Vánoční trable

15. prosince ❄

Nechali se inspirovat Adrienem s Kagami a na dnešní den si domluvili, že zajdou do kina. Marinette se na to těšila už od rána, asi od devíti hodin vesele poskakovala po pokoji s přepitomělým úsměvem na tváři. Přitom v místnosti hrály vánoční koledy a ona si připravovala dárky, které měla konečně koupené. Chtěla je zabalit už teď, protože nevěděla, jak to bude mít později s časem a zrovna měla balící náladu.
Pro babičku měla koláž s fotkami, pro dědu nějaký dobrý rum, pro tetu zase něco na zub, mamce ušila šálu a tátovi koupila něco na luštění. Jediné, co jí chybělo, byl dárek pro Luku. Vůbec neměla čas mu něco uplést, přestože chtěla a ráda by mu dala něco z lásky. Dělalo jí problém něco dokonce vymyslet, všechno působilo podle ní moc obyčejně.
Když balila dárek pro mamku, povzdechla si. Přiložila k němu vánoční přání a potom se podívala na fotku Luky. Tu měla vedle počítače postavenou v rámečku.
,,Znám tě sice dobře, ale ani nedokážu vymyslet nic originálního, co bych ti mohla dát. Vím, že ti největší radost udělá to, když s tebou jenom budu, ale stejně chci, abys měl Vánoce hezké. Jenže bych taky musela přesvědčit naše, aby odložili hory," uchechtla se. Možná by odjezd o pár dní posunuli, kdyby je normálně poprosila, ovšem hlavní roli tady hrál čas a toho s blížícími se vánočními svátky bylo málo. Rodiče měli hodně zakázek a skoro celé dny trávili v pekárně, Marinette je tedy poslední dobou vídala jen ráno a večer. Většinou byli dokonce tak unavení, že se najedli a hned na to šli spát. Uvědomila si, že to Lukovi ještě neřekla, což by měla napravit, jen nevěděla jak a kdy.
Zabalila poslední dárek, odložila ho na hromádku k ostatním a rukama si podepřela bradu. Zamilovaně se podívala na jeho fotku a v mysli měla znovu tu chvíli, kdy se skoro políbili. Kdyby se jí nechtělo kýchnout, kdo ví k čemu by došlo. Dali by si tu pusu? Nebo by se Luka odtáhl?
Usmála se. ,,To ty bys neudělal, viď? Nenechal bys mě ve štychu jako Adrien," vydechla a ukazováčkem pohladila Luku na fotce po tváři. ,,Achjo, kdybych tak našla tu správnou chvíli a mohla ti to říct...ale mám pocit, že je to moc brzo."
Podívala se na hodiny a vykulila oči, bylo tři čtvrtě na dvě. S Lukou se domluvili, že se sejdou za chvíli u Notre Damu.
,,Sakra!" Zaklela, na sobě měla totiž ještě své růžové pyžamo, a tak vystřelila ze židle ke skříni. Vytáhla modré džíny, černou mikinu přes hlavu a vzala si to na sebe. Pod mikinou si nechala tílko od pyžama. Na nějaké převlékání nebyl čas, prostě si na to hodí kabát, vezme boty a půjde. Rýmu už skoro neměla, kapesníky si vzala jen pro jistotu.

Vyběhla z domu a zkontrolovala hodiny, měla pět minut k dobru. Jelikož běžela rychle, protože nechtěla, aby na ni Luka čekal, stihla to přesně. U jedné lavičky se zastavila a opřela se rukama o kolena, aby se mohla vydýchat. Věděla, že by hned po nemoci takhle vyvádět neměla, ale tohle bylo akutní.
,,Kvůli mně jsi rozhodně běžet nemusela, krásko." Ozval se před ní ten krásný hlas, až se divila, že ještě stojí pevně nohama na zemi. Zvedla hlavu, její tváře nyní nebyly rudé jen od běhu, ale i z toho, že vidí jeho.
,,Nemusela, ale nestíhala jsem," narovnala se a pak mu skočila kolem krku. Měla pravdu, sice byla zamilovaná, ale není to jako s Adrienem, u kterého by se neodvážila tohle udělat. Luka se trochu zasmál.
,,To mě mohlo napadnout. Tak co, těšíš se na film?" Zeptal se, když se pustili a zamířili směrem ke kinu.
Marinette se musela usmát. Jak by se mohla netěšit, když bude celou dobu sedět vedle kluka, do kterého je blázen?
,,Ani nevíš, jak moc. Bude to komedie, tak se aspoň nasmějem," zazubila se.

Film jim skončil tak za dvě hodiny a tmavovláska měla pravdu. Byla to jedna hodně zábavná komedie, během které oběma dokonce tekly slzy z očí od smíchu. Nemohli se udržet v klidu ani ve chvíli, kdy opouštěli budovu, v níž film promítali.
,,Já už nemůžu, Luko. Pořád mám v hlavě tu poslední scénu," zakroutila pobaveně hlavou a hřbetem pravé ruky si utřela slzy.
,,Já taky, byl to fakt zážitek," usmál se a ona přikývla. Najednou ale dostala nápad a v očích se jí zablesklo. Přestala hypnotizovat cestu před sebou a otočila hlavu na Luku.
,,Víš, co mě teď napadlo?!" Zeptala se ho nadšeně, odpovědí jí bylo jen zakroutění hlavy. Sama pro sebe se usmála.
,,Co kdybychom šli zítra bruslit? Nebyla jsem na ledě aspoň už rok, hrozně ráda bych si zabruslila!"
Luka se kousl do rtu, rád by šel, ale byl v tom jeden háček.
,,Mari, já..."
,,Co? Neumíš to?
Podrbal se na zátylku. ,,Ne úplně, ale na bruslích jsem nestál víc jak pět let. Nevím, jestli mi to ještě půjde," přiznal se a na její tváři se objevil úsměv.
,,Ale prosím tě, bruslení je jako jízda na kole, to nezapomeneš. Když tak ti samozřejmě pomůžu, s čím budeš chtít," řekla a jemu se teď hrozně ulevilo. Ani pořádně nevěděl proč.
,,Tak jo, bezva. V tom případě si spolu vyrazíme," mrkl na ni a ona si nemohla pomoct, musela se začít smát jeho výrazu v obličeji.
Chtěl zatočit do jedné uličky, kterou by se dostali k čajovně, když v tom zaslechli tiché mňoukání. Trhli sebou a vyměnili si překvapené pohledy.
,,To byla kočka?" Zeptala se Marinette pro ujištění, ale v ten moment mňoukání zaslechla znovu. Podívala se k rohu protějšího domu a vydala se tam, když spatřila černé kotě s bílou lysinou a modrýma krásnýma očima. Zalapala po dechu.
,,Ty jsi ale nádherná..." sklonila se k ní tmavovláska. Luka ji jen chvíli pozoroval a pak se taky sehnul.
,,Vypadá opuštěně," zamumlal po chvíli, když si kočku prohlédl.
,,Myslíš? Mně připadá docela v pohodě," poznamenala Mari, když si ji hladila po hřbetě.
,,Na první pohled ano, ale na jejích očích to jde poznat. Navíc jsem ji tady už párkrát viděl. Podle mě nikomu nepatří." Pohladil ji po hlavičce a ona se mu otřela o nohu.
,,Chudinka malá. Co s ní budeme dělat? Přece ji tady nenecháme," řekla a dívala se na Luku.
,,Vzal bych si ji k sobě, ale doma mám už dost zvířat, mamka by mi další nedovolila," vydechl smutně a díval se na kotě, které se nechalo vzít od Marinette do náruče.
,,Tak si ji vezmu já. Mám velký pokoj a rodičům by to vadit nemuselo, když bych se o ni starala."
,,To bys udělala?" Zeptal se chlapec udiveně.
,,Samozřejmě. Jak jsem řekla, nemohla bych ji tady nechat v té zimě, ty snad jo?" Zakroutil hlavou.
,,Víš, že miluju zvířata. Kdybych mohl, klidně si ji vezmu."
,,Já vím, promiň, Luko. Ale co s ní uděláme? Nemůžu ji tady pořád takhle nosit."
,,Tak půjdeme k nám a já bych ti mohl dát nějaké granule. Určitě nic takového nemáš," navrhl a ona se smutně usmála, její pohled padl na kotě. Bylo klidné a ani se v její náruči nijak nevrtělo, což obdivovala.
,,To máš pravdu...ale kde bydlíš?"
,,V jednom houseboatu na Seině, když půjdeme rychleji, stihneme to za čtvrt hodiny," usmál se. Překvapeně zamrkala.
,,Ty bydlíš na lodi?"
,,Jo, vím, je to asi zvláštní," podrbral se na zátylku.
,,Blázníš? Je to bomba!" Vykřikla a on se musel jejímu nadšení zasmát.
,,Tak půjdeme?" Naklonil hlavu na stranu.
,,Jo." Souhlasila a společně se vydali směrem k Lukovu domu, nebo spíš k lodi.

Jakmile tam dorazili, byla z toho Marinette celá paf. Před ní se nacházela prostorná loď, na které ale nic kvůli sněhu a zimě nestálo.
,,Pojď sem dolů a počkej tady prosím, dojdu pro ty granule," řekl Luka, ten už byl na schodech vedoucích do podpalubí. Dívka jen překvapeně zamrkala a s kočkou v náručí opatrně slezla dřevěné schody za ním. Ocitla se v jakési chodbě, kde po stěnách visely různé obrázky. Položila zvíře na zem, aby ulevila svým rukám a ono udělalo jedno kolečko kolem ní a Luky. Zůstávala ale poblíž, nikam jinak nechodila.
,,To jsem mohla zůstat nahoře," poznamenala a dívala se přitom na něj.
,,V té zimě? Sice máš na sobě kabát a všechno, ale pro to kotě to bude lepší tady, věř mi," na jeho tváři se objevil ten úsměv, který vídala každý večer před tím než zavřela oči. Zamilovaně vydechla, ale to naštěstí Luka nezaznamenal, protože se po chvilce otočil a šel kamsi dál.
Když se vrátil, kolem nohou se mu motala další bílá kočka a v ruce držel zelený pytlík s granulemi. Byl ještě nerozdělaný.
,,Tady to máš, stačí když jí budeš dávat jídlo třikrát denně."
,,Dobře, děkuju, Luko. A vážně ti ty granule nebudou chybět?" Zeptala se ho a on zakroutil hlavou.
,,Mám tam ještě asi tři pytle, jsem zásobovaný, neboj," zasmál se, přidala se k němu.
,,Jestli už nic nepotřebuješ, mohl bych tě jít kousek vyprovodit a pomoct ti trochu," nabídl se a Mari se musela usmát.
,,To bys byl hodný, tak jo. Pojďme," přikývla, podala mu granule a opět zvedla kočku k sobě. Snažila se, aby byla co nejvíce v teple a jak se tak na ni dívala, v hlavě se jí pomaloučku začínal tvořit nápad.
,,Luko?" Oslovila ho, zastavil se a otočil se na dívku. ,,Asi už jsem pro ni vymyslela jméno," řekla a oči jí přitom zářily.
,,Vážně? Tak povídej," pobídl ji a její pohled padl na stále klidné stvoření, které měla v náruči.
,,Bude to Tikki."

1569 slov, přátelé. Nic dlouhého, ani krátkého, doufám, že se vám dnešní kapitolka líbila. ❤
Co říkáte na to, že Mari bude mít koťátko? 💙 já kočky sice moc nemusím, jsem spíš na psy, ale sem se mi kotě hodilo nejlíp 😊

Jinak mám předepsané ještě 4 kapitoly, což jsem stihla během víkendu...sice nevím jak, ale jsem za to ráda, protože v týdnu bych to nejspíš nedala. Teď už jenom dopsat zbytek někdy, držte mi palce. 😂

No nic, pro dnešek se s vámi loučím a budu ráda za jakýkoliv hlas nebo komentář 💕

Vaše Less216💙