do rtu.
,,Mari, nepůjčila bys mi prosím na rychlo mobil? Napsal bych ti tam svoje číslo. Minule jsem to nějak nestihl." Podrbal se nevinně na zátylku, což oběma děvčatům vykouzlilo na tváři úsměv. Podívaly se na sebe a Marinette bez váhání vyndala mobil z kapsy svého kabátu. Odemkla ho a podala Lukovi. Když jí zařízení vrátil, už v něm měla uložené jeho číslo.
,,Děkuju. Za číslo, za záchranu, za všechno. Jak jsem byla předtím v šoku, ani jsem ti pořádně nic neřekla," zvedla k němu hlavu a on s úsměvem přikývl.
,,Kdybys cokoliv potřebovala, ozvi se, rád tě uslyším." Mrkl na ni a pak se rozloučil s Alyou, načež je obě obešel.
Marinette se za ním chvíli dívala a nevšimla si své nejlepší kamarádky, která sama pro sebe významně pokývala hlavou.

Takže ahoj, lidičky. Dneska tady máte kapitolku o hoďku dřív než včera, což je dobrý, ne? 😂
Snad jste s ní spokojení a líbila se vám, protože lépe ji asi napsat nedokážu 😅😂❤. Jen tak pro info, zatím je nejdelší z tohoto příběhu (nějakých 1540 slov) a to jsme teprve na začátku, jupí 😂.

Už radši přestanu kecat a půjdu se koukat na seriál, zatím teda nevím na jaký. Mám jich rozkoukaných několik 😂💙.

Uvidíme se zase zítra, lásky. ❤

Less216 🐞❄