Proč musím být Argent?

Tu me caches quelque chose

„Tak co, Jamesi?" s pistolí před sebou kývne na muže s dýkou. „Který je to ten snadný cíl?"
„Já bych nejdřív vzal toho za osm."
„Běžte dovnitř, HNED!" křikne po holkách Matt a rozeběhne se k nim, ovšem to už zazní tři hlasité rány.
Holky zapiští.
A ulicí zní ticho.
Dech se mi netřese o nic míň než ruce, uvědoměním ztratím sílu, a tak po pádu mé pistole padne i mé vládné tělo. I tak jsem stihnul spatřit svou trefu, a proto jsem přišel o sílu.
„CHRISI!" vykřikne Matt, jak se ke mně rozeběhne a chytne mě, abych se neválel po zemi. Při pouhém dotyku cítí bolest, rychle mě proto prohlédne, kam jsem to schytal. „Doprdele…" položí mě na záda a strhne ze mě košili, aby ráně mohl věnovat zaslouženou pozornost.
„Jsem... v pohodě…" chytnu jeho paži a vyhoupnu se do sedu, potřeboval jsem vědět, jak jsou na tom holky. Vzájemně se pevně držely, jedna pro druhou byla oporou. Dlouho jsem v téhle poloze nevydržel, zasažené svaly mě začaly pálit a štípat, a s výkřikem jsem znovu padnul na zem.
„Vy dvě, pojďte sem!" zavolá Matt. „Držte ho, ať mu můžu vytáhnout kulku." Dobrý nápad. Nepotřebuju, aby mi kůže strostla a nechala tak náboj v těle... i když, vhledem k tomu, jak moc rána pálí, předpokládám, že kulka je stříbrná. Jo, to se jen tak nezahojí.
Ronnie na první pohled nechápe, proč tolik řvu, vždyť jsem přece vlkodlak, měl bych se hojit, navíc Matt mi bere bolest... no, ne v případě stříbra. „Musí do nemocnice!" křičí, jak mě chytne za paže a tlačí mi je k zemi, abych sebou tolik netřásl, avšak Matt ji nevnímá. Čeká, až se Emily konečně přidá a chytne mě za nohy, aby mě mohl zbavit smrtelného kovu, ale... Emily se k tomu nějak nemá.
„Dělej!" okřikne ji Matt; Emily opravdu klekne a chytne mě za kotníky. Očima nemůže uhnout od mé stále krvácející rány na břiše, ovšem i přes počáteční šok si myslím, že částečně mi to přeje - před rokem jsem já střelil ji. Určitě je ráda, že vím, jaká bolest to je, přesto o mě má strach, protože narozdíl od ní nejsem vlkodlak.
To si ona myslí.
„Okej, brácho... drž se."
Nemám čas odporovat, místo toho k sobě pevně přitisknu víčka a snažím se ze sebe nevydat nic víc než bolestivý lidský křik. Pevně chytnu Ron za ruce, jako bych je měl rozdrtit, no bere mi to hodně, abych se vyhnul drápům a tesákům. Mé tělo se sotva hne, tak pevně mě děvčata tlačí k zemi, Matt podebere mou kůži a prsty kluzkými od krve se snaží vytlačit kulku ven. Už jsem na jeho místě byl dvakrát a musím uznat, v životě by mě nenapadlo, že jsem vlkodlakům, jež jsem tímto způsobem zbavil přítěže, působil až takovou bolest.
Čert vem kulku. Já chci umřít.
„No tak, Chrisi… vydrž…"
Dobře, dobře, klid, zkus... soustřeď se na něco jiného.
Ale na co?
Já nevím... tak třeba rychle vymysli, jak Emily vysvětlíš, že se hojíš rychleji než ona.
Měl jsi jí říct pravdu, ty idiote. O seznamu i o své druhé stránce...
A přemýšlení je konec, k vnímání bolesti mě vrátí slech několika řítících se kroků. „Matte! Co se to děje?" Ten ženský hlas já znám. Ale odkud...
„Pane bože!"
„Crystal, nedívej se!"
„Co se tu sakra stalo?"
„Prosimvás, nejančete ještě víc..." utne je Matt, „Simone, můžeš řídit?"
„Cože?"
„Potřebujeme někoho nenadpřirozeného. Tamti dva u motorek jsou střelení, musí do nemocnice. Rychle!"
„Ale-"
„Řekni, žes neměl telefon na záchranku, žes je našel na kraji lesa, když jsi projížděl kolem, nebo něco, oni tě neprásknou, nemůžou si dovolit prozradit svoje skutečné úmysly. Notak!"
„Matte... jestli jsou oba lidi, nemyslím si, že minimálně ten jeden tu ránu přežil…"
„To je jedno! Nejsme vrazi, jasný? Simone, prosím!"
„Jdu na to."
A Matt se konečně rozhodne ukončit mé trápení jediným trhnutím. Kulka je venku, můj řev se rozléhá celou širou ulicí. Oči si stále nedovolím otevřít, proto se jen se zachrčením chytnu za ránu na břiše a Ronnie mi pomůže do sedu. „Dobrý?" ujistí se Matt, jeho dlaň zůstává na mém holém břiše, aby mi alespoň částečně ulevil od té bolesti. Nemohoucně přikývnu.
„Matte, nalož ho! Taky musí do nemocnice!"
„Jsem v pohodě," zachrčím a konečně otevřu oči. V rychlosti přejedu pohledem po davu stojícím nade mnou, zastavím až u Emily. Její slzy velikostí připomínají spíš koulející se perly, přesto si pořád nejsem tak úplně jistý jejich důvodem. Pláče se mnou nebo proti mně? Bolí ji mé utrpení nebo zrada?
„Matte, vysvětlíš nám konečně, co se tady vlastně stalo?"
„Jo, jo... dáte nám chvilku? Prosím, jestli chcete všechno vědět, přijďte zítra, teď už chceme jenom klid. A potřebujeme ho jako sůl. Prosím."
„Má pravdu," zastane se nás ten hluboký hlas. Zamrazí mě. Očividně na slova Paula Leartona nedávám jen já, ale i celá ulice si ho velice váží a všichni, jeho nevyjímaje, se rozejdou zpátky do svých domovů. Před Mattovým domem tak zůstaneme jen my čtyři, jimiž to celé začalo.
„Donesu ti něco na tu ránu," Matt vyskočí na nohy a kývne na Ronnie, aby odešla spolu s ním. Ví, že rána co nevidět zmizí, a že dlužím Emily vysvětlení. Ugh, proč jen odešel...
A tak jsme tu zůstali jenom mi dva. Přemýšlím, jak začít, jestli ji nejdřív utišit nebo prostě hned přidat šok.
„Musíš do nemocnice," vypustí ze sebe přes vzlyky.
Notak, Chrisi, řekni jí to. „Budu v pořádku, neboj."
Na tato slova nijak nereaguje, pouze si otře tvář do sukně a po kolenou přejde na místo Matta. Položí svou ruku přímo do krvavé louže, jen pár milimetrů od rány. Jemně zasyčím, rána je pořád otevřená a poměrně hluboká.
Avšak Emily teprv spustí stavidla, když vidí, že není schopná vzít mi bolest.
„Hej, hej," chytnu ji za druhou ruku, „to je dobrý, nic to není."
„Musíš do nemocnice," vykoktá s pohledem kdekoliv jen ne u mých očí, vysmekne se mému sevření a znovu se mi vynasnaží vzít bolest. Nejde jí to. Myslela si, že když jde o život, povede se jí v sobě tuhle zásadní schopnost probudit... ale ve mně bolest přetrvává. „Musíme tě tam odvézt, už jsi ztratil moc krve a-a-"
„Em," utnu ji. Doteď jsem se usmíval na znamení, že se opravdu nic neděje, avšak až teď to vidím. V očích se jí neodráží soucit, nýbrž zklamání. Snaží se zakrýt fakt, že jsem ji zradil. „Em…"
„Proč jsi u sebe měl tu pistoli?" podívá se mi do očí vážně. Srdce mi bije rychle, to způsobí, že krev mi z rány jenom proudí. „Tos ji u sebe jakože měl celou dobu? Co jsi s ní plánoval dělat?" Jen z jejího hlasu poznám, jak slabá je, kolik síly jí tohle bere. „A ti dva... proč nás chtěli zabít?"
Ach, kdybych jen věděl, jak začít.
„Něco přede mnou tajíš, Christophere, ale já už dál nemůžu. Co se to tady sakra děje!" sotva jí vyjde z úst, slova splynou do bolestného nářeku.
Ublížil jsem jí.
Přitom jediné, co jsem kdy chtěl, bylo ji chránit.
„Proč jsi u sebe sakra měl zbraň!" zmůže se na poslední slova.
Sebevíc ji chci chytnout, obejmout... jsem si vědom, že můj dotek je to poslední, co by si teď přála, proto pouze zhluboka vydechnu. Zvednout či jakkoliv se jí přiblížit se nemůžu, ještě stále mi tělem proudí bol. „Ti dva muži... byli to nájemní vrazi. Dostali seznam nadpřirozených bytostí, které když zabíjí, získají za to peníze. Tvoje smrt stojí čtyři miliony dolarů. Proto si mě Scott zavolal k sobě... a když přijela policie, bylo to proto, že vrazi zasáhli, málem zabili Leartona a jednoho člena smečky Satomi. Chtěl jsem ti to říct, opravdu... ale měl jsem strach. Hlavně jsem měl strach o tebe, a protože jsem si myslel, že dneska by mohli zasáhnout, tak jsem jenom chtěl být připravený, mít jistotu, že... nikdy by mě nenapadlo, že bych opravdu musel vystřelit, a už vůbec jsem nechtěl... nechtěl jsem nikoho zabít. Opravdu, prosím... věř mi."
Slzy téct přestaly, místo toho jí na tváři uschly a zanechaly tak slané, lesklé stopy. „Takže... tomuhle mám věřit? Že jsi celý večer měl za pasem zbraň, abys nás chránil?" Jakýkoliv soucit či pochopení z jejího hlasu zmizely. „Proboha... no jasně, proto jsi chtěl jít na ten útes... protože tam jsi nás mohl střelit, shodit dolů a nikdo by na to nepřišel!"
„Cože? Emily, ne-!"
„A kdybys neslyšel střelu, taky by se ti to povedlo! Věřila jsem ti!"
„Emily, ne, prosím, věř mi!"
„Čemu mám věřit? Že mě jenom chceš chránit? Dobře, řekněme, že ti věřím, proč jsi mi sakra neřekl, že mě chce někdo zabít! Taky, abys mě chránil, ne?"
„Nechtěl jsem... Chtěl jsem ti to říct, opravdu, ale nechtěl jsem... jenom jsem tě chtěl chránit..."
„Protože jsem ve tvých očích slabá."
Nemůžu odpovědět. Nemůžu jí lhát. Už ne.
Avšak mé ticho ji ještě víc bolí. „Jasně," popotáhne, „že mě to nepřekvapuje. Myslíš si, že se sama neochráním, že jsem sama úplně bezmocná."
„No není pravda..."
„Očividně je, když místo toho, abys mi řekl, že po mně jdou nájemní vrazi, za pasem nosíš pistol!"
Silný argument.
Nehodlá se mnou dál zaobírat, s obtížemi vstane a z výšky na mě zahlédne. „Pomoz si sám." A s pláčem odběhne do Mattova domu. Ignoruje mé volání, nechce mě ani vidět. Matt sotva vyběhne ze dveří, avšak já už ho nepotřebuju; rána je pryč. Přes počáteční potíže se mi podaří dostat se na nohy a s rukou přes krvavé místo se dívám za Emily. Ne. Utekla mi.
Ztratil jsem ji. Znovu jsem ji ztratil.
„Chrisi…?"
Ohnu se a popadnu do ruky svou zbraň. Pouze dva náboje z ní ubyly. Zatímco nájemní vrahové si užívali chvilku moci, já jsem ve vteřině vytáhnul pistoli a vystřelil dvě rány; každou jsem trefil jednoho z oponentů. První to schytal do nohy, druhý na tom s ránou těsně pod hrudním košem byl hůř. I přes zranění se muž vepředu nevzdal a vystřelil po mně, to byla rána třetí. Všechno se mi to znovu přehrává v hlavě, jak si prohlížím krvavý nástroj ze všech stran.
„Chrisi."
„Zachránil jsem ti život," promluvím k němu, přestože mi hledí do zad, „teď prokaž laskavost ty mně. Dej mi na ni pozor," a s plným vědomím ztráty, odbíhám. Matt za mnou nevolá, ví, že mému rozhodnutí nic nezabrání.
Musím se se svými myšlenkami vypořádat sám.