Vánoční trable

14. prosince ❄

Následující den se už cítila o něco lépe než včera a rýmu měla opravdu málo. Venku mezitím, co se léčila doma, roztála polovina napadaného sněhu, protože noci byly poslední dobou docela teplé. Dnes ale sněhové vločky začaly opět padat, a tak Marinette dostala chuť jít ven.
Potřebovala si promyslet spoustu věcí a hlavně nevěděla, jak by to měla udělat o Vánocích. Rodičům sice výhru přála a sama by také nejradši někam vypadla, ale byl tu Luka. Slíbila mu, že s ním na Štědrý den bude, aby mu připomněla, jak krásné můžou tyto svátky být.
Povzdechla si. Oblékla si na sebe svůj kabát, kolem krku si dala šálu, vzala čepici a pro jistotu tentokrát i růžové rukavice, které konečně našla. Ukázalo se, že byly zapadlé za botníkem, tak proto je v sobotu nemohla najít.
,,A jsi si jistá, že chceš jít už dneska ven? Abys ještě víc nenastydla, beruško. Přece jenom, za chvíli jsou Vánoce," podívala se na ni Sabine, která se objevila u dveří.
,,Neboj, mami, už jsem skoro v pohodě, navíc nabalená jako kdybych jela na sevení pól. Potřebuju jenom na vzduch, celý víkend jsem zavřená doma." Postěžovala si tmavovláska a zkontrokovala, jestli má u sebe kapesník, mobil a peněženku. Ještě štěstí, že kapsy u tohoto kabátu byly velké.
,,Tak dobře, dávej na sebe pozor," dala jí mamka pusu na tvář a ona si nemohla pomoct, zakoulela očima.
,,Jako vážně? Vždyť jsu pryč jenom na pár hodin, možná ani ne." Sabine se zasmála.
,,Já vím, ale musela jsem."
,,Ty jdeš dolů do pekárny?'' Zeptala se, když spolu scházely schody. Odpovědí jí bylo přikývnutí.
,,Jo, šla jsem jenom něco odnést domů, u pokladny je taťka, tak snad ještě stojí."
,,Tak to bychom poznaly, ne?" Uchechtla se Marinette.
,,Máš pravdu, zlato. Zatím se měj," rozloučila se s ní Sabine u vchodu do pekárny a ona se pak vydala k domovním dveřím.

Zaklonila hlavu dozadu a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Konečně, po dvou dnech se dostala z bytu. Na tváři se jí objevil úsměv, když chvíli pozorovala sněhové vločky. Nakonec si jen povzdechla a vydala se do rušných ulic Paříže.
Lidí se venku procházelo hodně, většnou chodili s taškami plnými vánočních dárků, což Mari připomnělo jedno. Ještě nezabalila dárky, co koupila, a neupletla nic pro Luku a rodiče. Do hlavy si uložila poznámku, že to musí zítra napravit, nerada nechávala věci na poslední chvíli. Sice se našly momenty, kdy to nevychytala, ale tentokrát naštěstí stíhala.
Původně se měla v plánu rozmyslet, jak to udělá s Lukou, protože by jej nerada nechala samotného. Totiž, nebyl by sám, má mamku a Juleku, ale ráda by byla s ním. Podle ní prostě potřebuje ukázat, že Vánoce mohou být takové, jaké je míval v dětství a nepotřebuje k tomu skoro nic. Jen příjemnou společnost.
Napadlo ji, že by mohla poprsit rodiče, aby odjezd odložili o pár dní. Jak nad tím tak přemýšlela, naskytla s jen tahle možnost a potom ta, že by na hory nejela. Ale to si zase nechtěla nechat ujít. Kdyby tam jezdila sama s rodiči, nebrala by to jako problém, navíc jim taky nechtěla kazit radost.
,,Sakra, proč je to tak těžký!" Zaúpěla se skloněnou hlavou a oči spočívaly na špičkách jejích kotníkových bot. Dívčina nálada byla na bodu mrazu, věděla že by se měla spíše radovat z té výhry, ale nedokázala nic předstírat.
Procházela se zrovna po trzích, ani nevěděla, jak se sem dostala. V mysli si jí vybavil den, kdy tu nakupovali s Lukou a sama pro sebe se usmála. Doufala, že si ještě dneska zavolají.
Najednou dostala chuť na horkou čokoládu, a tak hledala stánek, kde by ji mohli prodávat. Když uspěla, vyndala z kapsy peněženku a postavila se do fronty. Před ní se nacházeli asi čtyři lidi, ale naštěstí to postupovalo docela rychle.
,,Děkuju," poděkovala prodavačce, která jí podala kelímek s čokoládou a šlehačkou navrchu. Mari tuhle kombinaci milovala, takže se její nálada o něco zlepšila.
Jak tak šla, pohledem sledovala různé stánky a z dálky si prohlížela věci, které nabízeli. Měli tu například oblečení, jídlo, pití, nějaké vánoční ozdoby, no prostě všechno možné, jak to na trzích bývá.