Proč musím být Argent?

Sortez!

Fun fact: tahle písnička dala vůbec vzniknout Chrisovi a Emily.

„No tak spolu utečem."
„Cože?"
„Najdu si práci, ty si sbalíš všechny svoje malířské udělátka a odstěhujeme se pryč odsud. Ty chceš vypadnout od svojí rodiny, já se chci zbavit té svojí, máme se rádi, tak proč nezačít někde jinde a spolu?"
„Jsi blázen."
„Já to myslím vážně. Možná ne teď, ale... jestli nám to vydrží, v což já věřím, protože já nějak nemám v plánu tě někdy opustit, tak-"
„Podívej, ty stejně ještě musíš na nějakou vysokou. Já teda mám v plánu odsud vypadnout, sotva dokončím školu, a nechci svoji rodinu ani zbytek smečky už nikdy vidět, protože chci prostě začít žít normální život bez nadpřirozena, ale... co ty? Ty se nemůžeš jenom tak sebrat a všechno zahodit jenom kvůli mně."
„Stejně bych od nich vypadnul. Nesnáším to, celou tu loveckou tradici. Nechci, aby v tom duchu musely vyrůstat moje děti, představa, že odmalička by do nich zbytek mojí rodiny hustil, že nadpřirozeno je špatné a musí se vyhladit, mě fakt děsí, a jestli je to normální život nebo moje rodina, beru normální život."
„Moje slova."

„Měli jsme utéct, dokud byl čas," hladím jí už umyté vlasy a marně čekám na odpověď. Musí se probudit.
Srdce jí bije rychleji, než když jsem včera spolu s otcem a ostatními lovci odešel, a to je skvělá zpráva. Je to znamení.
Bude v pořádku.
„Ach, Emily..." zatímco pravou rukou jí už hodiny beru bolest, levou rukou jí prozměnu od vlasů přejedu po krku. Rána stále vypadá čerstvě. Slzy už se mi vypařily, uronil jsem jich dost. Teď mi nezbývá než čekat.
Naši si myslí, že jsem ve škole, Matt a Ronnie jsou pryč a do školy jsem volal a omluvil jsem se, tudíž po mně není sháňka a můžu se věnovat jen a pouze Emily. Sem tam zaslechnu zvuky zezdola, jak Ryan ještě uklízí roztříštěná skla a zaschlou krev; úplněk je za pár dní, chce to stihnout, než jejich rodiče znovu přijedou. Pokud si jsem správně vědom, můj otec už sem nepáchne, pro něj už je to vyřízený byznys. A tak jen ležím a čekám, až se dívka v bezvědomí probere. Že místností je stále cítit mix našich krví a jemná stopa spáleniny po střelbě, to vem čert, nechci to začít uklízet a přijít tak o chvíli, kdy poprvé otevře oči.
Co jsem ji umyl, převléknul a začal jí brát bolest, dokonce i získala zpátky svou barvu, už není tak bledá; krev jí proudí žilami opět správným tempem.
Neztrácím víru. Zatímco včera jsem pochyboval, zda její srdce vůbec ještě zaplesá, dnes věřím, že se co nevidět probere a já jí budu moct všechno vysvětlit. A Ryan mi to dosvědčí... dělal jsem to pro ni. Zachránil jsem jí život.
A svůj bych pro ni položil.

„...přestaň už konečně mluvit..."
„Notak, zrovna když to bylo zajímavé."
„Tak zajímavé, ano? Já ti ukážu zajímavé."
„Počkej, a co vlastně říkala ta Ronnie?"
„Doprdele, Chrisi!"
„Jenom mi to řekni, než na to zapomenu. Vypadalo to docela vážně."
„Říkala, že sex je ve vztahu docela velký krok, tak jsem prostě začala přemýšlet... víš co, jestli tohle celé není chyba. Jestli se přece jenom neženu po hlavě do něčeho, co... už to, že jsem ti řekla o Jordanovi, pro mě je to krok jako kráva a... prostě se bojím rozchodu. Nechci se rozcházet, nechci tě ztratit, ale i přes to všechno... pořád je ve mně malá část, která do mě vždycky bude bušit, že to se mnou nemyslíš vážně. Jasně, už je to rok, a já tě mám ráda jako nikoho, jsi moje všechno... vždycky jsem si říkala, že svoje poprvé chci prožít s tím pravým, ale tak si říkám... jsi ty opravdu ten pravý?"
„Em, udělám cokoliv, abys mi věřila."
„Já ti věřím. A čím víc jsme spolu, tím víc jsem si jistá."

Nešeptám, aby se probudila... protože já vím, že se probudí. Nechávám ji, ať nabere síly, přesně to teď potřebuje.
A až procitne... všechno jí řeknu. Už nebudu dál ztrácet čas výmluvami, žádná další tajemství. Vysvětlím jí, jak to včera bylo, že tím, že jsem ji praštil, jsem jí zachránil život. Svěřím se jí, že tohle byla poslední kapka a od své rodiny uteču. A hlavně jí konečně přiznám, že víc než lovec vlkodlaků jsem já sám vlkodlak.
Má ruka se najednou ocitne v plamenech, mám pocit, že mi upadne. Chytnu se za ni, zadržuju bolestný křik, přesto Emily nepustím a stále jí beru bolest. Nechápu, proč se její bolest najednou exponenciálně zvýšila, proč tep jejího srdce vzrostl...
Možná...
Ano. Její prsty se zachvějí, začne je svírat do pěsti a pootevře ústa, aby se mohla více nadechnout.
Má víra se naplnila.
Potlačím bolest, vždyť na tohle tady čekám už hodiny, a posadím se, abych tu jenom tak neležel.
Šije sebou, nejdřív pomalu, potom víc, k jejím nezvyklým pohybům se přidá i jemné kvílení, a to neustane, ani když sevře hrudník do klubíčka a rukou se chytne za ránu na krku; snažím se sebevíc udržet ji na místě, aby si ještě víc neublížila. Oči neotevírá, snaží se vypořádat s bolestí, již náhle znovu cítí. 
Je vzhůru. 
Nesnažím se ji nijak uklidnit, pouze přitvrdím a odeberu jí tolik bolesti, kolik mé tělo zvládá přijmout; sebevíc mě těší, že je zpátky při smyslech, nemůžu se zbavit obav, že sotva mě uvidí, vykáže mě ven a už nikdy na mě nepromluví, aniž by se jí do očí nesběhly slzy.
Hlasitý dech konečně zklidní, až se i její srdce naladí na obvyklou vlnu, a ona konečně plně procitne. S oroseným čelem vzhlédne nahoru, její pohled okamžitě zavadí o ten můj. ,,Chrisi," obejmě mě pevně a přitáhne si mě k sobě tak blízko, jako by mě svým tělem chtěla pohltit, no já jsem rád. Neztrácím naději, že by tohle celé přece jen mohlo dobře napadnout, a tak sevření opětuju. Není to chvilka, co zůstává v mém vřelém objetí. Kéž by jen tenhle moment mohl trvat napořád. A přestože se odtáhne, aby mi mohla pohledět do očí, její ruce i nadále spočívají na mně, stejně jako ty mé na ní. Daří se mi usmívat, přestože příval bolesti je silný, no stojí to za to. Emily je v pořádku. ,,To bylo hrozné... takovou noční můru jsem snad ještě neměla, byla tak... hrozná a... skutečná..."
,,Neboj," strčím jí pramen vlasů za ucho, ,,jsem tady."
Děkovně přikývne a znovu mě pevně obejme. ,,To bylo hrozné... byla jsem v pokoji, chystala jsem věci na to, že přijdeš, protože jsem prostě věděla, že na tebe nedokážu být naštvaná a chápu, že jsi nás chtěl chránit, že bys mi nikdy neublížil, takže bych ti neřekla, abys odešel, ale chtěla jsem být s tebou, ale najednou se roztříštila okna a Ryan... tak moment..." znovu se ode mě odtáhne, ovšem tentokrát pomalu a s rozvahou, její pohled směřuje k jejím zakrváceným prstům. Nevěří svým očím. ,,Ne..." začne kroutit hlavou, se slzami ke mně vzhlédne, ,,ne, ne, ne... řekni mi, že to není pravda..."
,,Emily, prosím, nech mě ti to vysvětlit..."
Ne. Neposlouchá. Odstrčí mě stranou a vyskočí z postele, no okamžitě se zastaví, ježto nechce holýma nohama stoupnout na kousky roztříštěného skla. Dlaněmi si nevěřícně překryje ústa, lehce se podlomí v kolenou; její náhlou slabost však nepůsobí příval bolesti, nýbrž uvědomění, že to nebyl jen pouhý sen.
Opravdu se to stalo.
Zradil jsem ji.
,,Emily..."
Sotva zvládá se ke mně otočit. Nevěří, vidím jí to v očích, že nevěří, snaží se najít nějaké vysvětlení, cokoliv, co by vyvrátilo její obavy... marně.
,,Emily, prosím-"
,,Ne!" vykřikne i přes slzy, o krok zacouvá. ,,Nepřibližuj se ke mně!"
,,Emily, já ti to vysvětlí, není to-"
,,Co? Není to tak, jak to vypadá? Chtěl jsi mě zabít!" řve z posledních sil. ,,Už jednou jsi mě střelil a teď... praštil jsi mě! Tak silně, že jsem upadla do bezvědomí, a-a kdo ví, cos dělal potom!"
,,Prosím, vysvětlím to..."
Jen bezmocně kroutí hlavou: ,,Věřila jsem ti... já husa jsem ti věřila... nejsem o nic lepší než Jordan..."
,,Tomu sama nevěříš... Emily, vysvětlím to, musel jsem-"
,,Takže musel, jo? Přišel jsi mě zabít! Celou tu dobu, dostal ses ke mně, jenom aby mě to bolelo víc, když mi střelíš kulku do hlavy!"
,,Em, prosím..."
,,Říkám ti, nepřibližuj se ke mně! AU!" nadskočí, jak si dalším couváním do nohy zarazí střepy. Kamkoliv dál stoupne, zanechává za sebou stopu krve.
,,Em!" s výkřikem k ní přiskočím a opět ji chytnu za ruku. S počínající bolestí ze střepů se dostaví i bolest z krku, cítím to.
,,Nech mě napokoji!"
,,Věř mi," pravím přímo do jejích zarudlých očí. Nezvládá mi odporovat, je až moc slabá. Jako... jako by už jen počítala vteřiny, než její život vypoví. A přesto jen sekle popotáhne, jak se jí od bolesti uleví; samozřejmě nechápe. Už už chce děkovat, jenže její udivení vede. Zcela zmatená sleduje černé žíly, jak proudí po mých pažích nahoru, no není hloupá, moc dobře ví, co to znamená.
Tak jo. Teď nebo nikdy.
Lepší chvíle už opravdu nebude.
Třeba mi odpustí.
Přesto zaváhám, když vztek přejde ve zklamání. ,,Emily..."
,,Jsi vlkodlak," podívá se mi do očí zlomeně jako nikdy dřív. Už není nic, čím bych tohle mohl spravit. ,,Ne... ty... ty jsi ztracená Beta?"
Není slov, jež by stačila, proto jen přikývnu.
No v ten moment, její srdce jako by se na tisíc kousků rozpadlo. ,,Celou tu dobu..."
,,Emily, já ti to-"
,,Proto jsi se mnou nikdy nechtěl být na úplňky, proto jsem Matta nikdy neviděla na úplňky, ale jak... no jasně, tu noc, co jsi mě zachránil, Laura tě kousla a..." nemá sílu přitisknout k sobě víčka, proto jen nechává slzy volně téct, ,,celou tu dobu..."
,,Emily, prosím, dej mi chvilku a-"
,,A? Co a? Aby sis mohl vymyslet další lži? Nebo snad abys mě mohl zabít? Na čí straně vůbec jsi? Kdo vůbec jsi? Co vůbec jsi?"
Sám jsem si tuto otázku pokládal už tolikrát... no nikdy jsem nenašel odpověď.
Avšak teď, když ta stejná otázka vychází z jejích úst... cítím se provinile.
A taky mám za co.
,,Nevím kdo nebo co jsi, Argente, ale jedno vím. Nejsi ten, za koho jsem tě měla... jsi bezcitné monstrum, to jsi."
,,Emily.." ne. Tohle nesmí být konec. To nedopustím.
,,Vypadni ven," zašeptá z posledních sil.
Sic jsem si myslel, že jsem se držel... cítím, jak mi teplá slza stéká po líci.
,,Neslyšels?! Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět, slyšíš?! VYPADNI!"
A tak poslechnu její rozkaz a vstanu. Musí existovat jiná cesta... nemůžu ji tady jenom tak nechat, musím jí to vysvětlil.
Nemůžu o ni přijít.
,,Emily," škemrám o poslední šanci, ,,prosím..."
,,Nesnáším tě, Argente," sebe samu se snaží přesvědčit o této pravdě, ,,v životě mi nikdo neublížil tolik, jako ty... a nejhorší na tom je, že to pořád nepřiznáš."
Došly mi argumenty. Cokoliv bych řekl... tohle už nezachráním.
,,Běž pryč," poručí naposledy; tentokrát už poslechnu. Sic je to naposledy, co procházím tímto domem, nesnažím si ho zarýt do paměti. Naopak; kdyby to šlo, všechny vzpomínky bych vyhodil.
Kdybych jen já blbec poslechnul Matta... nikdy se nic z tohohle nemuselo stát.
Jenže já si nedal říct.
A takhle celá ta má touha pomáhat dopadla. Jsem zlomený, zničený... a na bedrech nesu vědomí, že jsem zničil jeden nevinný, čistý a půvabný lidský život.