Proč musím být Argent?

Em.

Poraženecky a smířeně zároveň vydechne. Ono jí vlastně nic jiného ani nezbývá. „Fajn. Ale jediné slovo a jedna ti letí, jasné?"
Pohybem prstů naznačím u svých rtů pohyb zapínání zipu a skoro až škodolibě se na Emily usměju, načež ona pouze obrátí oči v sloup a opět, tentokrát se mnou za zády, se vydá domů.
Ovšem vražedně na mě zazře, když ucítí, jak jí zatahám za batoh ve snaze ho vzít, a tak raději uskočím. „Jsi-"
„Jenom jsem ti chtěl pomoct," přeruším její hluboký agresivní hlas, jenž opravdu značil její rozčilení, „nic. Víc. Vidím, jak se celá třeseš, bože, Em, nech mě ti trochu-"
Sundá si batoh ze zad a podá mi ho. Ani se mi tomu nechce věřit. Ale... no jo. To musí být to kouzlo. Když jí řeknu Em.
„Stačí? Pojď." Kupodivu na mě nezakřičela. A ani ve tváři už nemá ten vztek, to pobouření.
„Jenom... moment." Položím svůj i její batoh na zem, stejně tak pizzu.
„Co-"
„Ššš," utnu ji, sundávaje si bundu, jež do pár vteřin zakrývá její ramena a kapuce chrání před nevlídným deštěm její už tak promočenou hlavu.
„Co..."
„Uklidni se," poberu všechny věci ze země a usměju se nad nechápavým výrazem v její tváři, „jenom už jsem se nemohl dívat na to, jak mokneš a hlavně mrzneš."
Skloní obličej k zemi, ale netrvá dlouho a z rukou mi vezme krabici s pizzou a vykročí opět někam do neznáma. Se mnou v patách.
„A vůbec," k překvapení mému i kohokoli jiného, kdo by tam v té chvíli byl s námi, tentokrát navodila konverzaci Emily sama, a dokonce neutrálním tónem, „kam jdeš?"
„No... k Mattovi. Víš kterému, chodí s náma do-"
„Matta znám až moc dobře."
Lehce přivřu oči. Tenhle tón byl zajímavý.
„Co tam?"
„Hmm?"
„Ptám se, proč k němu jdeš."
„Jo... to je jedno. Prostě jsme se pohádali a... napadlo mě, že bude mít hlad."
„Být tebou bych to obrátila."
Nechápu její slova. „Jako..."
„Matt není doma. Nemá cenu k němu chodit, aspoň budeš mít pizzu pro sebe. A celou. Nebo... pro tu tvoji holku?"
„Tak moment, moment," ne že by mi bylo příjemné oddalovat příchod do tepla, už teď mám hlavu jak zmoklá slepice a ponožky jak za potopy, „zaprvé, Chell není moje holka, rozešli jsme se a ani jsem ji neměl moc rád-"
„Takže od toho tu jsi? Využíváš holky? Úžasný to chlapec."
„Neskončil jsem. A zadruhé, jak můžeš do háje vědět, jestli je Matt doma?! Vždyť... ani s ním nemluvíš, neba-"
„Tak hele, Argente," přistoupí ke mně s vražedným pohledem a zabodne mi prst do hrudi, přesně mezi mé vypracované prsní svaly, „teď ti něco řeknu, a být tebou, koukám si to zapamatovat, ty jelito vymaštěné. Je rozdíl mezi osobou a člověkem. Myslíš si, že někoho znáš, ale přitom znáš jenom jednu z jeho personalit. Ty o mém životě víš úplné hovno, takže si z něho laskavě nevyvozuj závěry. Chápeš to, ty hlavo stříbrná?"
Radši než abych ji upozorňoval, že hlava stříbrná mě nijak neurazila, jemně přikývnu. Pořád si její slova přemítám v hlavě a už teď vím, že se jich jen tak nezbavím. Myslíš si, že někoho znáš, přitom však znáš jenom jednu z jeho personalit. Co se mi tím snažíš naznačit, Em? Jaké tajemství přede mnou skrýváš? Ať už je to cokoliv, já na to přijdu. Tím si můžeš být, milá Emily, stoprocentně jistá.
To bych to nebyl Argent, kdybych se tak lehce vzdal.

„Fajn, tady bydlím."
Zamračím se na ni. „Stojíme na konci ulice."
„Ano. Já vím."
Rozhlédnu se dokola. „Tak? Kde bydlíš?"
„To vážně?"
Co se ti zas nezdá? „Ehm... jo?"
„Ty jsi fakt neskutečný idiot!"
„Co-"
„To si vážně myslíš, že si Argenta zavedu přímo do domu? Tos uhod!"
Její výpadky chápu čím dál tím míň.
„Počkej..."
Čekám.
„Nene."
Tak už vysvětluj, Bože. Připadám si jako úplný dement.
„Ty to fakt nevíš?"
„Jak mám asi vědět to, co nevím?"
O krok ke mně přistoupí. „Takže... ty to se mnou opravdu myslíš dobře?"
„A proč bych neměl?"
Nic neříká, jenom pečlivě sleduje pohyby mé tváře. Nechápu, čeho se snaží docílit. Říkám jí pravdu.
Hlavou kývne k domům a se slovem: „Pojď," se jejich směrem následně rozchází. Nenápadně se usměju. Vypadá to, že tenhle příběh přece jenom čeká dobrý spád.
Ale nechvalme dne před večerem.
Na sousedy se tahle ulice zdá opravdu bohatá. Samé větší rodinné domy, před nimi udržované zahrádky, až na jeden. A kupodivu právě k tomu domu mě Emily vede.
„Tašku."
„Huh?" otočím se jejím směrem. Přiznám se, moc jsem ji teď nevnímal; soustředil jsem se na okolí.
„Mám klíče v tašce."
„Jo, promiň," shodím si její tašku z ramene a podám jí ji. Ještě chvíli mě používá jako věšák, protože místo toho, aby si ji normálně vzala, mě ji pořád nechává držet, pouze si z ní vytáhne svazek pár klíčů. Jeden z nich vybere, zasune do zámku a s cvaknutím se dveře otevřou. „Pojď," rozejde se dovnitř. Já však zůstávám venku.
Čehož si záhy všimne.
„No nemysli si, že tě nechám jít v tom dešti a už teď promoklého. Koukej jít sem."
Radši bez jakýchkoliv námitek provedu, jak je mi kázáno. Už jenom fakt, že přece jenom má o mě Emily starost, mě hřeje na srdci; na druhou stranu je pravdou i to, že ten déšť dvakrát příjemný zrovna není.
Zatímco Emily zamíří do vedlejší místnosti, já zavřu dveře a rozhlížím se dokola. Nic zvláštního, stojím v obyčejné předsíni. Snažím se najít klíč k tomu, proč je Emily taková. Něco tu být musí; zatím však neúspěšně.
„Na co koukáš?"
Obrátím svůj pohled k ní. Kapuce dole, boty už na nohou nemá a ani mou bundu nikde nevidím.
„Dala jsem ji na topení, aby byla suchá, až odejdeš. Sundej si mikinu, už ji máš taky úplně mokrou."
„To říkáš ty mně?" obě tašky položím na komodu a přetáhnu si mikinu přes hlavu. „Z té tvojí ještě kape voda. Můžeš si ji sundat."
Z jejího výrazu se mi daří vyčíst, že můj návrh se jí moc nelíbí.
„Emily-"
Než stihne kdokoliv z nás říct jen slovo, ozve se zabouchání na dveře.
„To vážně?" vyjede po mně. „Nejsi tu ještě ani minutu!"
„Uhm..." netuším, jak mám reagovat. Proč bych sem někoho volal? „Tohle není ode mě ale."
„Jo, jasně. Takže když teď otevřu ty dveře," horlivě chytne kliku a švihnutím otevře dveře.
Netuším, koho očekávala.
Ale překvapuje mě, že zhruba sedmiletý chlapec stojící na prahu jejího domu ji neudivuje vůbec.
„Timmy?"
Aha. Jasně, ona ho zná.
„Pojď dál, prosimtě, honem," přidřepne si a rukama chlapci naznačí, aby spěchal k ní. On na nic nečeká; prakticky vběhne dovnitř a Emily za ním zavře dveře. „Máma je pryč?"
Timmy přikývne. „Vůbec se nevrátila domů a já jsem nechtěl být sám, ale tys taky nebyla doma."
Emily ho vřele obejme, až mě to chytne za srdce. Poprvé z její strany vidím nějakou empatii, celkově projev emocí. Nutí mě to k úsměvu.
„Dneska to bylo nadlouho, promiň. Ale teď už jsi tady. A víš, že tady jsi vítaný vždycky." Jemnými pohyby mu dělá kroužky na zádech. Kdybych netušil, co by to způsobilo, udělal bych 'awww'. Ale nemám zapotřebí být vyhnán do deště.
„Máš hlad?" jemně se odtáhne, aby chlapci pohlédla do očí. On přikývne. Emily ho s úsměvem chytne za ruku a zamíří s ním hlouběji do domu. „Jdeš nebo ne?" otočí se mým směrem. Pro jistotu se ohlédnu, abych se ujistil, že mluví ke mně, a když vidím, že opravdu mluví ke mně, popadnu svoje věci a následuju její kroky.
Netrvá dlouho a rázem stojíme v kuchyni. Zatímco Timmy hopem vyskočí na barovou židli a Emily zamíří ke sporáku, já zůstávám stát u stěny.
„Sedej," rozkáže mi rázně. Já však po chvilce váhání zamířím přímo jejím směrem. „Co?"
„Já jenom že mám tu pizzu, kdybys... kdybyste chtěli."
Sotva se na mě podívajíc, vezme krabici a hodí ji na linku, poté se vrací k vytahování pánve a ostatního nádobí. „Neslyšels? Sednout."
„To je dobrý, Emily, fakt, já-"
„Sednout!"
Vidět ji rozmáchnutou s vařečkou v ruce je pro mě dost znamením, že nejrozumnější opravdu bude konat dle jejího rozkazu, zaujmou druhou barovou židli a opíraje se o bar, pozoruju Emilyn kuchařský um. Tohle bych opravdu ani ve snu nečekal.
„Nepotřebuješ pomoc?"
„Chrisi, radím ti, zavři hubu."
Timmy si kreslí na kus papíru, který mu Emily dala, zatímco já využívám času pro sblížení se s dosud neznámým území. Můj pohled však utkví na Emily. Cítím, že je jí horko. Ona si tu mikinu ale nesundá.
„To pořád chodí v mikině?" šeptám Timmymu do ouška, když se k němu jemné nakloníme.
„Já tě slyším."
Obrátím svůj nejradši-bych-se-do-země-propadnul pohled k Emily a docela mě uklidňuje, že stále stojí čelem ke sporáku. Na pánvi syčí mražená zelenina, kterou vařečkou promíchává s masem a čínskými nudlemi; jak mě mohla slyšet se mi tím pádem stává ještě větší záhadou. Sotva mě slyšel Timmy.
Nahlédnu mu pod ruku, jelikož mě zajímá, na čem tak horlivě pracuje. Jenom si kreslí, ale... páni. Na tak malého kluka je to přímo mistrovské dílo. Jeho prsty mě úplně vtáhnou. 
„Ehm, ehm."
Vzhlédnu k Emily. Ajaj. Co jsem zas udělal?
„Tak, Timmy, teď to budu muset nechat chvilku odpočívat. Ty si kresli, tady ten mamlas a já máme něco na práci. Ano?"
Timmy přikývne a vrátí se ke svému kreslení, stejně tak Emily mi mlčky pokyne, ať ji následuju. Radši tak provedu. Nemám zapotřebí si ji rozhádat.
Sebevědomě zamíří po schodech nahoru, já jdu v jejích stopách, přičemž mám skvělou možnost si tak zhruba prohlédnout zařízení domu. Je hezký, moderní. Jenom bych tenhle styl v životě k Emily nepřiřadil.
„Sedej," zavelí, sotva vejdeme do jedné z místností. Projednou ji přímo neuposlechnu; nemůžu si pomoct, začnu se rozhlížet dokola. Jo, tak tohle bude její pokoj.
„Jsi snad hluchý? Sedej!"
Tentokrát už učiním dle jejího požadavku. 
Postel je tak měkká, že když si na ni sednu, nedá mi to a ještě si poskočím. Emily zatím cosi vytahuje ze šuplíku. Podle zvuku to bude něco těžkého.
S něčím větším v ruce zamíří za mnou. Chytne se mého ramene, čímž si pomůže k výskoku za mě. Je to tak náhlé, že sebou cuknu.
Obavy, že mě chce něčím přetáhnout po hlavě se rozplynou v momentě, kdy podle zvuku usoudím, že se jedná o obyčejný fén. „Co-"
„Jestli sis myslel, že tě nechám jít domů s mokrou hlavou, tak tos teda uhod. Ještě bys byl kvůli mně nemocný a jak já bych k tomu přišla."
Nad její poznámkou se uchechtnu. Záleží jí na mně. Ovšem záhadou pro mě zůstává, jestli mi úsměv z tváře nevyprchá kvůli tomu, co řekla, nebo tomu, jak mi prsty projíždí mokré vlasy. Ať už je to jedno či druhé, hřeje mě to. Tam uvnitř.
Vlasy mám krátké, proto celá tahle krásná chvilka netrvá dlouho. Naopak, když Emily fén vypne, pořád mi zní v uších.
Stejně jako předtím dozadu, tentokrát se Emily chytne mého ramene, aby mohla přeskočit dopředu. Jakmile její chodidla dopadnou na zem, pohlédne mi do obličeje. „Co?"
„Nic, jenom... trochu mi z toho fénu hučí v uších."
„Ale, plosímtě..." dřepne si ke mně jako k malému dítěti. „Tobě hučí v ouškách."
„Fajn, fajn," stoupnu si, „už jsem v poho-" Jsem hodně věcí, ale rozhodně nejsem v pohodě. Hučení mi přejde z uší do hlavy a je tak silné, že se za lebku musím chytnout, abych nespadnul. Tlakem dokonce zavřu oči.
„Fakt nevypadáš moc dobře."
„Myslíš?" pohlédnu na ni. Ten její výraz... starostlivý. Až mě to upřímně hřeje u srdce.
„Pojď, sedni si," chytne mě za paži a posadí mě na postel. Mám zavřené oči, přesto cítím, že si kleká přede mě. Už jenom ruce na mých stehnech jsou dost velká nápověda.
„Na nic nemysli."
To se ti lehko řekne. Celé mé tělo se soustředí na tvé ruce. Nic jiného nejsou schopné vnímat.
„Prostě. Vypni."
Myslíš si, že je to tak jednoduché? Nemůžu přestat přemýšlet nad tím, jak empatická najednou jsi.
„Nech všechny problémy odplout."
Ty jsi problém, Emily. Ty a to, jak mi manipuluješ s city a myšlením. 
Po chvilce otevřu oči. To, co se mi naskytlo... jemně mi z toho padla čelist. Jako by v obličeji měla opravdovou starost.
„Dobrý?"
Přikývnu.
Starost jí z obličeje rázem zmizí. Stoupne si a zamíří ke dveřím. Nechápu to. Co se ti honí hlavou, Em?
„Dělej. Nenechám tě tu samotného, na to zapomeň."
„A proč?" vstanu a pomalu k ní zamířím. „Měla bys o mě starost?" s vřelým úsměvem se opřu o stěnu, jsme od sebe sotva třicet centimetrů."
Její trhlý pohyb a vražedný pohled mě však přesvědčí, že tohle byla osudová chyba.
„Promiň-"
„Tak abys věděl," chce mi zabodnout prst do hrudi, vteřinku předtím se však zastaví a radši nechá svou paži padnout podél těla, „nenechám tě samotného, protože nejsem úplně tupá. Nejsme takoví, za jaké nás máte! A dej mi už konečně pokoj!" vyběhne z místnosti a zabouchne za sebou dveře. Než se mi pohled na ni uzavře, stihnu si všimnout, jak si rukama překrývá obličej. Tak to je paráda. Podařilo se mi přivést k slzám tu, pro kterou tu chci naopak být. 
Teď se na ni nebudu moct ani podívat. 
Teď už mi nedovolí jí pomoct.
Teď už jí nepomůžu.
Teď už nikdo.

/Feb 5, 2020/