Proč musím být Argent?

Je promets

Au, moje hlava...
Co se vlastně stalo?
Mám úplné okno.
Au, ale proč…
Všude je tma.
Co se děje?
Zvenku už slyším cvrlikat ptáky.
Proč je tu taková tma!
Jemně otevřu oči.
Áha. Problém vyřešen.
Se zabručením se chytnu za hlavu a opatrně se posadím. Je mi nějak mdlo. Všechno mě bolí.
Absolutně nic si nepamatuju.
Pootevřu oči trochu víc. Do místnosti prochází světlo skrz nespočet děr ve stěnách. Díry ve stěnách? Kde to jsem?
„Aleluja."
Ohlédnu se doprava, abych zjistil, kdo to mluví.
„Už jsem se bál, že ta moje rána byla smrtící."
Samozřejmě. Kdo jiný.
„Počkej, jaká rána?" zamračím se na Matta, marně se snaže vybavit si události včerejší noci.
„No..."
Už si vzpomínám. „Tys mě praštil!"
„Tak trochu."
„Tak trochu?! Proč jsi mě sakra praštil!"
„Musel jsem, bylo to moc riskantní."
Svým vraždícím pohledem se ho snažím na místě upálit. Marně.
„Včera to bylo docela drsný, snad to takhle nepůjde každý úplněk."
Znovu se zamračím.
„Co zas?"
„Jaké to bylo včera?"
„Však víš, ne," vstane a opráší si ze zadku prach, má který si sednul.
Nijak neodpovím. Mám okno.
„Co?"
„Já si to nepamatuju."
„Jako co si nepamatuješ?"
„No… pamatuju si, jaks mi dal pěstí, ale… jediné, co si předtím pamatuju, je, jak jsem..." Myslí se snažím prohrabat k mé nejbližší vzpomínce. Nejdřív se mi mlží, po chvilce už však rozeznávám školní chodbu a dveře od ateliéru a… její smích.
„Nad čím se jako prosimtě culíš?"
„Hmm? Co?" proberu se z hlubokého zamyšlení a vracím se do reality. „Já se neculím."
„Nad kterous přemýšlel?" založí ruce na prsou s pro mě nepříjemným úšklebkem na tváři.
„Cože? Jak jako nad kterou?" V životě se nesmí dozvědět, že nad Emily.
„Ale jdi ty, tenhle pohled já znám. Mám ho vždycky, když si vzpomenu na sex s Ron. Tak?"
„Někdy jsi fakt hovado," s pomocí stěny se i já dostanu na nohy a opráším se od veškerého bordelu, který jsem na sebe stihnul nachytat.
„Další úplněk je až příští rok. Na silvestra si musíš přát, aby ses konečně naučil ovládat."
„Tobě se to řekne, chytráku-"
„Chrisi, věř mi, vím, že to není jednoduché. Já na to měl sedmnáct. Ty jsi prakticky teprv začátečník."
„Už je to nějakých pět let," vzpřímím se.
„No? A vedeš si líp jak já. Já v pěti jsem neuměl pořádně vyslovit 'r'."
Jeho poznámce se oba zasmějeme. Je pravda, že se mi díky ní trochu ulevilo. „Díky, kámo."
„Kam spěcháš?"
„Slíbil jsem Allison, že se dneska stavím v Beacon Hills. Ale našim jsem nakecal, že tam i spím."
„Tý hajzle."
„Neboj, příště jim řeknu, že mi můj nejlepší kámoš pomáhá, abych někoho nezabil."
Že kroutí hlavou sotva postřehnu, popadnu svoje věci a rozeběhnu se k nejbližší autobusové zastávce. Sotva jsem se probral, nemám náladu běžet několik kilometrů hned takhle zrána. A hlavně nalačno.

„Jako promiň, ale fakt se teď cítím podvedená."
S pusou plnou až k prasknutí vzhlédnu k sestřence sedící naproti mně. Výraz v její tváři by mě měl trápit, ovšem jediné, co mě momentálně trápí, je můj neustále kručící žaludek. „Pougheeá?" vyzní skrz má naplněná ústa.
„Bože, radši jez," obrátí oči v sloup a hlavu doprava. Zatímco já shlédnu k míchaným vajíčkám, ze kterých během minuty polovina ubyla, All nechá své oči padnout k displeji telefonu. Chvilku ji nevnímám, když už je ale potichu až nepřirozeně dlouho, přivřu nad její činností oči. Už jenom z důvodu, že se mi nechce líbit, že by moje sestřenka měla přítele, zatímco mně se holky vyhýbají obloukem.
Uchechtne se. Sakra.
Je v tom kluk.
Stejně jako mně před chvílí, teď Allison v uších nehraje to ticho, a vzhlédne ke mně. „Co?" snaží se situaci zastřít širokým úsměvem. Tohle na mě ale neplatí.
A ona to moc dobře ví.
„Hlavně, že mi voláš kvůli každé prkotině, ale tohle jsi jaksi zapomněla zmínit, že?"
Chvilku hledá uspokojivou odpověď. „Jako co?"
„Nehraj to na mě, tenhle výraz já moc dobře znám. Jak se jmenuje?"
„Ugh," dlaň s telefonem jí hraným vyčerpáním padne na stůl, „už jsi jak naši."
„A divíš se? All, vždyť víš, že tě ve všem podporuju, říct mi, že jsi zakoukaná, je snad problém?"
„Jo... ne... já nevím."
„Je to nějaký idiot, co?" opět vidličkou hrábnu do své snídaně.
„Scott není žádný idiot!"
„Áha, takže Scott," uculím se na ni a s úšklebkem přetrvávajícím na mé tváři ústa pootevřu a přijmu porci přímých bílkovin.
Tenhle výraz miluju.
Je bezmocná.
Teď mi řekne přesně, co chci slyšet.
Nadechne se a vydechne, pohledem neustále uhýbajíc od mého. „Jmenuje se Scott McCall, je to spolužák."
„Jak to začalo?"
„Já ani nevím, prostě... já viděla jeho, on viděl mě a tak nějak se to vždycky... je to složité."
„Takže je to oboustranné. No vidíš."
„Hele, fakt se chceš bavit zrovna o tomhle?"
„Ano, chci. Protože narozdíl od tebe, já jsem zatím vztahy s opačným pohlavím jenom posral."
„Ale, neříkej. Vždyť zrovna po tobě tolik holek letělo."
„No a taky jsem se pěkně spálil."
„O koho?"
Místo odpovědi si naberu do pusy.
„Ty jsi hrozný. Dělej, rychle to dojez. Chci ti to tu ukázat."