Vánoční trable

Silvestr ❄

Přestože se snažila dát Lukovi vědět o tom, že už se na něj nezlobí, nedokázala mu napsat ani jednu zprávu. Bylo to buď proto, že zrovna nevěděla, jak začít anebo se prostě bála jeho reakce. Měla strach, že by jí dokonce zavolal, to by s ním nedokázala ani mluvit. Neměla připravenou perfektní omluvu, prostě nic.
Pokaždé, když ve svých dlaních sevřela mobilní telefon s tím, že mu konečně dá vědět, se jí začaly třást prsty a nedokázala ani odemknout displej. Svým rodičům se s tím nesvěřila, protože by jí chtěli všemožně pomoct a tím by celou situaci jen zhoršili.

Nyní seděla v autě, za sebou měla pár hodin z cesty z hor a skvělé vzpomínky na týden strávený s rodiči. Lyžovat se naučila sice až pár dní před odjezdem domů a pořád to nebylo dokonalé, přesto ale nelitovala toho, že tam s nimi jela.
Podívala se na Tikki, pro kterou se před chvílí zastavovali u Alyi, ta jim kotě na ten týden hlídala. Byla jí za to vděčná, musela své kamarádce ještě pořádně poděkovat.
Poslouchala písničky a snažila se nemyslet na to, co bude, až se dostane domů, což mělo být přibližně za patnáct minut. Už sice dorazili do Paříže, ale přece jenom, do centra to nějakou dobu trvá. Navíc dnes byl Silvestr a všude jezdilo hodně aut. Dokonce jí připadalo, že více než normálně. Divila se taky, že přes ten týden sníh neroztál. Spíše to vypadalo, že ho ještě více napadlo.

Najednou se dívčiny myšlenky samy od sebe zatoulaly k Lukovi. Co asi tak dělá? Jaké měl Vánoce? Určitě zase smutné a to vše jen kvůli ní. Chtěla mu je zpříjemnit tím, že se mu svěří se svými city, ale místo toho byla ten den několik kilometrů od něj, ani mu nezavolala. Ani by se nedivila, kdyby ji už nemiloval.
Při té myšlence tmavovlásku zabolelo u srdce. Tohle ji na horách nenapadlo, tam stále přemýšlela jen nad svým strachem mu napsat...byla tak sobecká. Až v tuto chvíli si všechno uvědomila. Zamrkala, odtrhla pohled od Paříže, která se rychle míjela za oknem, a zaklonila hlavu.
,,Marinette, co se děje?" zeptala se jí najednou mamka. Propalovala ji starostlivým pohledem.
,,Všechno jsem pokazila..."
,,Ale co, beruško? O čem to mluvíš?" Mlčela, nevěděla, jak začít.
,,Jestli se nám s tím nechceš svěřovat, tak nemusíš. Za chvíli budeme doma, počítej tak pět minut," řekl táta. Sice mluvil na ni, ovšem jeho oči se soustředily na silnici před sebou.
,,Děkuju," usmála se smutně. Sabine si povzdechla a potom se obrátila před sebe. Se svým manželem si vyměnili vědoucí pohledy.

Dorazili před jejich pekárnu. První věc, kterou Mari upoutala, byl hlouček lidí nacházejících se před jejich rodinným podnikem. Okamžitě sundala sluchátka z hlavy a překvapeně se dívala z okna.
,,Co se to tady děje? Proč tolik lidí? " zeptal se Tom poté, co vypnul motor auta.
,,To hned zjistíme," řekla Sabine a ve stejnou dobu všichni tři otevřeli dveře. Jakmile to ale udělali, zaslechli hudbu linoucí se z kytary. Tmavovláska zalapala po dechu, když poznala, o jakou písničku se tady jedná. S rychle bušícím srdcem zamířila mezi ten hlouček lidí a neposlušný pramen svých rozpuštěných vlasů si zastrčila za ucho. Její rodiče dívku následovali, ale ta se zastavila hned, jakmile se setkala s tím známým akvamarínovým pohledem.
,,L-Luko..." vykoktala potichu.
Chlapec okamžitě přestal hrát, položil kytaru do pouzdra a postavil se. Někteří lidé se rozešli svou cestou, jiní zase zůstali stát na místě a pozorovali dění před sebou.
,,Dobrý den, ahoj, krásko," pozdravil ji i její rodiče a podrbal se nevinně na zátylku. Na sobě měl svoji rozepnutou černou bundu a pod ní svetr, který mu Mari upletla. Nevěděla proč, ale musela na něj jen zírat.
,,K-kde se tady bereš?" vykoktala.
,,No...vím jen, že jste měli dneska dorazit a když ses mi přes celý týden neozvala, řekl jsem si, že tady budu prostě od rána čekat," pokrčil jen rameny.
,,O-od rána?" Přikývl.
,,Tys mu nenapsala a ani nezavolala? Přečetla sis vůbec ten dopis, který jsem ti dala??" zeptala se její máma, která i s tátou stáli kousek od ní.
Marinette s Lukou se na sebe chvíli koukali a nereagovali na to, pak si padli kolem krku. Dívce se nahrnuly slzy do očí, kterým tentokrát nechala volný průběh a které se pomalu vsakovaly do jeho bundy.
,,Moc mě to mrzí, Luko, úplně všechno. Neměla jsem na tebe tak vyjet, mohlo mi dojít, že bys Ellen nemiloval...a neozvala jsem se ti proto, že jsem se bála. Nevím čeho, asi jsem prostě nevěděla, jak začít," řekla tichým hlasem, potom zvedla hlavu a položila mu ruku na tvář.
,,Já se taky omlouvám, měl jsem ti říct rovnou, co cítím, nemuselo by to dojít tak daleko..."
,,C-co cítíš..." zopakovala po něm jako v transu a on nasadil malý úsměv.
,,Lepší bude, když to vyjádřím písní," mrkl na ni a její tváře nabraly rudou barvu. Přešel ke kytaře, kterou zvedl z pouzdra a vzal ji do ruky.
Marinette tam jen tak stála s rukama podél těla ve svém šedém kabátu a pozorovala toho bláznivého kluka, jak začíná hrát první tóny. Pár dam v davu zasněně vydechlo a všichni to brali jako nějaké představení, Luka to ale neřešil a zpíval.