Proč musím být Argent?

Puisque vous êtes déjà occupé

„...jeho teta měla včera pohřeb..."
„...prý ona způsobila ten obrovský požár před několika lety..."
„Jako fakt. Nejdřív se popere a teď vyjde najevo, že má v rodině vraha? Kdybychom se tehdy nerozešli, teď už by byl definitivní konec-"
„Chrisi?" z poslouchání všech těch pomluv mě vytrhne dívčí hlas po mé pravici, který se mě očividně pokouší probrat už delší dobu. Trhnu hlavou a pohlédnu společnosti tváří v tvář. „Jenom jsem ti chtěla říct... vítej zpátky. Už jsi tu chyběl."
„Jo," rozhlédnu se dokola, „to vidím..."
„Chrisi, hej," luskne mi před obličejem, čímž si opět ukradne mou pozornost pouze pro sebe, „kašli na ně."
„Tobě se to řekne. Tvoje teta teď neleží v hrobě a všichni v tobě nevidí vraha."
„Moc to dramatizuješ. A vůbec... upřímnou soustrast."
„Ušetři si to. Víš, jak moc jsem Kate nesnášel."
„To snad všichni vašeho druhu. Co jsem tak od Matta slyšela, byla šílená. Něco jako... tvůj děda? Tuším?"
„O tom mi ani nemluv, za včerejšek ho mám víc než dost... A vůbec, kde je Matt?"
„Proč?"
Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
Ovšem Ronnie mě opět předběhne: „Co přesně se včera stalo?"
„Nechci to řešit. Obzvlášť ne teď a... tady a... s tebou."
„Se mnou? Počkej, udělala jsem ti něco nebo-"
„Ne, ne, Ron..." jemně ji obejmu. Je malinká. Sice měří o pár centimetrů víc, než Emily, i tak se musím trochu skrčit. „Jenom mám strach kolem tebe jenom projít. Mám tě rád, moc dobře víš, že mám, v životě jsem ti nechtěl ublížit. Neskutečně moc mě to mrzí, hrozně moc bych ti to chtěl nějak vynahradit, jenomže nevím jak, kdybych to mohl vzít zpátky, stokrát radši bych-"
„Ale no... nic zas tak hrozného se nestalo. Jenom Matt z toho udělal velké drama tou rvačkou... ale já ti odpouštím. Fakt. A koukej se sebrat a přestat se omlouvat, jasný?"
Odtáhnu se od ní a s úsměvem přikývnu. „Děkuju."
„Počkej, neřekla jsem ti, ať mě přestaneš objímat, bylo to příjemné."
Její poznámce se oba zasmějeme a i když bych ji rád znovu obejmul, pohled za ni mě zastaví. Jak dlouho už jsem do těch očí neměl možnost pohledět? Nemám tušení. Bylo to až moc dlouho.
„Vážně? Poslouchej, proč máš tendenci mě tady na téhle chodbě prostě přestat poslouchat a soustředit se na někoho jiného?" Ronnie se otočí směrem, kterým ještě stále hledím, a povzdechne si. „Áha. Je mi to jasný. No nic, uvidíme se na angličtině." Usměje se na mě a odejde. Myslím. Sotva ji vnímám. Můj pohled nemíří jinam, než na dívku u své skříňky pár metrů od té mé. Při uvědomění, že jsem sám, kupodivu popadne věci a kluše ke mně.
„Aho-" nestačím říct, když mi Emily skočí kolem krku. Je tohle snad sen? Ať už je odpověď jakákoliv, nehodlám tuhle šanci jen tak zahodit, proto objetí pevně vracím.
„Ale sis dal načas," odskočí ode mě, ignorujíc pohledy a řeči ostatních. „Samozřejmě, je mi líto, co se stalo tvojí tetě, ale upřímně jsi mi chyběl. Už jsem si na tebe zvykla, opovaž se ještě někdy takhle dlouho chybět."
Nevěřím svým uším.
„Jsi v pohodě?"
„Jsi ty?"
Zamračí se.
„Já jenom... jak jsi mě obejmula a... normálně se mnou otevřeně mluvíš před ostatními, ještě k tomu když teď všichni o mně říkají-"
„Hele, vadí ti to?"
Rychle a bez přemýšlení zatřesu hlavou. „To v žádném případě."
„Si myslim. Pohni zadkem, něco ti potřebuju ukázat," chytne mě za ruku a utíká se mnou chodbou těžko říct kam. Zatímco ona se soustředí na směr, jakým mě táhne, já vnímám její sevření. A přemýšlím. Říká se, že ženy jsou komplikované, ovšem člověk, co s tímhle tvrzením přišel, ještě nepoznal Em.
„Chrisi?" zastaví nás chlapecký hlas, mně až moc známý. Emily by možná ani nezpomalila, mně by ale svědomí nedalo. A tak tu stojím, tváří v tvář svému... ani nevím, jak mu mám říkat.
„Matte."
Emily už mě za ruku nedrží, zato se však Mattovi postaví: „Odpal. Teď ho mám já."
Matt jí stejně vražedně pohlédne do očí: „Já ho měl dřív."
„A přišel jsi o něho."
Lidi? Já nejsem ping-pongový míček!
„Sama moc dobře víš proč."
Ale já ne!
„Svoji šanci jsi měl, než ses s ním popral."
„Emily, já ti říkám-"
„Jo, už jsi toho řekl dost. Že jsi kretén a nevěříš mně, ale potřebuješ speciální ověření od ty víš koho, není můj problém-"
„Vysvětlíte mi laskavě, o co tady jde?" opřu se do nich do obou. Mým nervům nechybí moc a přetrhnou se. Něco mi uniká, a já potřebuju znát pravdu, jinak se co nevidět zblázním.
Matt se zhluboka nadechne a vydechne, jeho pohled směřován ke mně. „Em, dáš nám minutu?"
„Naser si," odfrkne Emily.
„Fajn, tak jinak," Matt mě popadne za zápěstí a odtáhne mě stranou. Co se doprdele děje?
„A koukej vysvětlovat," vyslovím ostře.
„Hele... chci se ti omluvit."
Mé rozčilení lehce povolí. Poslední věc, co bych čekal.
„Nic? Žádné kecy?"
„Hele, nemám náladu na hádky, jestli máš co říct, mluv. Poslouchám."
Očividně ani Matt takovou reakci nečekal. „Dobře, no... omlouvám se, že jsem tě podezříval z toho, že chceš Emily ublížit. Mrzí mě, že jsem se choval jako totální čurák, seš můj nejlepší kámoš a rád bych, aby to tak zůstalo."
Přikývnu. „To já sice taky, ale..."
„Zase nějaké ale?"
„Jenom mě zajímá, co tě přinutilo změnit názor. Nebo spíš... kdo."
Matt se ohlédne na obě strany a s nádechem opravdu odpoví: „Hele, tu noc, co Peter Kate zavraždil? Byli tam i Scott a... Derek. Mluvil jsem s ním, sám mi přiznal, že je na tobě něco zvláštního, a když jsem potom mluvil s Deatonem... Derek se mu prý sám svěřil, že z tebe něco cítil, a že on osobně ti věří. Že prý ses jich zastal a... byl jsi ochotný zastavit vlastní pro vlkodlaky. Je to pravda?"
Přikývnu. „Takže... všechno dobrý?"
„Asi... hele, kámo, co si budem, chyběl jsi mi. Fakt. Kámoši?" napřáhne ke mně ruku.
Chytnu ji a potřesu: „Kámoši. Debile."
Náš společný smích přeruší zvonění na první hodinu. „Jdeš?"
„Mám teď volno. A..." otočím se k čekající Emily, „ještě si musím něco vyřídit."
„Tak hele, možná tě nechávám s ní být, ale jedno mi slib."
Zamračím se na něho. Co ti vůbec do Emily je?
„Neudělej nějakou blbost. Jasný?"
„To jsem věděl i bez tebe," odvětím a kroky zamířím zpátky k Em. Chodba je už skoro prázdná.
„Tak pojď už," chytne mě a uteče se mnou do prázdné třídy. Chci se jí toho na tolik zeptat... „Zavři oči," poručí mi, když mě postaví doprostřed třídy a shodí si batoh ze zad.
„Co?"
„Něco ti chci ukázat. Dělej."
Se smířeným výdechem na ni naposledy zazřu a nechám svá horní víčka padnout.
„Doooobře..." podle zvuků hádám, že otevřela batoh a cosi z něj vyndala, „tak fajn. Můžeš."
Párkrát zamrkám, než pohledem spočinu na tom tajemství, a další chvilku mi trvá, než si uvědomím, proč se mi Emily chlubí nějakou knížkou, kterou ani neznám. „To je..."
„Jo. To je ta, o které jsem ti říkala."
„Můžu?" zeptám se nesměle. Emily přikývne a sršíc nadšením, nechá mě knížku vzít do vlastních rukou. Rychle jí prolistuju, vždycky se jenom na chvíli zastavím na stránce, kde zahlédnu ilustraci. S úsměvem prohlížím veškeré detaily a můj úsměv nemůže být širší, když otočím na poslední stranu. „Ilustrovala Emily Wilsonová," přečtu nahlas a pohlédnu umělkyni do očí. „Emily, to je... moc gratuluju."
„Ale to není všechno." Sáhne do batohu a vytáhne papír: „Ještě je k tomu tenhle obal."
Papír jí z ruky vezmu a knihu jím obalím. Teď je kompletní. Teď chápu o to víc, proč se o své dílo se mnou chtěla podělit. „Ale... tohle nejsem já."
„Hele, to tělo je pořád tvoje. Obličej jsem musela upravit, nemohla jsem tam nechat tvůj," vysvětluje, zatímco rukama se zapře o lavici za sebou a vyskočí na ni, nohama houpe ve vzduchu. Dává mi to pocit, že se se mnou cítí přirozeně. Za což jsem víc než rád.
„Proč ne?" vzhlédnu k ní od přebalu.
„To víš, musela bych s tebou udělat smlouvu o tom, že jsi mi byl modelem, a tak dále a tak dále, prostě spousta hovadin, kterým se lze takhle jednoduše vyhnout. A vůbec - pochybuju, že bys chtěl, aby tě lidé poznávali z obalu milostné literatury."
Pokrčím rameny a stoupnu si přímo k ní, dlaněmi se zapíra o lavici přímo za jejími stehny, což si ode mě žádá určitý sklon; naše tváře jsou si opět tak blízko. „Který kluk by nechtěl být obklopen množstvím nádherných děvčat?"
„Ehm, ty?" omotá mi ruce kolem krku. „Protože... ty už totiž zabraný jsi."
„Hmm, vážně?"
Jako by mi četla myšlenky. Roztáhne nohy od sebe, díky čemuž můžu přistoupit blíž.
„A co takhle-"
„A co takhle abys konečně zavřel pusu," prsty mi zajede do vlasů a políbí mě. A já v podstatě udělám to samé. Miluju, jak blízko naše těla jsou.
Jenomže ono to nepřestává. Cítí to ze mě, já to cítím z ní. Jenom pusa najednou nestačí.
Zatímco já se držím zpátky a jenom ji chytnu pod zadkem, její ruce zašátrají pod obě vrstvy mého oblečení a zkoumají má záda napřímo. Hlavou mi běhají nápady z filmů nebo našich chvilek s Chell; kdo ví, třeba to na Emily zabere. Rty se teď nevěnuju jejím, ale jemnými polibky zasypávám její čelist, až se dostanu ke krku a nakonec i k její klíční kosti. Z úst jí vychází hlasité výdechy; aby se vyvarovala vzdechům, omotá své nohy kolem mého pasu a přitáhne si mě úplně k sobě.
Jsme ve škole... musíme přestat.
Jenomže to nejde. Nejde to zastavit.
Jedna její dlaň stále spočívá na mých zádech, zatímco prsty druhé se rozhodly vrátit do mých vlasů. Přitahuje si mě k sobě ještě blíž. Nedokážu ji necítít, přesto ji necítím dostatečně. Z vlasů jí sundám gumičku a konečně i já prohrábnu vlasy její. Mohl bych je spočítat. Ovšem fantazírování nad jejími vlasy se zdá být u konce, když mé myšlenky vystřelí k mým snům. Těm nevhodným pro mládež.
Chci ji.
Položím se s ní na lavici, mé tělo leží na jejím. I kdybych se chtěl odtáhnout, šlo by to jen těžko kvůli jejím nohám stále okolo mého pasu. Tahle pozice mi však dává šanci prozkoumat jiné části jejího těla.
Jenomže já jí nevyužiju.
„Dneska je španělština, že?" odtáhnu se od ní, má ruka na zadní části jejího stehna.
„Děláš si ze mě srandu?" vypadá uraženě, že jsem se od ní jen tak odtáhnul. „Poslední hodinu, proč?"
„A... dneska je pátek, ne?"
„A co má být?"
„Musíš zítra ráno brzo vstávat?"
Přivře oči.
„Já jenom... dneska by mi docela vyhovovalo to tvoje doučování, co ty?"
Odhodí mi ofinu z očí a vřele, skoro až šibalsky se na mě usměje: „Rozhodně bych ráda pokročila."

Další koncept má téměř 6000 slov... mám to rozdělit nebo to zvládnete? 😁

Jinak btw obrázek nahoře jsem kreslila já, instagram @verca.valisova

May 8