Vánoční trable

11. prosince ❄

,,Zlato, včera jsme ti s maminkou zapomněli něco říct." Ozval se její táta sedící u stolu, který si doteď četl noviny.
,,Jo? A co?" Zeptala se Mari, jakmile se napila svého teplého čaje.
,,V pondělí se tady v Paříži koná pekařská soutěž v pečení cukroví a my dva jsme samozřejmě pozvaní."
,,Fakt? Tak to je bezva, gratuluju!" Vykřikla tmavovláska, položila hrnek na linku a vrhla se oběma rodičům kolem krku. ,,Určitě to všem natřete," usmála se sebevědomě.
,,Snad máš pravdu, ale budeme muset odjet už odpoledne, abychom se ubytovali v jednom hotelu a pak tam pro nás mají nějaký program. Zvládneš to tady sama?" Zeptala se s obavami v očích Sabine. Marinette překvapeně zamrkala.
,,Mami, je mi sedmnáct, nejsem malý mimino," zakoulela dívka očima.
,,To máš sice pravdu, ale víš, že občas jsi trochu nešikovná..." kousla se její mamka do rtu a ona si povzdechla.
,,Hele, nemusíte se bát. Nebudu sama doma poprvý a rozhodně to tu nepodpálím, nebojte. Slibte mi, že si soutěž užijete, všechny porazíte a nebudete myslet na to, co se tady děje, ano?''
Oba rodiče se na sebe podívali, na jejich tváři se objevil úsměv a Tom přikývl.
,,Slibujeme, beruško."
,,To jsem ráda," řekla a vzala si do ruky hrnek čaje, který předtím odložila. Ještě chvíli tam s těma dvěma zůstala a vyzvídala všemožné informace o soutěži, jako v kolik přesně začíná, co všechno tam bude za lidi a podobně.

Trvalo jim celé dopoledne, než si sbalili všechny věci, které potom naskládali do auta. Rozloučili se se svoji dcerkou, dali jí ještě několik pokynů, aby se nenudila, a potom odjeli.
Mari se podívala na hodiny, bylo půl třetí a Luka jí za celý den nezavolal. Včera vypadal unaveněji více než ona, tak by se ani nedivila, kdyby touto dobou byl ještě v říši snů. Nad onou myšlenkou se musela usmát.
Nechtěla jej budit, ale taky se jí nechtělo trávit čas sama, dnes na to neměla náladu. Sice měla pro sebe byt po dlouhé době, ale to bude mít i zítra, navíc venku padal sníh.
Opřela se zády o dveře bytu a vytočila jeho číslo, přičemž doufala, ze už je vzhůru.
,,Ahoj, Luko, nevadí, že volám?" Zeptala se hned, jakmile zvedl hovor. Chlapec se na druhé straně usmál a zavrtěl hlavou, to ale tmavovláska nemohla vidět.
,,Ahoj, Mari, jasně, že ne. Tvůj hlas rád uslyším kdykoliv, je jako příjemná melodie," řekl najednou a ona překvapeně zamrkala. Její tváře nabraly rudou barvu.
,,T-tak to jsem r-ráda," vykoktala a nervózně se zasmála. Najednou nevěděla, co se s ní děje. Takhle se chovala jedině před Adrienem a to bylo docela nedávno. Nemohla se přeci znovu zamilovat, že ne?
,,Jsi tam, krásko?" Trhla sebou, když znovu uslyšela jeho hlas.
,,J-jo, proč volám. Totiž...rodiče před chvílí odjeli na jednu pekařskou soutěž, já jsem sama doma, nudím se a venku padá sníh. Napadlo mě, jestli bys nechtěl jít třeba do pakru?" Navrhla a na odpověď nemusela čekat dlouho.
,,To zní jako super plán. Za chvíli jsem u tebe, sejdeme se dole před pekárnou?" Přikývla a na tváři se jí objevil úsměv.
,,Budu tam."
Zavěsila a vydala se do svého pokoje. Cestou nahoru však přemýšlela nad tím, co se jí honilo hlavou během jejich hovoru. Pravda byla, že se s Lukou cítila skvěle, taky se bezvadně doplňovali a oba měli rádi hudbu. Navíc on měl něco do sebe, toho si Mari všimla hned na začátku jejich přátelství, ale momentálně se bála připustit, že k němu cítí něco víc.
Rozhodla se s tím déle netrápit, protože věděla, že čas ukáže, a teple se přitom oblékala ven.

Nemohla najít rukavice, což ji trochu mrzelo, protože venku byla větší zima. Nakonec si vzala jako vždy jen kabát, šálu a čepici a vydala se před pekárnu čekat na Luku.
Než přišel, kochala se mezitím výhledem na zasněženou Paříž a pozorovala volčky padající na zem. Přes noc trocha sněhu zase roztála, takže vůbec nevadilo, že padal další. Podívala se na hodiny. Jejímu kamarádovi to trochu trvalo, ale jelikož neměla nic na práci, tak dál pochodovala před pekárnou a nohama si pohrávala se sněhem.
,,Ahoj, promiň jestli čekáš dlouho, ale hledal jsem vodítko," usmál se a ona překvapeně zamrkala.
,,Vodítko?" Až teď si všimla, že kolem ní pobíhá malý hnědý pes, hnědý jezevčík. ,,Božínku, ten je tak roztomilý..." vydechla a sklonila se k psíkovi, který ji mezitím stihl očuchat a teď chtěl, aby ho pohladila. Musela se zasmát a Luka spolu s ní.
,,Marinette, seznam se s Kwamim." Představil jí svého psa a ona zvedla hlavu.
,,Kwami?"
,,Jo, co se ti nezdá?"
,,Nic, jen je to strašně hezký jméno. Čekala jsem zase něco jako Popcorn," znovu dostala záchvat smíchu a pak se věnovala psovi. ,,Nazdar Kwami, no ahoj," smála se dál a drbala ho za uchem. Tohle se mu zřejmě líbilo, protože dvakrát zaštěkal.
,,To nebudu komentovat," uhechtl se Luka. ,,Vypadá, že si tě oblíbil," řekl a Mari přikývla.
,,Já jeho taky, škoda že jsi ho nevzal s námi dřív, byla by větší sranda."
,,No jo, poslední dobou s ním chodila Juleka, ale dneska se jí to nehodilo, tak jsem se nabídl já. Aspoň taky poznáš jednoho z členů mojí smečky," mrkl na ni.
,,Smečky, jo? Já myslela, že máš doma jenom křečka, morče, psa a kočku," řekla a počítala přitom na prstech, jestli se neplete.
,,No a to snad není smečka?" Zeptal se nechápavě a dívka opět vybuchla smíchy.
,,Mohla bych je někdy vidět všechny?" Podívala se na Luku, když se uklidnila. Jelikož už byl Kwami nedočkavý a chtěl jít na procházku, vydali se směrem k parku. Ne k tomu, co byl u pekárny, ale chtěli jít ještě dál.
,,Jasně, s tím nemám problém. Jen se musíme domluvit," usmál se a pak se zastavil, protože jeho pes zachytil nějakou stopu, u které musel chvíli zůstat.
,,Tak jo, budu ráda," řekla Mari a vydali se zase na cestu do parku.

Jako vždy se spolu skvěle bavili, panovala mezi nimi veselá nálada a Kwami neustále pobíhal kolem nich. Luka ho potom totiž pustil bez vodítka. Nebyl to problém, protože on dokázal poslechnout na zavolání.
,,To mi neříkej!" Plácla ho Marinette jemně do ramena a dál se vesele smála.
,,Je to pravda, já si nevymýšlím, abys věděla," ohradil se Luka, ale ona ho nevnímala, nevnímala ani svět kolem sebe.
Tohle se jí ale vymstilo celkem rychle, protože hned poté jí na ušlapaném sněhu uklouzla noha. Ona se neudržela a vykřikla. Luka ji chtěl chytit, ale nakone vše dopadlo tak, že se na zemi váleli oba dva. Kwami kolem nich běhal a štěkal tam jako šílenec, lidé procházející kolem se na ně pobaveně otáčeli.
,,Vidíš, to máš za to, že ses mi smála," řekl Luka a už pomalu vstával, z hlavy mu přitom spadla kapuce, kterou na ní měl, aby mu nebyla zima.
Nevšiml si přitom úšklebku Marinette, která si nabrala do rukou sníh a udělala z něj docela velkou kouli. Ta trefila jejího kamaráda přímo do obličeje. Nečekal to, takže se dívka znovu rozesmála, když uviděla jeho výraz.
,,No počkej!" Podíval se na ni Luka, hned co si setřel sníh z obličeje a sehnul se k zemi. Mari se mezitím stihla postavit a společně s Kwamim od něj utekli co nejdále.
Strhla se velká sněhová bitva, ke které se postupně přidávaly další a další děti, malí i ti starší. Takovou zábavu Luka dlouho nezažil, proto se snažil užívat si dnešní odpoledne jak nejvíce to šlo.
Válčilo se dlouho, všichni po chvilce byli promočení, nepomáhaly ani dva svetry, které měla Marinette pod kabátem. Taky měla pěkně zmrzlé ruce a i když jí někdo půjčil rukavice, stejně několikrát kýchla.
Jakmile se začalo stmívat, většina dětí s rodiči, kteří se k nim později taky přidali, se museli vrátit domů. Luka po chvíli dal Kwamiho na vodítko a starostlivě se podíval na Mari, která se držela za hlavu.
,,Jsi v pohodě, krásko?"
,,Jo, jen mě trochu bolí hlava a asi budu mít rýmu..." řekla a hned na to si kýchla.
,,Mohla jsi říct a vrátili bychom se domů."
,,A připravit se o zábavu? To určitě. Jen si doma vezmu paralen a bude to dobrý, zítra budem moct zase někam vyrazit."
,,Tak dobře," usmál se Luka, ale přesto měl pocit, že to dobré nebude.

A máme tu další kapitolku, tentokrát už jedenáctou. Pěkně to letí, co? 😅 nějak nevim, co bych ještě řekla, takže dnes jen takhle stručně, beztak tyhle kecy nikoho nezajímají 😂 užijte si zbytek večera 💙❤

Less216