Vánoční trable

24. prosince ❄

Probudil se někdy před jedenáctou, pod očima měl kruhy a celkově nevypadal moc dobře. Takhle to bylo i včera, od té doby, co se to stalo s Marinette, neměl klidný den. Často myslel na tu událost nebo na tmavovlásku, která nechtěla, aby se k ní už přibližoval.
Bylo mu zle ze sebe samého, přece mohl tušit, co má ta zrzka v plánu, mohl ji od sebe odstrčit a k ničemu takovému by nikdy nemuselo dojít. Těžce vydechl a posadil se na postel, přitom pohledem vypaloval díru do podlahy. Nereagoval ani na Kwamiho, který začal zničehonic běhat kolem něj a kňučet.
Chvíli jen tak seděl jako tělo bez duše a nakonec se rozhodl jít dát zvířatům jídlo, alespoň přestanou vyvádět. Když vše udělal, chtěl se vrátit zpátky na postel, zabalit se do teplé peřiny a nevylézat, stejně za ním teď nikdo nepřijde.
Vtom se ale zarazil u psacího stolu, kde spatřil krásně zabalený dárek ve fialovém vánočním papíře. Otevřel by jej už dříve, ale včera na to neměl náladu. Dnes sice také ne, jenže na druhou stranu toužil zjistit, co by mu dívka mohla dát.
Nakonec si povzdechl, přešel k balíčku a pevně jej uchopil do své ruky. Musel se usmát nad tím, jak byl lehký. Napadlo ho, že by v něm mohlo být nějaké oblečení nebo něco na ten způsob. Déle už svoji zvědavost skrývat nedokázal, a tak opatrně roztrhl papír. Jakmile uviděl stejný svetr, jako má Marinette, akorát v modré barvě, musel se sám pro sebe usmát.
Rozložil jej, aby si ho mohl vyzkoušet. Nepochyboval o tom, že mu padne jako ulitý, ale nemohl odolat. Ovšem když upletený svetřík postupně rozkládal, vypadl z něj malý, párkrát přeložený světlý papír. Tohle Luku upoutalo, a tak na sebe rychle natáhl dárek a sebral jeho součást ze země.
Překvapeně zamrkal, protože zjistil, že je to dopis od Mari, který tam musela přiložit. Na nic nečekal, přešel k posteli, aby se mohl posadit a dychtivě hltal každičké slovo.
Během čtení se u něj vystřídaly různé výrazy obličeje a emoce, dokonce se mu do očí i nahrnuly slzy, jakmile pochopil význam psaníčka. 

Milý Luko, 

doufám, že jsi spokojený s dárkem a že jsi jej rozbalil až na Štědrý den, jak jsem ti řekla. Ono by to bylo asi jedno, ale při čtení pochopíš, proč jsem to tak chtěla. Sice jsem takovýchto dopisů už pár psala jednomu nejmenovanému blonďákovi, jenže nikdy je nikdo neviděl, byly určené spíše pro mě. Proto doufám, že to, co z tohohle vznikne, bude dávat smysl.

Pamatuješ si na ten den, kdy jsem byla nemocná? Na ten, jak jsi za mnou přišel i přes riziko, že bys mohl taky nastydnout  a staral ses o mě tak hezky? Bylo to pondělí dvanáctého prosince. Víš, jak si to můžu pamatovat? Právě tehdy jsem totiž při tvé písni pocítila něco, o čem jsem si myslela, že dlouho nebudu schopná. To odpoledne jsem se do tebe zamilovala, Luko, propadla tvému osobitému kouzlu a od té doby na tebe nemohla přestat myslet.
Každičký večer před usnutím vidím tvůj akvamarínový pohled a slyším ten krásný melodický hlas, jak zpívá mou oblíbenou písničku, nebo mi šeptá dvě kouzelná slůvka.
Vždycky, když jsme někde spolu a ty se na mě podíváš, musím se ovládat, abych se ve tvém pohledu neutopila...Asi už jsi pochopil, co je hlavní příčinou vzniku těchto řádků, ale pro pořádek:
Miluji tě a nikdy nepřestanu, ať se mezi námi stane cokoliv. 

S láskou Marinette :3

S poslední větou už nedokázal své vzlyky zastavit a propukl v beznadějný pláč. Nikdy takhle hodně kvůli ničemu nebrečel, dokonce ani, když jeho otec na Vánoce zemřel.
,,Taky tě moc miluju, princezno..." Najednou někdo otevřel dveře jeho pokoje.
,,L-Luko?" vykoktala Juleka, která se objevila u postele a okamžitě si k němu přisedla. V životě neviděla svého staršího bratra takhle na dně a nemyslela si, že se jí to kdy podaří. On byl silný, všechno zvládal, tak proč dnes?
,,C-co se stalo?" zeptala se dívka opatrně, stále zaskočená. Utřel si slzy hřbetem ruky a potom se na ni podíval svýma rudýma očima.
,,Čti." Podal jí jen dopis, který držel a na kterém už bylo pár slz. Juleka hlasitě polkla, když poznala písmo své spolužačky. Hned si všechno domyslela, přesto ale vzkaz dočetla. Na konci se snažila nebrečet.
,,Měla jsi pravdu, celou dobu mě milovala a já si toho debil nevšiml!" vykřikl zoufale Luka.
,,Ale uvědomil sis svoje city a chtěl jsi jí to někdy říct, to už se počítá." Objala jej kolem ramena on jen zakroutil hlavou.
,,Měl jsem to udělat hned, nemuselo by dojít k tomu, že by mě uviděla s ní."
,,Ach Luko, je mi to líto, zrovna Mari...Tak počkej, až přijede z těch hor a pak si s ní promluv, jestli je na tebe tak naštvaná, nechala bych ji ten týden v klidu. Budu tady celou dobu pro tebe, to zvládneš," usmála se na něj povzbudivě a i on nasadil malý úsměv.
,,Děkuju, Jul, jsi skvělá," řekl a potom svou mladší sestru objal.