Proč musím být Argent?

Souhaitez-vous un tutorat d'espagnol?

Už mi asi hrabe.
Nedokážu se absolutně na nic soustředit.
Chodbami spíše probíhám, utápím se ve vlastních myšlenkách.
Sebemenší pomyšlení na ni mě ničí.
Chci jí pomoct, vážně chci.
Jenomže sotva se na ni podívám a naše pohledy se střetnou, ona tím svým uhne.
A začínám mít pocit, že se jí vždycky i slzy seběhnou do očí.
Každá hodina s ní je utrpení.
Celou hodinu vždycky věnuju jenom jí.
I když sedí v poslední lavici, poslouchám.
Poslouchám tlukot jejího srdce.
Poslouchám tužku, jak na papíře opisuje nesmyslné křivky.
Poslouchám její pravidelný, těžký dech.
Ale tohle musí skončit.
Kašlu na to, co mi říká Matt.
Je načase vzít věci do vlastních rukou.
Poslední den v týdnu.
Poslední hodina.
Posledních čtyřicet pět minut před vánočními prázdninami.
Poslední možnost, jak s ní navázat kontakt.
Když vstoupím do třídy, pohledem se rozhlédnu po volných místech. To mé se zdá prázdné, všichni ví, kdo tam sedí, ale obě vedlejší místa už jsou obsazena. Holkami.
S hlasitým povzdechnutím ke své židli zamířím, rozhlížeje se po jiných alternativních místech v kruhu z lavic. No prosím. Emily sedí sama, volné místo má z obou stran. Nikdo si vedle ní nikdy nechce sednout.
Až doteď.
Děvčatům už se sbíhají sliny, když vidí, jak procházím třídou, ovšem ztuhnou v momentě, co své obvyklé místo minu a obejdu kruh až na druhou stranu. Odsunu židli, shodím batoh na zem a usadím se. Zatímco si vytahuju sešit a pouzdro z batohu, sluchem stíhám zaznamenat, jak se normální rozruch ve třídě klidní, až spolužáci úplně mlčí. A to je ještě přestávka. Všechno potřebné vyložím na lavici, sepnu ruce a ohlédnu se po Emily. Přesně dle mého očekávání, doslova mě vraždí pohledem. Já se na ni jenom vřele usměju a věnuju pohled svému sešitu.
„O co ti kurva jde?"
Obrátím své oči k jejím. Naše pohledy se střetnou. Čelist jí jemně padne. Nedokáže odporovat. Usměju se na ni. Chci, aby věděla, že nejsem nebezpečí. Očividně se mi daří. Emily nemá slov. Jenom se mi hluboce dívá do očí, stejně tak jako já jí.
„Promiň. Můžu tu sedět?" zeptám se jí úplně klidně. Neschopna odpovědi semkne rty do jedné přímky a s náznakem úsměvu opět skloní pohled ke svému sešitu. Zase. Zase si kreslí. Ovšem tentokrát, když se jí dívám přes rameno a ona si to plně uvědomuje, nedělá nic. Založím paže a zapřu se jimi o lavici, aby mé sledování nebylo tak nepohodlné. Sleduju jemné tahy její ruky. Ví, co dělá. Ví, čeho chce dosáhnout. A dokáže se vyhnout chybám.
„Je to fakt nádherné."
Položí tužku na stůl a vzhlédne ke mně. Fakt, že její pohled není vražedný, mě přinutí se usmát o to vřeleji.
„Baví tě to hodně?"
„Jako co?" úsměv mi nemizí.
Bezradně si povzdechne: „Čumět."
„Já nečumím. Já sleduju."
Vidím jí na obličeji, jak velký problém ji dělá udržet si kamennou tvář a neusmát se, aspoň lehce, proto opět popadá tužku a veškeré soustředění věnuje kresbě. Nebo se o to spíš snaží. Tep jejího srdce se zrychlil, dech jí ztěžknul.
Není pochyb. Tohle už neposeru.
Zazvoní zvonek, pan Shady vejde do třídy, všichni vstanou, Shady zadá povel, všichni usednou.
„Nechápu, o co se snaží..."
„...trapný. Se vsadím, že si za ní sedl jenom kvůli pozornosti..."
„Určitě to dělá jenom proto, abych žárlila. Chce mě zpátky. Bohužel. Svoji šanci už promrhal."
Ignoruju všechny šepoty, které ke mně doléhají. Je mi to jedno.
Dělám to pro tuhle holku. Neobětovávám se, ne. Dělám to ze své vlastní dobré vůle.
Protože když to neudělám já, tak nikdo.
Pravý důvod mi tak nějak pořád uniká.
„Hola amigos, me alegro de verte en un número tan grande. Primero, repasemos lo que tomamos la última vez, así que... Chris?" (Dobrý den, přátelé, je hezké vás tu vidět v tak hojném počtu. Jako první si zopakujeme, co jsme brali minule, takže... Chrisi?) podívá se na místo, kde obvykle sedím. Povzdechne si nad mou nepřítomností: „Oh, Chris parece estar desaparecido hoy..." (Oh, vypadá to, že Chris dnes chybí...)
„Estoy aquí, señor," (Já jsem tady, pane) poslušně zvednu ruku. Spolužáci na můj přetrvávající úsměv nereagují přímo pozitivně.
Stejně tak pan Shady se zdá poměrně udivený. „Oh, ya veo ... ¿Qué te hizo cambiar tu asiento habitual, Chris?" (Oh, ano, vidím... co tě přimělo změnit své obvyklé místo, Chrisi?)
„Ciertas circunstancias." (Jisté okolnosti.)
„Hmm. Muy bien, clase, ahora que tenemos pares, finalmente podemos hablar en serio. Te voy a dar un tema y simplemente vas a hablar de eso en parejas," (Dobrá, třído, teď, když máme páry, můžeme konečně skutečně procvičit mluvení. Dám vám téma a normálně se v těch dvojicích bavte.) spráskne ruce a začne něco psát na tabuli. Třídou se ozve hromadné zakvílení. Podobnou reakci bych čekal i u Emily. Jenomže ona ignoruje svět a pořád si kreslí.
„Emily…"
Vzhlédne ke mně nepříjemně.
„Okay, primero, lamento mucho ese incidente hace un par de semanas-" (Tak fajn, nejdřív bych se ti chtěl omluvit za ten incident pár týdnů dozadu-)
„Huh?" přeruší mě.
„¿Te olvidaste de eso?" (Tys zapomněla?)
„Mohl bys laskavě přestat?"
A sakra. Už jsem to zas posral. „Promiň, nechtěl jsem to zase vytahovat-"
„Co vytahovat? Hele, já jsem ti nerozuměla ani slovo, jasný?"
„Děláš si srandu?"
Tenhle výraz znám. Vražedný pohled.
Ale pozitivní je, že mi věnuje svou pozornost.
„Vždyť máš španělštinu už roky, jakto..."
„Prostě jsem nepochopila základy a nebyl čas se je doučit, nemám čas se učit slovíčka, nelezou mi do hlavy, ani gramatika a... a vůbec, do toho ti nic není," trochu nafučeně se obrátí zpátky ke svému sešitu.
„Whoa, whoa, whoa," chytnu ji za kolena a otočím si ji na židli svým směrem.
„Nesahej na mě-!"
„To to prostě vzdáš?"
Ignoruje.
„Hele, nech mě ti pomoct. Co ty na to?"
„Nic. Ti do mě." Nakloní se ke mně a kdyby neměla problém se mě dotknout, zabořila by mi ukazováček do hrudi. „Kurva. Není."
„Proboha, Emily," chytnu ji za obě ruce a položím je dlaněmi na její stehna, přičemž své dlaně držím na hřbetech jejích rukou, „pochop už konečně, že mi nejde o nic jiného než ti pomoct. Nemůžeš být pořád takhle mimo. Záleží mi na tobě, jasný? Záleží mi na všech, nesnáším, když se někdo trápí. Nesnáším tě vidět sociálně se distancovat, okej, máš k tomu nějaký důvod, chápu, očividně nemáš nikoho, komu by ses svěřila. Já jsem tady," ukazováčkem ukážu na sebe, „a ať už proti mně máš cokoliv, nemůžeš mi vyčítat, že se snažím udělat tvůj život lepším místem."
Nic. Nijak nereaguje. Ale kupodivu ani nevzdoruje mým dotekům. Dívá se hluboko do mých očí, jako by se snažila přijít na to, jestli říkám pravdu.
Ale já nelžu.
„Nic víc za tím není. V životě bych ti neublížil. Přísahám."
Nedokáže najít slov. Ústa se jí pootevřou, ovšem místo slov z nich vyjde pouze slabé vydechnutí.
„Dobře, tak... co takhle začít od začátku? Hola, me llamo Chris," (Ahoj, jmenuju se Chris) natáhnu ruku k úsměvem.
S upřímným smíchem skloní pohled k nohám, nečeká však dlouho o opět ke mně vzhlédne. „Me llamo Emily," (Jmenuju se Emily) přijme mou ruku a zatřese jí. Je to moc hezký pohled. Jako bych poprvé měl možnost zpozorovat její pravé já.
„Mucho gusto. ¿Qué tal, Emily?" (Rád tě poznávám. Jak se máš, Emily?)
„Uhm..." neví, jak odpovědět. Vidím, že mi nerozumí.
„¿Cómo estás?" (Jak se máš?)
„Uhm… yo… yo no soy bien." (Nemám se dobře.)
„Yo no estoy bien," opravím ji, „protože jak se máš je stav."
„Ugh, tohle je hovadina," otočí se zpátky ke svému sešitu.
Jenomže než se stihne pustit do kreslení, opět si ji přitáhnu k sobě. „Emily, notak-"
„Proč sis sem vůbec sednul, huh? Abys mě zesměšnil? Abys mě ponížil? Abys na sebe přitáhnul pozornost?"
„Cože?"
„Co po mně chceš!" škubne sebou.
Vydechnu. „Tak můj hlavní záměr byl pobavit se s tebou… domluvit se s tebou ohledně té biologie."
S výdechem padne zády zpátky na opěrátko židle a odvrátí ode mě pohled.
„Promiň, nechtěl jsem, aby to vypadalo, že-"
„Nemůžu si dovolit propadnout."
Naslouchám jí.
„Už teď mám sotva polovinu předmětů a třetinu známky z biologie tvoří ten projekt, musím ho odevzdat," otočí se ke mně a povzdechne si. „Dej mi svůj mobil."
Zamračím se: „Huh?"
„Dělej."
Sáhnu do batohu a nechápavě jí ho vydám. Nevidím, co na něm dělá, něco píše.
„Na," po chvilce mi ho znovu vrátí.
Podívám se na obrazovku a nedá mi to, musím se uchechtnout. „Proč ses pojmenovala zrovna takhle?"
„Abys poznal, že jsem to já."
Společně se zasmějeme. Sotva si to uvědomuju, ale... ona se směje. Usmívá se. Chemosignály zachytím emocí, kterou jsem u ní předtím necítil. Štěstí.
„Hele, kdybychom se teď dohodli na nějakém datumu, úplně vidím, že by ses začal vymlouvat, že nemůžeš a kdesi cosi, takže prostě až budeš mít o vánočních prázdninách někdy čas, napiš mi. A hned potom moje číslo vymažeš. Domluveno?"
„A… nehodilo by se ti náhodou doučování španělštiny?"

Apr 3