Proč musím být Argent?

Chris-Topher

Dnešní noc bude zajímavá.

„Omůjbožeomůjbožeomůjbožeomůjbožeeeeeee!" Emily doslova zakřičela na celou chodbu, když za ní profesor Shady přestávku před španělštinou speciálně zašel a ještě před hodinou jí dal už opravený test, aby si s ní o tom mohl zvlášť promluvit. Měl jsem v plánu jít s ní na hodinu, Emily sama se ke mně však rozběhla.

Cítím to.

Sotva jsem stihnul otevřít svou náruč, než mi skočila kolem krku a doslova se na mě pověsila.

Mám s sebou všechno potřebné. Tyhle materiály sbírám už týdny, chci Emily pomoct pokud možno co nejefektivněji. Protože očividně to není marná snaha.

„Whoooa, jsi v pohodě?" ignoroval pohledy ostatních a chytnul ji nazpátek. Po mých slovech mě pustila a dala mi kus papíru do ruky. Okamžitě jsem očima vystřelil do pravého horního rohu. Cé plus. „Sakra, Emily... to mě moc mrzí..."
„Počkej, co tě jako mrzí?"
Podíval jsem se na ni.
„Tohle je nejlepší známka, co jsem za poslední minimálně dva roky dostala. Děkuju, děkuju," pevně mě obejmula okolo hrudi, „děkuju mockrát."
Ach, to slovíčko mi tak chybělo.

Už je to až moc dlouho, co jsem stál na tomhle prahu. Vzpomínky mě bijí do mysli jedna za druhou. Zazvoním, ovšem myšlenky nepomíjí.

„Tak hele, Argente, teď ti něco řeknu, a být tebou, koukám si to zapamatovat, ty jelito vymaštěné. Je rozdíl mezi osobou a člověkem. Myslíš si, že někoho znáš, ale přitom znáš jenom jednu z jeho personalit. Ty o mém životě víš úplné hovno, takže si z něho laskavě nevyvozuj závěry. Chápeš to, ty hlavo stříbrná?"

Až konečně se dveře otevřou a z pouhé postavy v mých myšlenkách je skutečná osoba. „Ježiši… promiň…"
Zamračím se: „Co se děje?"
„Měla jsem ti napsat… úplně jsem zapomněla-"
„Em, co se děje?"
„Kdo to je?" zpoza Emily vyběhne malý klučina. My dva už se známe.
„Tommy, že?" hádám
„Timmy," odpoví chlapec. „Jó, ty jsi ten kluk, kvůli kterému Emily brečela-"
„Fakt mě to mrzí," Emily ho nervózně přeruší, „fakt jsem se na tu španělštinu těšila a poctivě jsem se připravovala, ale… sousedka zase odběhla a nikdo jiný není, kdo by se o Timmyho postaral-"
„Hej, Timmy," dřepnu si, aby špunt nemusel zvedat hlavu, když se mi chce dívat do očí, „máš tu nějaké hračky?"
Rychle přikývne.
„Jaké třeba?"
„No… auta… a robota…"
„A umí se Emily s nimi hrát?"
Nenápadně vzhlédne k Emily, potom přiběhne ke mně a do ucha mi pošeptá: „Ne, protože je holka."
Ha. Bingo. „A co takhle kdybych se s tebou dneska hrál já?"
„Jó!" chytne mě za ruku a táhne mě dovnitř, já ho následuju v hlubokém předklonu; ani to mi však nebrání škodolibě se Emily mlčky vysmát do obličeje a dát jí najevo, že já jsem vyhrál. Odpovědí jsou mi oči v sloup a zabouchnutí hlavních dveří.
„Tak co? Kde máš ty svoje autíčka?" zeptám se asi pětiletého chlapce. Už mě z toho ohýbání bolí záda.
„Ne!" zakřičí Em a zabrání nám ve vstupu do místnosti, kam mě Timmy táhnul.
„Co se děje?"
„Tam ne. Já ti ty autíčka podám, odveď zatím našeho hosta do mého pokoje, ano?"
„Ale…" Timmy se tváří zmateně, „vždyť tohle je-"
„Víš kam myslím. Do pokoje nahoře. Já vám ty autíčka vezmu."
„Ták jó… pojď," nařídí mi Timmy a utíká nahoru po schodech. Sice ho následuju, zrakem se však stále soustředím na Emily. Čeká, až zmizím z dohledu. Až se nebudu dívat. Další tajemství? Jako vážně?
V místnosti, kam mě Timmy zavedl, mými neurony opět proudí již tak známé vzpomínky. Tady se to celé pokazilo. Od té doby už jsme se s Emily díky Bohu hodně pohnuli.