Proč musím být Argent?

Un peu différent

„Už víš, koho vezmeš na ples?"
„Dej mi pokoj."
„Neser, Chrisi. Noták. Někoho tam vzít musíš."
„Pánové Argent a Brown toho očividně mají hodně co říct?"
Matt i já vzhlédneme k učiteli. Celá třída hledí našim směrem. Super.
„Promiňte."
Učitel je té lásky, že nad námi jenom zatřese hlavou a pokračuje ve velice zajímavém výkladu. Spolužáci se stejně tak vrací ke svým sešitům. Zhluboka vydechnu, hlavou se opíraje o svou pěst.
„Tak co?"
„Dej mi pokoj," okřiknu ho šeptem.
„Vole, nedělej. Koho tam vezmeš?"
Třísknu perem o lavici a otočím se k němu. „Nevim. Ani nevim, jestli tam půjdu, protože mám mít službu, a upřímně se mi tam ani nechce-"
„Službu?!" křičí na mě tak potichu, jak to jen jde. „Děláš si prdel? Jakože sám?"
„Ne," šeptám si rádoby pro sebe vzhledem k tomu, že Matt mě jakožto vlkodlak velice dobře slyší. „Ale mám službu místo strýce."
„Jasný. Oni jsou teď v Beacon Hills, takže..."
„Jo. Přesně."
Konečně mlčí. Snažím se vytěsnit všechny rozptylující myšlenky z hlavy, Matta nevyjímaje. Přece jenom, chci příští rok odmaturovat.
Dávám pozor tak velký, jak to jen jde. Sice známky mám víc než dobré, ale literatura je zrovna něco, na co hlavu nemám. Všechno se mi to plete dohromady. To samé platí, když si máme přečíst nějakou knihu. Jsem pomalý čtenář, a než dojdu ke konci, zapomenu začátek a z prostředku mám jeden velký guláš.
„Možná bys měl vzít Chell."
„Hráblo ti?!"
„Drž už hubu!" ozve se z lavice přede mnou. Paráda. Její obličej mi fakt chyběl.
V té jedné vteřině, kdy na mě nasupeně civí, si dokážu její rysy prohlédnout lépe než kdy předtím. Vztek v očích. Žádný make-up, přesto jemná pleť bez jakýchkoliv náznaků puberty. Rozcuchané vlasy schovávala pod kapucí vždycky, když se mi dostala do zorného pole, tudíž vlastně až teď, když nad tím tak přemýšlím, poprvé zjišťuju, že její vlasy nesou oříškovou barvu. Jenom... prakticky otevřená rána od ucha až k čelisti.
„Argent, Brown, Wilsonová," učitel třískne knihou o katedru tak silně, že se Emily vztek vypaří z tváře a s cuknutím se otočí zpátky dopředu. „Předpokládám, že nechcete zůstat po škole."
Ti dva mlčí. Úžasné. Zas je to na mně. „Už budeme mlčet, opravdu."
„Ještě jedno slovo a beru si vás na skládání knih do polic. Poslední napomenutí. Je to jasné?"
Svým poslušným přikyvováním trochu připomínáme pejsky. Učitel nás naposledy sežehne pohledem, potom konečně vzpomíná, kde skončil, a pokračuje ve výkladu. S úlevou vydechnu. Tak tohle bylo o fous.
Pokračuju v zápiscích. I když... něco mě teď tlačí v hlavě. A docvakne mi to až při opětovném vzhlédnutí před sebe. Přivřel jsem oči. Víc než nějaká literatura mě teď zajímalo, proč má moje spolužačka na tváři tak dlouhý a hluboký šrám.
A dojde mi jedna věc.
Možná že ona se nestraní dobrovolně.
Možná jenom ještě neměla příležitost se začlenit.
Možná je jenom... trochu jiná.

Zvonění je pro mé uši momentálně něco jako rajská hudba. Konečně můžu promluvit, aniž bych se musel bát nějakého postihu.
Ale místo k Mattovi soustředím svou pozornost k oně černé mikině.
A černé kapuci, kterou si naše spolužačka hned se zvoněním automaticky přehodí přes hlavu.
„Emily!" zvolám.
Nic.
Žádná reakce.
Vytáhne sluchátka, nasadí si je do uší a odejde. Skoro jako by se mi vyhýbala.
„Emily, počkej-"
„Ser na to, Chrisi," Mattova ruka mi přistane na rameni. Jako bych z něho lehce cítil nervozitu. „Víš, že ona o omluvy ostatních zkrátka nestojí."
„No jo, ale..."
„Ale? Tady žádné ale není, Chrisi. Je divná. To je to. Vždyť se jí i říká Černá vdova. Upřímně. Viděl jsi ji někdy v něčem jiném než v černém?"
„Ale..."
„Ano nebo ne."
„No... jako ne no-"
„Přesně. Viděl jsi ji někdy s někým mluvit?"
„Ale-"
„Ano. Nebo. Ne."
„Jakože neviděl, ale-"
„Viděl jsi někdy se usmívat?"
„Ne."
„Vidíš? Pořád jenom mlčí, chodí v té svojí jediné černé mikině, do které by se vlezla i třikrát, přes hlavu nosí kapuci, čumí do země a i když se jí chceš jenom omluvit, div ti nedá do držky. Ta holka má vážné problémy."
„No? Přesně tohle ti říkám! Matte, ta holka má problémy, ale všichni ji jenom odsuzujou. Viděls tu ránu, co má na tváři? Ona není v pořádku. Měli bychom jí pomoct-"
„A-ne-bo nebrat odborníkům jejich práci. Podívej. Kdyby měla problém, tak ho řeší. Ale očividně je takhle spokojená. Takže místo někoho, jako je Černá vdova, řeš podstatnější věci, jako třeba to, koho vezmeš na ples."
Chvilku na něho bezemočně civím. „Fakt by sis měl ujasnit priority."
„Tvoje priorita bys měl být hlavně ty! Chápeš, škola, tamto a podobné sračky typu koho. Kurva. Vezmeš. Na. Ten. Ples-"
„Váš přítel má pravdu, pane Browne." Sotva s Mattem rozpoznáme hlas, jež se k nám nese téměř prázdnou třídou, ztuhneme. Jeden z nejnepříjemnějších pocitů. Když někdo slyší něco, co by neměl. „Slečna Wilsonová se začíná vymykat kontrole. Malé... popostrčení, mohu-li to tak nazvat... by jistě nepřišlo nevhod."
„Se vám řekne popostrčení," Matt popadne všechny věci do rukou a zamíří ze třídy ven. „Chris ji na začátku školního roku popostrčil a ona mu to oplatila nevymáchanou hubou. Té holce nepomůže ani léčebna." A bez jediného snad jen letmého pohledu mým směrem opustí třídu. Nezbývá mi než si povzdechnout, popadnout své učební pomůcky a opustit třídu taky.
„Pane Argente..."
No jasně. Proč by to mělo být tak jednoduché.
S dalším výdechem se k učiteli otočím čelem a čekám, jaké poselství mi sdělí.
„Já vím, že pan Brown je váš nejlepší přítel, ale... někdy byste měl konat dle svého uvážení. I když - samozřejmě nechci, aby se nějaké vaše aktivity podepsaly na vašich známkách nebo prospěchu, to v žádném případě. Jenom..."
„Nashledanou," opustím učebnu, než učitel stihne svoji myšlenku dokončit. Matt má pravdu. Měl bych se soustředit na sebe.
„Ahoj, Chrisi..."
No paráda. Jak na zavolanou.
„Holky! Počkejte!"
Tentokrát se nejedná o čtveřici holek, která se po mých vyzváních zastaví, ale konečně mám před sebou pětici. Vic, Em, Paula, Ron a... no ovšem. Chell.
„Matt už šel do učebny, jestlis chtěl tohle," oznámí mi Ronnie. Ona už mě bere jako samozřejmost, přece jenom hodí s mým nejlepším kámošem. To zbytek holek je ten, u něhož slyším zvýšený tlukot srdcí.
„Jo... díky, Ron. Ale... to jsem..." pořád se mi do toho tak nějak nechce. „Chell? Můžu s tebou mluvit?"
Ta holka je na omdlení.
„J-j-jo..." dívajíc se po holkách, pomalu vystupuje ze skupinky mým směrem. Chytám ji za ruku a táhnu si ji stranou. Cítím, jak uvnitř úplně křičí.
„Chtěl jsem se, uhm, zeptat..."
„Ano?" z očí jí sálá chtíč.
„No... už... jdeš na ples?"
„Jdu. Teda... ráda bych, ale... nemám s kým."
„Nechtěla bys jít se mnou?"
To, čeho jsem právě svědkem, je nepopsatelné. Jako by její tvář najednou nabrala barvu, plíce vzduch a oči se jí úplně rozzářily. „To jako vážně?"
„Jako vážně."
Vidím, že nepištět jí dělá značné problémy. Ústa si překryje dlaněmi a začne přikyvovat.
„Super. Tak... potom ti dám ještě vědět, dobře?"
Pořád ještě nenašla slov. Usměju se na ni a rozejdu se na druhou stranu. Už. Nikdy. Víc.
Vyměním si učebnice a zamířím na španělštinu. Angličtina, španělština a francouzština. Tyto tři jazyky musíte ovládat pokud možno co nejlíp, pokud nechcete být černá ovce rodiny.
Skoro až lituju, že jsem Chell pozval, když zaslechnu celou skupinku pěti dívek na toto téma diskutovat. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal. Asi aby mi dal Matt pokoj.
A znovu. Stojí tam. U svojí skříňky. Možná jí nevidím do obličeje, černé oblečení a hlavně kapuci přehozenou přes hlavu však poznávám.
Zpomaluju svou chůzi, ale nezastavuju se úplně. Tohle mi nedá. Musím se jí omluvit. Promluvit si s ní. Zeptat se, proč má na tváři ten hluboký šrám. A hlavně proč se všech tak straní.
Je to zvláštní. Jako by mou pozornost vycítila. Protože přesně v momentě, kdy jí chci přiložit ruku na rameno a vyřknout její jméno, s hlasitým bouchnutím skříňku zavře, sevře knihy blíž u těla a rozejde se pryč. Nemyslím si, že by tohle byla náhoda.

„Notak! Dělej, zavyj!"
„Nebudu výt, ty vole!"
„Říkal jsi, že dneska hlídkování není! Noták, Stříbrňáku, zavyj!"
„Fajn! Ale až u útesu!"
„Jsi magor? To půjde slyšet na celé město!"
„Drž hubu a běž! Blbě se mi mluví za běhu!"
Od doby, co mě Mattův strýc nechtěně proměnil v jednoho z nich a ze mě se stala takzvaná Ztracená Beta, jsem něco jako Mattův chráněnec. Jediný on ví, že jsem vlkodlak. Vždyť to byl on, kdo mě onu noc našel do krve pokousaného a rozdrásaného ležet mezi listím, zatímco má rodina běžela pryč s tím, že už jsem určitě doma v bezpečí. A časem se z nás stali nejlepší přátelé. Ono to z toho tak nějak vyplynulo samo, přece jenom, trávíme spolu tolik času, kolik to jenom jde, ale zároveň ne zas tolik, abychom si lezli krkem. Takže teď, narozdíl od naší první společné noci, lesem neběží dva mladí kluci, protože jeden má druhého nastarost. Ne. Teď se lesem prohání dva nejlepší přátelé bez triček, kteří si prostě užívají nádherné noci. Měsíc dorůstá. To mě na jednu stranu uklidňuje, na druhou děsí.
„Ser na měsíc a přidej! Utíkáš jak holka!"
„Po sto padesáté ti říkám, že víc jak dvacet pět kilometrů za hodinu prostě nedám!"
„Protože málo trénuješ! Pojď, vytáhni to na tu třicítku!"
Zatímco Matt ještě zrychluje a skoro až letí mezi stromy takovou rychlostí, že sotva stihnu zaměřit jeho siluetu, já zpomaluju. Když stojím úplně, předkloním se a pokrčím kolena, dlaněmi se zapřu o stehna a snažím se to rozdýchat. Seriózně ze mě teče.
Po několika vteřinách se narovnám a nechám tak svěží vánek schladit mé zpola obnažené tělo. Je to příjemné.
„Tak tady ses zaseknul!" vrací se ke mně Matt. Nejspíš už byl další kilometr přede mnou.
„Ty jsi blázen."
„Fajn, tak jdem normálně. Pojď." Pokyne mi hlavou směrem, kterým bych běžel, kdyby my nedošly síly, a tím směrem se taky oba rozejdeme.
„Takže... Chell?"
„Jo. Chell."
Opět chvilku mlčky kráčíme dál.
„Já myslel, že budeš mít tu noc službu."
„Taky že budu. Ale... s tátou jsem se domluvil, že bohatě stačí, když přijdu okolo jedenácté."
„No nevim, nevim. Michelle je zrovna ten typ holky, která paří do rána, když to jde."
„A Ron snad ne?"
„Ronnie sice taky, ale aspoň mám alibi. Takže tvoje rodina po mně nepůjde. Já totiž po lese tatjrlikovat nebudu."
„Jasně. Ty budeš běhat kolem svojí holky s alkoholem, dokud nebude tak namol, že se ti podvolí, nemám pravdu?"
„Nemáš, brácho. Zaprvé, já nejsem ten typ kluka, který by takhle sprostě zneužíval holky, tos mě teď teda jakože pěkně urazil, a zadruhé, Ronnie není ten typ holky, který by se nechal opít a zneužít. Ne. Ona mi do tý postele totiž skočí sama. A ještě ráda."
„Debile," poznamenám, když vidím úšklebek na jeho tváři. Určitě to s ní myslí dobře, o tom nepochybuju. Ale... nemusel by se chovat jak kretén.
„Uklidni se. Normálně mám tu holku rád. Taky bys to mohl zkusit."
„Jenom pochybuju, že zrovna Michelle. Znáš ji. Víš, jak se chová."
„Stejně jako všechny z jejich party."
„Jo. Až na Ronnie."
„No? Vidíš. Ještě mi měj za zlé, že jsem ti ji vyfouk."
Obrátím oči v sloup a dál už radši mlčím. Rozjímání nad tím, jak to všechno asi dopadne, si nechám napotom. Teď máme na programu kapku té zábavy.
Tenhle pohled mi vždycky zatají dech. Celé Beacon Hills nám leží u nohou. Možná je tohle město desítky kilometrů od toho našeho, i tak sem s Mattem běháváme alespoň třikrát do měsíce. Nemluvě o tom, že v tomhle lese je Nemeton. Vždyť to právě tam mě Matt osudnou noc přenesl. Navždycky mu za to budu vděčný. Zachránil mi tím život.
„Tak vyj už, vole," vysměje se mi Matt, zakládaje paže na holé hrudi.
Udělám pár kroků vpřed, až mě od kraje útesu dělí necelého půl metru. Zhluboka se nadechnu, jednou nohou vykročím před sebe, zavřu oči a... vydám ze sebe jeden nelidský zvuk. Miluju to.
„Chochochó! Chrisi!" Matt mě samou pýchou plácá po zádech tak silně, že mi skoro vyrazí dech. „Tys snad fakt trénoval!"
„Říkal jsem ti to." Opět se narovnám a shlédnu dolů. Odsud člověk spadnout nechce. Ani vlkodlak.
Měsíc jako by stromy pod námi přikryl pomněnkovým pláštěm. Nechal některé nitky, ať pocestným v hlubokém lese ukazují kudy dál, zároveň si však nechal záležet, aby v lese panovala ona černočerná tma. Čím výš mé oči putují, tím víc mi v pohledu tkví nynější bydliště mé sestřenice. Je to bez ní zvláštní. Nemít nikoho, kdo má nad sebou mou ochrannou ruku.
Matt jako by mi četl myšlenky. „Neboj," dá mi ruku na rameno, „nějaká se najde. Chce to jenom čas."
„Já holku nehledám, to víš. Jenom... All mi prostě chybí. To je všechno."
„Vždyť já vím. Sestřenice jsou hold nade vše, obzvlášť když s nima prakticky bydlíš v jednom baráku."
„Děláš, jako bys s tím měl zkušenost."
Najednou znervózní.
„Tajíš mi snad něco?"
„Radši už pojď," rozejde se zpátky do lesa, „ať jsme doma ještě dneska."