Vánoční trable

6. prosince ❄

Následujícího rána ji místo budíku probudil nějaký zvuk a výkřik. Lekla se a slezla z postele. Rozhlédla se kolem sebe, ale pak si uvědomila, že to šlo od zdola z kuchyně, a tak se tam rychle vydala.
,,Mami? Proboha, co se stalo?" Zeptala se Marinette opatrně, když scházela schody ze svého pokoje. Najednou uviděla svoji mamku, jak leží na zemi a drží se za nohu. Rychle k ní přeběhla, aby jí pomohla na židli ke stolu.
,,Chlěla jsem jenom uvařit čaj, ale nějak mi ujela ruka, konvice spadla na zem a jak se voda vylila, tak jsem po ní sklouzla. Naštěstí byla ještě studená, nic mi není." Vychrlila na ni Sabine, když už seděla.
,,No rozhodně na to nevypadáš, předtím ses držela za nohu. Bolí tě?" Zeptala se Marinette přitom sbírala ze země konvici a položila ji na kuchyňskou linku, potom ještě vzala utěrky, aby mohla vytřít vodu.
,,Opravdu jsem v pořádku, beruško. Běž si připravit věci, abys nepřišla pozdě, já už to tady zvládnu." Pobídla svou dcerku a ona si povzdechla.
,,Tak jo, ale jídlo si vezmu na cestu, dobře?" Usmála se a v duchu děkovala za to, že ta voda nebyla horká.
,,Dobře," souhlasila Sabine a Marinette se nakonec vydala k sobě do pokoje.
,,Tak tohle se nestává často," vydechla a opřela se zády o skříň.
Chvíli jen tak stála a koukala před sebe. V hlavě se jí honily různé scénáře o tom, co by se stalo, kdyby nebyla doma, nebo kdyby ta voda nebyla studená. Nakonec se rozhodla nad tím už déle nepřemýšlet, protože by se z toho akorát zbláznila. Mamka byla v pořádku, tak jí přišlo zbytečné se něčím takovým zabývat.

Cestou do školy se kochala výhledem na zasněženou Paříž. Pár milimetrů bílé pokrývky sice už roztálo, ale nešlo to ani znát, nebo si toho alespoň Marinette nevšimla. Všechno podle ní vypadalo kouzelně, dokonce si chvíli i myslela, že by to mohlo být dokonalé, kdyby vedle sebe měla ještě jednoho člověka...
Nad čím to zase přemýšlí? Zarazila se a měla chuť se něčím praštit. Luku znala celkem teprve šest dní, navíc o něm skoro nic nevěděla. Jenom to, že hraje na kytaru a miluje hudbu, plus se ještě rád stará o zvířata. Dokonce neměla ani ponětí, jestli má sourozence, nebo jestli žije jen s matkou či otcem... netušila ani, kde bydlí, prostě jejich vztah se nacházel na samém začátku. Jejich schůzky taky nemohla nazývat randem, to by nebylo možné. Navíc ho nemilovala, jen se s ním cítila dobře a svým zbůsobem jí připadal i hezký.
Povzdechla si a uvědomila si, že se už nachází skoro u školy. Ani si nevšimla, že přecházela přechod a divila se, že se ji na něm zase nepokusilo porazit nějaké auto. Musela usmát nad tím dnem, jak ji Luka zachránil.
,,Ahoj lidi," zamávala Alye a Ninovi, kteří na dívku čekali před školou.
,,Ahoj, kočko, děje se něco?" Zeptala se okamžitě její nejlepší kamarádka, brunetě nic neuniklo.
,,Jo no. Nevypadáš zrovna nejlíp," poznamenal Nino a díval se přitom na ni.
,,Jsem v pohodě, jen se něco stalo doma, ale nic hroznýho to nebylo, nemusíte si dělat starosti. Mimochodem, umíte matiku?" Nadhodila a tím vyděsila chudáka Nina, který zpanikařil a chytil se za hlavu.
,,Počkat, cože? My píšem?!"
Tím si vysloužil smích obou děvčat a pobavené kroutění hlavou.
,,Pojď, já tě to naučím," usmála se Alya a chytla Nina kolem ramen, načež se otočili. Společně s Marinette se pak vydali do školy. Ta se ale zarazila, protože si všimla černé limuzíny a Adriena Agresta vycházejícího z ní.
,,Mari? Ty nejdeš?" Oslovil ji Nino, ale pak se s Alyou zastavili, když uviděli, jak blonďák míří k nim zachumlaný v černém kabátu. Kolem krku měl modrou šálu, kterou mu kdysi tmavovláska upletla k narozeninám. Hlasitě polkla.
,,Ahoj," pozdravil všechny Adrien, když se u nich objevil.
,,Zdar, bro," usmál se Nino a s chlapcem si ťukli pěstí, Alya na pozdrav kývla hlavou, jen Mari pořád stála na místě. Najednou nevěděla, co se to s ní děje. Přece jí Adrien zlomil srdce a ona ho za to nemá ráda, proč se tedy neotočí a nejde pryč?
,,Marinette? Mohli bychom si prosím teď promluvit?'' Podíval se na ni zničehonic blonďák a ona sebou trhla. Ani si neuvědomila, že je ztracená ve svých myšlenkách.
,,A o čem jako chceš mluvit, Agreste? Já myslím, že už jsme si všechno řekli. Vyznala jsem ti lásku, ale ty miluješ jinou. Problém vyřešen, ne?" Naklonila hlavu na stranu a pak se podívala na své dva přátele, kteří stáli za nimi. Oba dva se na ni dívali s otevřenou pusou. Pravda, ještě minulý týden s ním skoro nemohla mluvit, ale nyní už byla jinde.
,,Takže ty mě za to nenávidíš?" Mlčela. ,,Mari, já se ti opravdu nebudu omlouvat za svoje city a je mi líto, že-"
,,Tak líto, jo? Adriene, kvůli tvýmu odmítnutí mě málem přejelo auto, protože jsem z toho byla fakt mimo a nebýt tady Alyi, ještě dneska jsem doma a dostávám se z toho. Pořád nevím, co chceš slyšet, ale jestli máme být zase přátelé, tak v nejbližší době to nebude. S tím počítej." Uzavřela konverzaci a jeho výraz mluvil za vše. Díval se na ni se smutným pohledem a vykulenýma očima. Tohle rozhodně nečekal, nečekal že se jí něco takového stalo. Bodlo ho u srdce.
,,J-já..." najednou nevěděl, co říct. Sklopil pohled k zemi a povzdechl si.
,,Lidi, měli bychom jít. Zvoní za pět minut." Ozvala se za nimi Alya a Marinette se na ni okamžitě otočila.
,,Jasně, pojďme," nasadila úsměv a nechala Adriena za sebou.

,,Nezapomeňte si na zítra přečíst stranu 65 a udělat výpisky!!" řekla ještě se zvoněním jejich třídní a všichni se jako na povel zvedli.
Začali si uklízet věci a Mari se snažila být co nejrychlejší. Opět byla domluvená s Lukou a na jejich schůzku se těšila. Chlapec jí nabídl, že na ni počká před školou, protože to stíhal. Nic proti tomu neměla a nyní už sbíhala schody vedoucí z budovy.
,,Tak zas zítra, kočko," rozloučila se s ní Alya objetím a pak šla i s Ninem někam pryč.
Jakmile uviděla Luku, jak míří ke škole, na tváři se dívce objevil úsměv. Okamžitě k němu přiběhla a skočila mu kolem krku.
,,No ahoj, krásko." Zasmál se trochu a pak se od sebe odtáhli. 
,,Pojďme odsud," zavelela Marinette, když uviděla Adriena Agresta, jak stojí před školou.
Společně zamířili rovnou do jejich čajovny, dívka totiž měla po vyčerpávajících sedmi hodinách učení chuť na něco sladkého. Když tam přišli, Luka opět vybalil kytaru, kterou měl s sebou v pouzdře, a tmavovláska se těšila na jeho hraní.
,,Pro tebe, Marinette," usmál se najednou a Mari překvapeně zamrkala, když po ladění kytary začal hrát. K tomu přidal i zpěv a ona se mohla nechat unášet jeho krásným melodickým hlasem. Milovala, když takhle zpíval. Zrovna to byla nějaká romantická píseň, kterou neznala. To jí ovšem nevadilo, i tak lehce přivřela oči a vžila se do těch tónů. Především ale si užívala jeho zpěv.
Když dohrála hudba, místností se opět roznesl potlesk, hraní znovu upoutalo pozornost každého. Nikdo si nevšiml zrzky, která se opírala o pult pokladny a zasněně pozorovala Luku, jak opatrně pokládá kytaru ke stolu. V jejím pohledu bylo cosi zvláštního a v hlavě se jí už rodil plán, jak získá to, co chce.

Čauky lidičky, jsem tady zas s novou kapitolou, která je dlouhá přibližně tak, jako ta minulá. Dneska vydávám o něco déle, ale znáte to, přijdete ze školy a nic kromě seriálu se vám nechce. Ale konečně je pátek a volnooo!!😂❤

Ehm, trošku jsem se rozjela, no to je jedno. Už vás tu nebudu dál strašit a půjdu si dokoukat Ordinaci 😂💙. Snad se vám kapitolka líbila a uvidíme se jako vždy zítra. 💙

Less216🐞