Vánoční trable

23. prosince ❄

Dnešní ráno nezačalo pro Marinette ani Luku moc šťastně. Oba dva byli po včerejší události vyčerpaní a hlavně smutní, neměli náladu vůbec na nic. Jakmile tmavovlasá dívka otevřela svá pomněnková kukadla, byl v nich poznat náznak všech těch negativních emocí.
Ležela v pyžamu pod peřinou ve své velké posteli, na kterou vedly schody, a upřeně se dívala do stropu. Včera přišla domů odpoledne, celá ubrečená. Smutku věnovala zbytek dne a půlku noci, cítila se úplně stejně, jako na začátku prosince. Možná ještě hůře.
Přehrávala si tu událost pořád dokola a nemohla ji vypustit ze své hlavy, prostě to nešlo. Včera vybrečela snad všechny slzy, které mohla, a už ze sebe nedokázala dostat více. Měla kruhy pod očima a její rozpuštěné vlasy byly rozcuchané.
Najednou se ozvalo jemné klepání na poklop, poznala, že to je Sabine.
,,Zlatíčko, můžu dál?" Zeptala se zdvořile, ale nedostalo se jí odpovědi. Povzdechla si a potom zamířila nahoru k posteli své dceři. Když ji uviděla ve smutné náladě, slzy do očí se nahrnuly i jí, snažila se ale zůstat silná.
,,Marinette, holčičko, co se ti stalo? Včera jsi kolem nás proběhla a my se tě nestačili zeptat, ani jsi nevyšla z pokoje..." začala a jemně ji pohladila po vlasech. ,,Stalo se něco s Lukou?"
Dívka překvapeně zamrkala, jak to mohla vědět?
,,Mámy poznají všechno," mrkla na ni, což tmavovlásku upoutalo a posadila se.
,,M-mami..." nemohla pomalu ani mluvit.
,,Copak?" Sabine si ji přitáhla k sobě, když Mari neodpovídala a zase začala brečet. Myslela si, že to už dál nepůjde.
,,Jen se vybreč, pak mi všechno povíš," řekla a dál ji utěšovala.
Dívka po chvíli zvedla hlavu a utřela si slzy. Nadechla se a postupně své matce pověděla všechno, co ji trápilo. Nejprve nechtěla, ale nakonec změnila názor.
,,A ty sis od něj nenechala všechno vysvětlit? Proč? Jestli říkal, že to tak není, určitě by nelhal, on ne," poznamenala Sabine.
,,Když já už jsem se na ty dva nemohla dívat. Ellen na něm byla nalepená a on se od ní odtáhnul až potom, co jsem je uviděla. Nemohla jsem tam stát dlouho, natož se mu koukat do očí a kdybych s ním musela víc mluvit, bylo by to jen horší. Milovala jsem ho, mami a Alya říkala, že on mě taky. Chtěla jsem tomu věřit, napsala jsem mu dokonce ten blbej dopis..."
,,Tak víš, jak na tom kluci s takovými věcmi jsou. Když jim je neřekneš přímo, nepochopí to. Jestli pro tebe Luka tolik znamená, zavolej mu a promluv si s ním, jistě to má nějaké reálné vysvětlení. Takhle se tady jen zbytečně trápíš."
,,Jenže na mě je to strašně rychlé, potřebuju víc času, abych si ujasnila, co mu chci říct a ten právě nemám. Odpoledne odjíždíme a já si ani nic nezabalila."
,,Jestli chceš, klidně za ním běž, těch pár věcí bych ti do kufru dala," usmála se na ni Sabine a ona si povzdechla.
,,Možná se půjdu jenom projít na chvíli..." smutně se usmála a zvedla se z postele, poté sešla dolů po schodech.
Vzala si na sebe stejné věci jako včera a dole si oblékla svůj šedý kabát. Ještě předtím ale rozčesala vlasy, které nechala volně splývat podél ramen.

Procházela se v parku, kde kdysi byli s Lukou a jeho Kwamim. Dívka si to dobře uvědomovala, ale jak šla s hlavou skloněnou, ani pomalu nevnímala svět kolem sebe. Pořád přemýšlela nad jednou a tou samou věcí, pomalu jí z toho hrabalo, ale nemohla si pomoci. Najednou uslyšela známý hlas, který kdysi dávno slýchala každý večer před usnutím. Trhla sebou, protože ji probudil z transu.
,,Marinette!! To jsem já, Adrien! Zastav, prosím!"
Překvapeně zamrkala a otočila se za zvukem hlasu toho slavného modela.
,,A-Adriene? C-co ty tady?" Vykoktala, potože byla pořád zaražená.
,,No konečně! Viděl jsem tě už, jak jsi sem vešla, ale byla jsi strašně rychlá," zazubil se na ni a opřel se rukama o kolena, aby se vydýchal.
,,Promiň, nějak jsem tě neslyšela," podrbala se nevinně na zátylku a on se po chvíli postavil.
,,V pohodě, stává se," mávl jen rukou a pak schoval obě do kapes svého černého kabátu, kolem krku měl modrou šálu. Dívka si vzpomněla na den, kdy mu ji dala, a musela se sama pro sebe usmát. Tehdy by ji nikdy nenapadlo, že jednou bude milovat někoho jiného než právě tohoto blonďáka.
,,Zrovna jsem šel na trhy, abych sehnal dárek pro Kagami...věřila bys tomu, jak je těžký něco vymyslet?" Podíval se na svou kamarádku smaragdovým pohledem a ta jen přikývla.
,,To znám, taky jsem dlouho nevěděla, co mám dát Lukovi," řekla smutným hlasem. Adrien si toho náznaku všiml, ale nechtěl se jí vyptávat. Pokud bude chtít, svěří se mu sama.
,,A co jsi nakonec vymyslela? Jestli teda nevadí, že se vyptávám, potřebuju inspiraci totiž," zasmál se a to jí donutilo k úsměvu. Nenapadlo ji, že k něčemu takovému dnes dojde, ale díky Adrienovi se zase začínala pomalu usmívat a myslela i na něco jiného.
,,No upletla jsem mu svetr s vánočními motivy. Stejný jako mám já, jenže můj je v červené a jeho v modré barvě," řekla a váhala, jestli se mu nesvěřit i s tím dopisem. Pak ale došla k názoru, že by to bylo moc brzy.
,,To je ale bezva dárek! Koupím nám stejné oblečení, díky, Mari. Škoda, že to nenapadlo mě samotného," povzdechl si a sklonil hlavu. Jeho pohled padl na šedé boty, které stejně ty jako Marinettiny křupaly v bílém sněhu.
,,Taky jsem nad tím dlouho dumala. Znám Luku sice víc než dobře, ovšem vymyslet dárek, to už byla ta těžší část. Snad se mu bude líbit..."
Nemluvilo se jí o tom moc dobře, protože se jednalo o tmavovlasého chlapce, ale její kamarád potřeboval poradit.
,,Mari, teď se na mě prosím nenaštvi, ale stalo se mezi tebou a Lukou něco? Vždycky, když zmíníš jeho jméno, mám takový pocit, jako bys o něm nechtěla mluvit, nebo tak..." začal opatrně a jakmile si Marinette povzdechla, pochopil, že se trefil do černého.
,,Jo, něco se přihodilo, ale nevím, jestli by tě to zajímalo."
,,No evidentně je to věc, se kterou si neumíš sama poradit, tak se mi svěř, třeba ti pomůžu. Já rád pomáhám," usmál se na ni mile a ona chvíli pohledem prozkoumávala jeho tvář.
,,Nechci tě otravovat. Určitě bude na trzích hodně lidí, navíc ty ani nemáš dárek vybraný a už vůbec ne zabalený."
,,Díky tobě už ano a na trhy nepůjdu, poprosím otce, jestli by mi nemohl rychle něco ušít. Jasně, sice má toho hodně, ale na mě si rozhodně najde čas. A když ne, objednám to přes internet," pokrčil bezstarostně rameny.
,,Jo, ale to ti nemusí přijít včas, navíc jsem si jistá, že Kagami bude čekat nějakou bombu, něco úžasného."
,,Tak tam někoho podplatím, no. Prostředky na to mám," řekla jen a Mari nedokázala zadržet smích.
,,Ach jo, ty jsi dobrej teda," zakroutila pobaveně hlavou. Jako několikrát předtím se nedivila, že se do Adriena zamilovala. Vždycky ji dokázal rozesmát, což Luka uměl taky, ale oba dva byli přece jenom trochu jiní.

Nakonec se spolu procházeli po parku a ona mu pomalu převyprávěla celou včerejší událost, plus se zmínila i o tom dopise, který Lukovi k dárku dala. Neměla s tím problém, protože mu věřila, věděla, že se jí bude snažit Adrien pomoct a že ji nezklame.
,,Páni, pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že ses zamilovala i do někoho jiného než jsem já," řekl s neskrývaným překvapením.
,,No jo, já taky ne. Ale nemysli si, že se to stalo hned, co jsme se poznali, ne ne. Chvíli to trvalo. Bohužel teď si nejsem jistá už vůbec ničím..."
,,Chápu tě, po něčem takovém bych taky nevěděl, co mám dělat."
,,Nejhorší je, že dneska k večeru odjíždíme na hory a já tady nebudu celý týden."
,,Tak to je vážný. Asi bys chtěla všechno vyřešit před odjezdem, co?''
,,Bylo by to nejlepší, ale nemám tolik času, musím si ještě zabalit."
,,A co kdyby sis na horách zkusila všechno promyslet? Nebo na to úplně zapomenout a řešit, až se vrátíš, asi podle mě jediný možný řešení," zamyslel se na chvíli Adrien a Mari si povzdechla.
,,Možná máš pravdu. Už nad tím nebudu přemýšlet, přes ten týden si vyčistím hlavu a třeba pak zavolám Lukovi, až přijedu. Díky za pomoc, Adriene," usmála se na něj a potom se mu vrhla kolem krku.
,,Není zač, snad nebudeš litovat," pokrčil rameny.
,,Nemyslím si. Už mi z toho včerejška pomalu začíná hrabat. Jasně, jsem smutná a naštvaná na Ellen i na něj, ale prostě jenom takhle nic nevyřeším. Potřebuju na chvíli vypnout a hory jsou ta nejlepší možnost."
,,Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct," řekl a jejich pohledy se setkaly. Marinette by skoro zapomněla, jak správně dýchat, ale ovládla se. Ona už byla jinde a její srdce patřilo někomu jinému. Sice to mezi nimi bylo na hraně, ale v hloubi duše cítila, že všechno dobře dopadne. Šlo jen o čas.

Takže ahoj, nejdříve se chci omluvit, že kapitola nevyšla včera, ale já ji neměla celou napsanou a dneska jsem ještě něco musela doladit. Nakonec to dopadlo takhle a já doufám, že dává smysl.^^

No a nám zbývají přesně dvě kapitoly do konce příběhu, tedy ta dnešní a epilog. Uvidím, jestli stihnu další napsat dneska, ale budu se snažit. Však vy víte, jak to bývá. 😅💙
Každpádně, dnes je už 24. prosince, tak vám chci popřát krásné prožití Vánočních svátků a spoustu dárků pod stromečkem. Užijte si tenhle den, protože další bude zase až za rok :D😍.

Vaše Less216 🌲💙