Proč musím být Argent?

L'ennemi

Předstírat, že mám radost z toho, že Matt a Ronnie už jsou zase spolu, je neskutečně těžké. Neříkám, že nejsem rád, to vůbec. Přeju jim to, je super, že je všechno jak má být. 
A to je právě to, co mě vytáčí.
Takhle by věci být neměly.
Tohle je prostě špatně. 
Tehdy u Emily jsem jednoduše popadnul svoje věci a vypadnul z jejího domu. Sice jsem si u ní zapomněl mikinu, ale to vem čert. V ten moment to byla moje nejmenší starost.
Emily. Já ji zklamal.
Tak moc jsem se jí snažil pomoct, až jsem to prostě přehnal.
Už jsem nás bral za přátele. Zatímco já jsem pro ni nejspíš, teď víc než jindy, nepřítel.
„Tak, vážení," učitel změní tón a hlasitost svého hlasu, abychom ho poslouchali pokud možno všichni; což se hodí, například já jsem doteď místo jeho slov vnímal pouze dívku sedící na druhé straně třídy, hlavou mi probíhajíce poslední slova, jež byla vyřčena mým směrem, „jenom připomínám, že už je prosinec a blíží se nám vánoční prázdniny, proto bych doporučoval všem, kteří ještě nezačali pracovat na společném projektu, aby využili tento volný čas a alespoň začali, jelikož omluvy typu 'nebyl čas' nepřijímám." Super. Na ten projekt jsem úplně zapomněl. Kdo ví. Už je to měsíc od toho dne, kdy mě zavedla k ní domů. Třeba už to v ní vychladlo. Třeba. Snad.
Sotva zazvoní na přestávku, shodím své věci do tašky a vstanu, rozhlížeje se po Emily. Tam je.
Chci se za ní rozejít, udělám však sotva první dva kroky; mé tělo mi brání jít dál. Těžko říct, jestli tu pomyslnou stěnu tvoří představa, jak se Emily zachová, nebo vzpomínka na onen den.

„Tak abys věděl, nenechám tě samotného, protože nejsem úplně tupá. Nejsme takoví, za jaké nás máte! A dej mi už konečně pokoj!"

Ne, už mi mizí z dohledu. Odchází ze třídy, ani se neohlížejíc. Nejde si nepovzdechnout. Sakra. Byl jsem tak blízko.
„Pane Argente?"
No skvělý. Tohle mi ještě chybělo. „A-ano, pane Leartone?"
„Na slovíčko."
Tak takhle mi Emily určitě uteče.
„Pane Leartone, prosím, já nemůžu-"
„Nezdržím vás dlouho. Jenom jsem zvědavý na výsledky."
Chvilku čekám, že dopoví. Očividně to bylo celé. „Jaké výsledky?"
„Jak jste na tom se slečnou Wilsonovou."
Údivem mi div nespadne čelist. „Prosím? Jako jak jako... ne! Tak abyste věděl, Emily a já jsme teď tak trochu, řekněme, každý na druhým konci jednoho obrovskýho ledovce."
„Je pravda, že na vás poslední dobou nezahlíží zrovna vlídně-"
„Prestaňte se do to ho srát! Nic vám do toho není, nic! Že jste nás dal dohromady na ten stupidní projekt byla obrovská chyba, rovnou mi můžete dát za pět! S Emily jsem zkoncoval, a už se o tom dál odmítám bavit!" Nečekám na žádnou reakci, ať už verbální či neverbální, a odkráčím ven ze třídy. Až teď mi dojde, co všechno mi vypadlo z úst. Co všechno jsem vypustil. A. Kurva. 

Poslední hodina. Sedím v lavici s hlavou v ruce totálně vyčerpaný a sžírán vědomím, jak jsem dneska mluvil se svým učitelem. A myšlenky na to, že Emily mi znovu utekla, té tíze nepomáhají. Jenom si povzdechnu.
„...Argent?"
Vzhlédnu k profesorce. Dneska mám fakt pech. „Ehm... naprosto s vámi souhlasím."
„Skvěle. Tak pojďte, pojďte." 
Nechápu, o co jde... no jasně. Vyvolala mě k tabuli.
Se zjevnou neochotou a odporem vylezu zpoza lavice a předstoupím před tabuli, uchopiv křídu, dívám se na rovnici, kterou mám vyřešit. Bože, jsou to jenom čísla a písmena. Nedává to smysl.
Nic v poslední době nedává smysl.
„Pane Argente?"
Převaluju si křídu mezi prsty.
„Nemáme na to celý den."
Nic. Nedokážu ze sebe vydat ani číslo. Ani čárku. Mé myšlenky se ubíhají úplně opačným směrem. Místo aritmetiky směřují k humanitním vědám. Místo čísel a písmen, která dohromady nic neznamenají, se snažím přijít k písmenům, jež dohromady vytvoří dokonalou omluvu. Nic. Ani jeden problém očividně nemá řešení.
„Nad čím tak přemýšlíte? Je to jednoduchá rovnice."
To bych řekl. Emily + já = jeden velký problém. Já se ovšem snažím o Emily + (já + x) = úspěch, přičemž neznámá rovná se omluvě, nad kterou už tak dlouho dumám.
„No nic, běžte si sednout. Ale počítejte s tím, že další hodinu vás zkoušení nemine."
Bez reptání se zbavím křídy a sednu si zpátky na své místo. Cítím pohledy ostatních, absolutně je však nevnímám. Hledím před sebe. Civím do učebnice. Musí být nějaké řešení, prostě musí.
Takhle nevědomky sedím až do zvonění, jež mě z toho transu probere. Poslední všechny svoje věci a s myšlenkami na jedinou vykročím; ovšem uprostřed mého záměru mi já rameni přistane stará ruka.
„Pane Argente, na slovíčko."
Do prdele, podruhé už ne... „Ano?"
„Nemohla jsem si nevšimnout, že s vámi něco je. Pokud se opravdu něco děje-"
„Paní profesorko, jsem v pohodě, jenom... prostě se mi v hlavě zaprášilo, když jsem přišel k tabuli, to je všechno."
„Zrovna vám? Jednomu z mých nejlepších studentů?"
Nervozitou už mi klepe noha. „Každý máme svoje chvilky."
Nechce se jí to líbit. „No dobře. Protentokrát jste volný. Ale koukejte se sebou něco dělat."
„Rozumím." Aniž bych jim dal povel, mé nohy si to zamíří ven z učebny. Dnešek je celý šílený. Emily, Learton, teď matika... a k tomu všemu je dneska úplněk. Tohle nedopadne dobře. Musím odchytnout Matta, než mi zase někam zmizí. Cítím, že dneska to nebude jen tak.
Hodím si všechny věci do skříňky a zamířím si to na hřiště, kde Mattovi za chvilku začíná trénink. Z myšlenek na dnešní noc mě probere rána. Hlasitá rána. Vyšlo to z ateliéru.

March 1