Vánoční trable

16. prosince ❄

Měla pravdu, když říkala, že rodičům nebude Tikki vadit. Naopak si ji hned zamilovali, protože se jim zdála strašně roztomilá. Podle nich taky Marinette udělala dobře, když ji vzala domů.
,,Vážně s tím jsou v pohodě, Luko, nemusíš si dělat starosti," ujišťovala chlapce dnes už podruhé tmavovláska, když s ním volala po telefonu. Seděla na posteli a Tikki vedle ní ležela spokojeně v klubíčku. Užívala si přitom hlazení.
,,Tak to jsem rád. Jak se jinak Tikki má?''
,,Hele, je úplně šťastná, rozhodně jsem ráda, že jsme ji včera objevili. Sice na tom nebyla úplně špatně, ale kdo ví, jak dlouho by přežila takhle sama," řekla Mari a dívala se přitom na kotě, které si lízalo přední packy. Musela se pousmát.
,,Máš pravdu. Nemohl bych se zastavit? Chtěl bych ji vidět..." kousl se do rtu.
,,A nemáme jít dneska bruslit?" Zeptala se tmavovláska. ,,Že ty se z toho chceš vykroutit?" Na tváři se jí obevil škodolibý úsměv a její pohled padl na růžové brusle položené na židli. Byla připravená na všechno.
,,Ne, to ne, jen...víš, jak na tom jsem se zvířaty. Samozřejmě na ten stadion půjdeme, ale až potom, jestli by ti to nevadilo." Chtěla zůstat klidná, ale nějak se jí to nepodařilo, začala se smát.
,,Ach, Luko, dělám si srandu. Samozřejmě, že můžeš přijít, máma s tátou jsou v práci."
,,No to od tebe nebylo moc hezký, Marinette. Tak jo, uvidíme se." Ukončil hovor a ona položila mobil vedle sebe, potom začala hladit Tikki.

Otevřela dveře bytu a na její tváři se objevil úsměv. Přivítali se tradičním objetím a pak Luku pustila dovnitř.
,,Máš v tý tašce doufám brusle?" Zeptala se a on si sundal bundu, kterou pověsil na věšák kousek ode dveří.
,,Jo. Ty sis fakt myslela, že si je nevzemu?" Nadzvedl obočí a pak se společně vydali nahoru do jejího pokoje.
,,Neee, vůbec," uchechtla se a on pobaveně zakroutil hlavou.
,,Já se z tebe zblázním, Mari. Ahoj, fešando," položil tašku s bruslemi na zem a pak se sklonil, aby si mohl vzít Tikki do náruče. Ta k němu přiběhla hned, jakmile ho uviděla a pak se mu chvíli otírala o nohy. ,,Vypadáš dobře, panička se o tebe pěkně stará, co?" Podrbal kočku za uchem, tmavovláska se jen usmála.
,,Tak aby ne, když jsem si ji vzala."
,,Já vim," otočil se k ní a mrkl na ni, jeho úsměv, který se mu na obličeji objevil, ji uvedl krapet do rozpaků.
,,Vám to spolu tak sluší," vydechla a přešla k němu, rukou se mu opřela o rameno.
,,No jo, zvířata to je moje. Jednou bych s nimi chtěl pracovat, nebo se věnovat hudbě, ale to už ti asi došlo."
,,Jasně, ale mohl bys dělat i obojí, ne?"
,,Asi jo, záleželo by, jak bych měl čas a tak. Každopádně teď se tím nebudu zabývat. Musíme na ten stadion." Dal Tikki pusu na hlavičku a opatrně ji položil na zem. Chvíli se u nich zdržela, ale pak přešla ke své misce s vodou.
,,To jo, abychom si vůbec něco užili. Myslíš, že tam bude hodně lidí?'' Zeptala se ho, když zamířila pro brusle položené na židli u počítače. Pokrčil rameny.
,,Těžko říct, uvidíme," usmál se, když ji uviděl, jak se jde rozloučit s Tikki.
,,Hmmm...achjo, nechce se mi ji tady nechávat, ale mamka říkala, že se ji budou snažit s tátou kontrolovat."
,,Tak jestli chceš být dneska s ní, můžeme bruslení přesunout. Problém mi to nedělá."
,,Jsme už domluvení, nerada něco takhle ruším."
,,Dobře no, pojďme tedy," pokrčil Luka rameny, vzal z podlahy tašku s bruslemi a společně se vydali dolů.

Na stadionu bylo docela dost lidí v různém věku. Marinette se rozhlížela kolem, jestli neuvidí někoho známého, bohužel si zatím nikoho nevšimla. Na moment si povzdechla. Neměla ráda taková přeplněná místa.
,,Jsi v pořádku, Mari?" Zeptal se jí Luka, který seděl na vedlejší židli a na nohách měl brusle. Vrátila se zpátky do reality a přikývla. Pak se podívala na něj a všimla si, že nemá zavázané tkaničky.
,,Ty si to neutáhneš?"
,,No...snažím se, ale nějak mi to nejde. Nevím proč, dneska mám úplně levý ruce," vydechl ztrápeně.
,,V klidu, já jsem taky hodně nešikovná. Ukaž," usmála se, opatrně vstala a na bruslích k němu přešla. Klekla si na jedno koleno a musela se hodně soustředit, aby se jí to podařilo zavázat na poprvé. Když bylo hotovo, zvedla k Lukovi hlavu a setkala se tak s jeho akvamarínovým pohledem, který tolik milovala.
Chvíli trvalo, než se od sebe dokázali odtrhnout. Oba dva při tom pohledu něco ucítili. Mari měla ve svých citech k němu jasno, zato on stále neměl vúbec tušení, co se s ním poslední dobou děje. Rád by se o tom s někým poradil, ale nechtěl je otravovat. Navíc Juleka i máma měly poslední dobou hodně práce a nebyl si jistý, jestli to zrovna chce probírat takhle otevřeně.
,,No máš to hotový," prolomila Marinette po chvíli ticho, až se divila, že nekoktá. Po takovýchto situacích byla vždycky pár vteřin mimo.
,,Díky," věnoval jí úsměv a ona zase měla co dělat, aby neskončila na zemi.
Nakonec se vydali na led, kde se počet lidí nezmenšil. Jakmile tam ale vlezli, Luka málem skončil na zemi. Naštěstí se stihl zachytit rukama za mantinel a úlevně si oddechl.
,,Najednou si nejsem jistý, jestli je to dobrý nápad," poznamenal a podíval se na tmavovlásku. Ta se zahihňala.
,,Ale prosím tě, nebuď padavka. To zvládneš, přece nestojíš na bruslích poprvé."
,,Pět let mi přijde jako dlouhá doba," stál si za svém. Nejradši by se otočil a šel domů.
,,Máš sice pravdu, ale stačí, když se chvíli budeš soustředit. Pak ti to půjde samo. Koukej se na mě," mrkla na něj. S tím neměl nejmenší problém, tak zvedl hlavu a sledoval kamarádku, jak se odráží nohama do stran a volně se pohybuje po ledě. Trochu se mu sevřely útroby, bál se, že se rozseká při dalším pohybu. Jako by to na něm poznala. Otočila se na něj.
,,Nemusíš mít strach, Luko. Prostě udělej první krok a uvidíš, že si vzpomeneš."
Poslechl ji. Zavřel oči, nadechl se a odrazil se levou, pak zas pravou nohou. Chvíli jezdil pomalu, ale nakonec se mu přece jen všechno vybavilo. Když dojel za Mari, věnoval jí další ze svých úsměvů.
,,Měla jsi pravdu. Myslím, že si vzpomínám."
,,Tak vidíš. Pojď, dáme si kolečko. Máš babu!" Plácla ho rukou do ramena a pak se rozjela mezi všechny ty lidi. On se jen pobaveně uchechtl a vydal se za ní.
Takhle spolu vyváděli na ledě nějakou dobu, někdy se k nim přidalo pár dětí, ale ty musely jít téměř hned domů. Nakonec na ledě zůstalo jen pár lidí, venku se už stmívalo, přestože bylo teprve něco po čtvrté hodině.
Mari se chvíli dívala na Luku a smála se jednomu jeho vtipu, přitom jela někam dál. Najednou si ale nevšimla postavy řítící se na ni, a tak s výkřikem skončila na zemi.
,,Jejda, moc se ti omlouvám, Marinette, nekoukala jsem na cestu! Jsi v pořádku?" Vychrlila na ni hned dívka, která se k ní skláněla. Tmavovláska zalapala po dechu, jakmile ten hlas rozeznala.
,,Ellen! Co ty tady?" Přijala nataženou ruku její kamarádky a zrzka se usmála.
,,Bruslení je můj koníček, chodím sem vždycky, když mám volno. Spíš jsem nečekala, že potkám vás dva."
Luka si vyměnil s Mari pohled a na tváři se mu objevil úsměv.
,,No včera ji napadlo, že bychom sem zašli a já už nemohl vycouvat," zasmál se.
,,Má pravdu, to nemohl," přikývla dívka a potom se obě taky rozesmály.
,,Tak na co čekáme? Pojďme bruslit, od toho jsme tady!" Křikla vesele Ellen a chytila Luku s Mari za ruce, společně se rozjeli po ledě.

Tak a další kapitolka na světě. Jak se vám líbila? Budu doufat, že jste spokojení a nechci to už dál prodlužovat, protože se musím učit...vůbec se mi nechceee 😅

No nic, zatím čus 👋