Vánoční trable

5. prosince ❄

Probudila se kolem deváté. Normálně touhle dobou o víkendu vstávala, ale dnes se jí nic dělat nechtělo. Proto se otočila na bok a zachumlala hlouběji pod peřinu s tím, že bude spát do oběda. Vtom se ale něco změnilo, když se podívala na poklop a uviděla sněhové vločky, jak se pomalým tempem snáší z nebe.
Zalapala po dechu a rychlostí blesku vystřelila z postele, přičemž měla co dělat, aby se nepřizabila na schodech. Opřela se rukama o stůl a s úsměvem na tváři sledovala, jak se střechy domů zdobí bílou pokrývkou.
,,To snad není možný!" Vydechla šťastně, když měla tu příležitost vidět první letošní sníh.
Už neřešla to, kolik je hodin, protože věděla, že její rodiče jsou zvyklí vstávat brzy a o víkendu jsou touhle dobou vzhůru. Rychle přešla k poklopu a opět se pokusila přežít cestu ze schodů, naštěstí to dobře dopadlo.
,,Mami, tati, venku konečně sněží!!" Vykřikla a tím upoutala pozornost obou svých rodičů, kterým se vykouzlil úsměv na tváři.
,,No dobré ráno, beruško. Už jsme se báli, že si ani nevšimneš." Poznamenala Sabine a opřela se o linku se šálkem teplého čaje v ruce.
,,Nebo spíš jsme si mysleli, že budeš spát až do oběda," uchechtl se Tom a ona se usmála.
,,Jo, původně jsem to měla v plánu, ale pak jsem se probudila a venku byl sníh! Myslím, že dneska už neusnu. Asi se půjdu po snídani projít ven, jelikož je neděle, tak by všude nemuselo být tolik lidí. "
Po tomto monologu se posadila ke stolu, ale vzhledem ke svému rozpolčení se nedokázala tolik soustředit. Pořád její pohled upoutávaly sněhové vločky a bílá obloha, kterou sledovala oknem.
Když dojedla svůj povidlový koláč, rychle pomohla Sabine s nádobím a pak se vydala do svého pokoje, aby na sebe hodila normální věci. Ze skříně vyndala jednu teplou fialovou mikinu plus náhodné černé kalhoty. Upravila si své culíčky, na které ráno zapomněla. Uvědomila si, že dole byla s rozpuštenými vlasy a divila se, že si toho nevšimli rodiče. Normálně je totiž měla vždy svázané.
U dveří na sebe pak rychle hodila kabát a šálu s čepicí, načež se vydala na chodbu. Když sešla schody a následně se ocitla venku, znovu zalapala po dechu. Myslela si, že ji ten pohled už nedokáže ohromit, ale nyní pochopila, jak se mýlila.
Střechy domů byly pokryté bílou pokrývkou, stejně tak i ulice a Marinette se nad tímto výjevem musela jen usmívat, nic jiného ani dělat nemohla. Vyndala ruku z kapsy kabátu a na dlaň si nechala dopadnout několik malých vloček, které pozorovala, dokud neroztály.
Když procházela kolem různých obchodů, všimla si, že snad ve všech výlohách už jsou vánoční ozdoby. Ani to na začátku prosince nepostřehla, jak ji zasáhlo to Adrienovo odmítnutí. Na malý okamžik ji bodlo u srdce, ale pak zakroutila hlavou. Přece si řekla, že kvůli němu se už trápit nebude, navíc dnes poprvé za tenhle rok padal sníh. Chtěla si ten den užít.
Najednou si vzpomněla na Luku, se kterým měla domluvenou schůzku na odpoledne. Nechtěla říkat slovo rande, protože to vůbec nebylo, vždyť se znali teprve pár dní. Sice měla toho kluka ráda, ale pocit, že není po třech letech zamilovaná, byl taky úžasný.
Napadlo ji, že by mu mohla zkusit zavolat s tím, jestli by neměl čas už teď. Pokrčila rameny a rozhodla se to zkusit. Jen doufala, že jej svým telefonátem nevytáhne ze říše snů. Sice nebylo ještě ani poledne, ale známe  to.
Nadechla se a vytočila chlapcovo číslo. Při čekání se zaposlouchala do toho, jak její boty křupaly ve sněhu. Mohly napadnout skoro dva centimetry.
,,Ano?'' Ozvalo se v telefonu a Mari málem vykřikla. Zamyslela se nebezpečně rychle.
,,A-ahoj, Luko, to jsem já, Marinette. Nevzbudila jsem tě?" Nadhodila ze slušnosti. Slyšela, jak se Luka pro sebe usmál.
,,Ahoj, krásko, nevzbudila jsi mě, neboj. Jsem vzhůru už hodinu."
,,Tak to jsem ráda. Víš, jak jsme se na dnešek domlouvali?" Zeptala se dívka a snažila se ho přitom nějak nevyděsit.
,,Jo, pamatuju si to. Copak je? Vlezlo ti do toho něco?" Začal a tmavovláska okamžitě zavrtěla hlavou, aniž by jí došlo, že to on nemůže vidět.
,,Ne, to vůbec, jen se teď procházím venku a napadla mě jedna věc. Vím, že není ani poledne, ale nechtěl by sis někam zajít už teď? Nemusíme rovnou do té čajovny, můžeme se třeba jen tak projít." Pokrčila Marinette rameny.
,,Tak jo, proč ne, ale...kde se sejdeme?" Zeptal se.
,,Co takhle kousek od Notre Damu?''
,,Tak jo, jsem tam za chvíli. Zatím, Mari," rozloučil se s ní a hovor zavěsil. Marinette se pro sebe usmála a hned na to vyrazila k známé kadetrále Notre Dame.