Proč musím být Argent?

Vous n'essayez pas, vous ne savez pas

Dost těžko se to přiznává. Hádám, že většina z vás mě kvůli tomuhle faktu začne považovat za… blázna, řekněme, ale když já si prostě nemůžu pomoct. Každý den se nesmírně moc těším na to, až budu plnit svůj trest. Každý den po dobu jednoho týdnu po škole. Po škole s… s ní. S Emily. Že by se mnou začala mluvit, to se úplně říct nedá, ale… je viditelné, že už ke mně nechová takovou zášť. Ne, jinak. Špatně jsem se vyjádřil. Mám za to, že ke mně zášť nechovala nikdy, a i kdyby, tak ne úplnou a ne tak dlouho. Že to jenom hrála. Jenomže mně se daří ji povolit.
Každý den v jinak úplně prázdné třídě seděla ona za mnou. Ona v poslední lavici u dveří, já ve třetí lavici u okna. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád se mi zdálo, že mě sleduje. Že se na mě dívá. A když jsem se jejím směrem náhodou otočil, ona cukla a sklonila pohled dolů ke svému sešitu. Vždycky mě to přimělo vyloudit alespoň náznak úsměvu.
Ale dneska jsem já ten, kdo sedí vzadu.
Sotva vejde do třídy a vidí, jakého činu jsem se dopustil, oči jí vzplanou žárem. Jak se opovažuješ? To je moje místo, vysmahni, ty kreténe! Jako bych ji slyšel. Ale ona nic. Místo toho, aby, jak to ona umí, využila příležitosti za něco mě seřvat, sedne si o dvě lavice přede mě. Nedbale si povzdechnu. I když… co jsem vlastně čekal? Že si sedne za mnou? No tak, Chrisi, nebuď najivní.
Následující dvě a půl hodiny trávím mimo psaní výtahu z učebnice chemie neustálým sledováním své spolužačky. Zvuk tužky přejíždějící po papíru už ani nevnímám, i když ze začátku mi tento zvuk drásal uši. Sto padesát minut neslyším nic jiného než její črty, chvílemi jemné, chvílemi drsné. Opíraje se o dlaň, přemýšlím, co za dílo to tam asi vytváří. Každý den nad tím rozjímám. Avšak dnes více než kdy dřív prahnu po odpovědi.
Při nedbalém pohledu na hodinky se mi uleví. Tři minuty. Už jenom tři minuty a utrpení bude konec. Sotva však vzhlédnu před sebe… au. Dojde mi, že vlastně ještě nechci, aby byl konec. Ještě se mi nepodařilo rozluštit její tajemství. Do té doby odmítám resignovat.
Je mi jasné, že to, co mi právě vystřelilo v hlavě, je totální pitomost. Ale jak se říká, nezkusíš, nevíš.
Potichu se zvedám a pomalými kroky kráčím vpřed. Učitele ani tak neřeším, spíš na Emily si musím dávat pozor. Sice má v uších sluchátka, ale… člověk nikdy neví. K mému štěstí si mě nevšímá. Pořád jenom sedí, hledí dolů a… kreslí?
Lehce se nahnu a nakouknu jí přes rameno. Údivem se až zarazím. Je to… nádherné. Nechápu to. Proč by skrývala něco tak úžasného? Tohle je skutečný talent. 
„Hej!" ozve se pod mojí rukou, když Emily ucítí, že za ní stojím. Rychle sešit zaklapne a odstrčí mě pryč, až skoro zakopnu. V očích má čirý vztek. 
„Promiň… nechtěl jsem… nádherně kreslíš."
Vztek z jejího obličeje jakoby vyprchává. Už ani pěsti nesvírá tak silně. 
„Konec, vy dva," promluví učitel, aniž by si všimnul, co se právě děje, „můžete jít."
Emily bez váhání popadne svůj sešit a tužku a obojí hodí batohu, ten zavře, přehodí si ho přes záda, a než se rozejde pryč, zastaví se přede mnou. „Příště mi nekoukej přes rameno." Chvíli ještě stojím na místě jako opařený. Příště?
Zatřesu hlavou, popadnu batoh a vyběhnu ven ze třídy. Emily je pořád na chodbě. Ještě mám šanci. 
„Emily!"
Nic. Nijak nereaguje.
„Emily!"
S kapucí už přes hlavu popadá druhé sluchátko a chystá si ho dát do ucha.
„Em!"
Zarazí se. Nedokážu posoudit, zda jsem udělal dobře nebo špatně. Jenže když se Emily skoro až smrtelně pomalu otočí mým směrem, přikláním se spíš k možnosti druhé. Přesto se však nehnu ani o píď.
Netrvá to ani půl minuty a stojí mi tváří v tvář. Mám chuť se usmát. Je hezká. Moc. Nechápu, proč se skrývá za takovou šarádou. „Jaks mi to řekl?"
Nepociťuju strach ani nervozitu. Mluvím s ní. Rozmluvím ji. „Em."
Mlčky mě hypnotizuje.
„Řekl jsem ti Em."
Natahuje ruku. Rozpřahuje se. Nezavírám oči, ani nemrknu. Na facku čekám poslušně jako pejsek. 
K mému překvapení se mě však Emily ani nedotkne.
Chytne lem své kapuce a odhodí si ji dozadu. Tím mi naskytne pohled na ni v celé své kráse. Tolik se držím, abych ji nepohladil po vlasech nebo po tváři.
„A nedá si pokoj a nedá." Znovu se otočí a rozejde se dál. Nechám ji jít. Tuším, že kdybych ji znovu zastavil, už by se to bez té facky neobešlo. Ale… přemýšlím, jestli se mi to jenom zdálo nebo ne… byl to úsměv? Nevím. A i kdyby ne, nevadí. Usměje se příště. Protože já cítím, že tohle půjde. Teď už se za ní však zavírají dveře a ona mi mizí z dohledu.

„Chrisi! Návštěva!"
„Hned jsem tam!"
Už nějakou tu chvilku sedím u sebe v pokoji a projíždím všemožné fotky, které se mi podařilo najít v různých složkách, šuplících, na internetu a tak podobně. Jedná se o fotky naší třídy. Nedá mi to. Musím zjistit, kdy, jak a proč.
A pozor. Něco nejspíš konečně mám.
V kopii každé fotky, kterou se mi podařilo získat, ji kroužkuju, abych měl lepší přehled. A konečně jsem to našel.
Bod zlomu.
Přesně tyhle dvě fotky jsem hledal.
Poslední fotka, na které je Emily oblečená normálně a směje se, a první fotka, kde… má na sobě to, v čem ji teď vídám neustále. Prsty jemně a s lítostí přejedu po její tváři. Jako by z ní češel smutek. Nejistota. Samozřejmě se něco stalo. No jo. Ale co?
„Tady jsi!" dveře od pokoje se rázem rozletí dokořán a za mnou se ozve hlas mého nejlepšího přítele. Ani si to nestihnu uvědomit. Ještě teď sedím a snažím se pobrat, co se vlastně stalo. Ta rána byla šok.
„To tě vaši neučili klepat?” z mého hlasu lze slyšet jemné rozčilení. Jako pardon, ale zrovna jsem uprostřed něčeho byl. Něčeho důležitého.
Matt jenom obrátí oči v sloup a rozejde se mým směrem. „Taky naděláš kvůli takové chujovině… co to je?"
Ohlédnu se přes rameno a přímo Mattovi do očí, abych zjistil, co se mu nezdá. Neúspěšně. „Jako co?”
„Tohle, vole,” kývne k mému stolu.
„No…” vezmu jednu fotku do ruky a lehce s ní zamávám, „to jsou fotky.”
„To je mi jasný, že to jsou fotky, ale… proč máš kurva na svém stole fotky jí?”
„Co je ti po tom?”
„Co je mi po tom? Co je mi po tom? Laskavě mi koukej vysvětlit, proč máš na stole její fotky!”
„Nemusím ti vysvětlovat nic!” stoupnu si, což zapříčiní, že si teď stojíme tváří v tvář. „Já se o ni zajímám, narozdíl od tebe! Chci jí pomoct!”
„Jenomže ona. Tvoji. Pomoc. Kurva. Nepotřebuje-!”
„A kdo jiný jí pomůže? Hmm? V pohodě, já si odpovím sám - nikdo! Nevidíš to snad? Ta holka má problém. Se kterým se snaží nějak sama vnitřně vypořádat. Měls ji dneska vidět, ani na mě nekřičela a skoro se i usmála a-”
„Asi by sis měl ujasnit priority, kamaráde. Ty chodíš s Chell. Rozumíš? M. I. C. H. E. L. L. E. To ona by teď měla být středem tvého zájmu, a ne nějaká Emily.”
„Není to nějaká Emily.”
Matt si chvíli mlčky pouze prohlíží mé oči. „Ty ses do ní zabouch.”
„Matte, přestaň, jasně že-”
„No ty krávo. To mě poser.” Prsty si projíždí vlasy. Jako by ho tahle informace dostala do problému. 
„Co…”
„Teď mě dobře poslouchej, Chrisi,” stoupne si ke mně tak blízko, jak to jen jde, a skoro až šeptá, „podívej, ty víš sám moc dobře, že bych ti v životě nepřál nic špatného. Podívej… dělej si co chceš. Ale do záležitostí tamté holky se fakt nepleť. Věř mi. Mám s tím totiž zkušenost.”
Tahle slova mě zarazí. Několik vteřin prakticky jenom mlčky stojím a… nechávám si to projít hlavou.
„Na nic se mě neptej. Prostě přijmi skutečnost takovou, jaká je. Emily nikdo neublížil. To ona je ta špatná.”
Tenhle pohled znám. Nezbývá mi než si povzdechnout. Už teď vím, že víc z Matta nedostanu. 
Popadnu všechny fotky, udělám z nich hromádku a tu strčím zpátky do šuplíku. Zavřu oči a hluboce vydechnu. 
Je to tady.
Cítím to.
„Už?”

/Nov 8/