Proč musím být Argent?

Nous avons probi

„Do toho, Scotte! Dělej! Jo!" Emily fandí jak šílená, opravdu si to užívá. Snaží se mě táhnout s sebou, avšak má mysl mě táhne úplně jiným směrem, dokonce i noha mi sama od sebe klepe nervozitou. Osm milionů. Takovou mám cenu mrtvý. Osm milionů dolarů.
A přitom pro mě největší úskalí je fakt, že pokud se Emily dozví o celém seznamu smrti a bude ho chtít vidět, zjistí, co ještě neví, a bude... zklamaná? Naštvaná? Nevím... ale nebude to nic dobrého.

„Nechceš nám pomáhat a já to chápu, nehodlám tě nutit, jenom... dávej pozor. Na sebe i na ostatní."

„Hej, co je s tebou?" sedne si po mém boku a přilísá se ke mně, „Scott dal další bod a ty z toho vůbec nemáš radost... přitom tys sem vytáhnul mě a já si to užívám mnohem víc, i když jsem sem jít nechtěla."
„Ne, promiň... jasně že si to užívám."
Nesouhlasně zastřese hlavou, ovšem nedává se dlouho prosit a obrátí soustředění zpátky k hřišti.
Tak jo, Chrisi, těžko říct, jestli někdy bude lepší příležitost.
„Ty, Em?"
„Hmm?"
„Já, no... musíme si promluvit."
„Co se -" zasekne se v polovině věty, jak celý dav vyděšením nadskočí. Dva hráči do sebe narazili... a sakra. Liam.
Já i Em vyskočíme na nohy, a že se něco děje, vím okamžitě, jelikož kolem nás proběhne vyděšený Paul. S rukama sepjatýma zamíříme dolů, ovšem já krok zpomalím.
To snad ne...

„Co je?"
„Nic, jenom jeden tvůj spoluhráč mi připomíná jednoho kluka, který chtěl k nám, k lovcům... no nic. Držte se, Scotte."

Nezdálo se mi to. Je to on.
Pochybuju, že zrovna Garrett by se vyžíval ve sportech. Není na stejném hřišti jako vlkodlaci jen tak bezdůvodně.
A odmítám věřit, že je náhoda, že je jedním z těch, kteří odchází od srážky dvou protihráčů.
No doprdele.
A ještě k většímu mému překvapení Learton neběží k hráčům ve vínovém úboru, nýbrž se ujme raněného chlapce z Davenfordu a ujistí trenéra, že si ho bere na starost. Hráč souhlasí, i když přes tu bolest je to jen těžko znát. Tak tohohle hlídal. Kdo to je?
„Lydia rozluštila druhou část seznamu."
„Jsem na něm?"
„Ne... ale někdo jiný je."
Nevím, na koho se soustředit dřív. „Nikam nechoď, jasný?"
„Ale-"
Nenechám ji domluvit a rozeběhnu se za skupinkou známých. „Máš fotku?" Nikdo z nich se nediví mé přítomnosti či mému zaujetí, a Stiles mi bez dalšího pobízení nabídne svůj telefon.
Hned první jméno mě zarazí.
„Ale vždyť... Kate je mrtvá."
Stiles, Scott a Kira se po sobě nervózně podívají. Liam podle všeho neví, o koho jde. Zaskočilo ho jiné jméno.
To já teď ale neřeším.
„Děláte si prdel?"
„To ona udělala Dereka mladšího. Kvůli ní jsme jeli do Mexika."
„A to jste mi to-!" ztiším hlas, „a to jste mi to nemohli říct?"
„Nechtěl jsi náhodou žít normální život?"
„Tohle je jiné!" křičím šeptem. „Tohle je moje teta!"
„No tak to radši ani nečti dál."
Vyměním si s hlavní dvojicí nervózní pohled, než skloním oči zpátky k obrazovce. Joanne McLaughlin, Steve Grace, Tom Hill, Joy Waldrop... „Jordan Parrish? To jméno znám."
„To je policista, zástupce mého táty, v poslední době nám dost pomáhá. Ale toho nemyslíme."
Zhluboka se nadechnu a se zatlými zuby dočtu zbývající tři řádky.
Ne.
Ne.
„To snad..." vzhlédnu k nim, slzy skoro na krajíčku. Scott přikývne. „To snad... ale pořád jsou za míň než já, takže jsou jakž tak v bezpečí... ne?"
„Naopak," odpoví mi Stiles, „ti, co po nás jdou, berou ty s menšími čísly jako menší hrozbu, snadnější cíl. A co si budem, čtyři miliony je pořád docela dost."
Scott mi vezme telefon z ruky, napadne ho, že jak začnu téměř lapat po dechu, mohl bych ho upustit na zem. Uvnitř mě se to svírá, skoro jako když my před očima umřela Allison.
Ale tohle je jiné. Tady zatím nic nehrozí.
Teda, pokud mě poslechla a nikam nešla...
„No já ji snad zabiju sám," pohledem se soustředím každou vteřinu někam jinam, avšak stále marně. Neznám to tady, i když se rozeběhnu, hned bezmocně zpomalím. Nikde ji nevidím. Nevím, kam dál. Co dál.
Jsem neschopný.
„O co jde?"
„Ty dvě jména úplně dole."
„No a co s nima? Kdo to je?"
„Naši přátelé. Matt Brown je Chrisův nejlepší přítel, no a Emily je jeho sestřenka. Mattova sestřenka, Chris-"
„To je ta holka, cos ji viděl dneska, Liame."
„Jo, počkej, jeho...?"
„Jo."
„Chrisi," podle hlasu poznám, že to Scott mě chytnul za rameno, zhluboka se nadechnu a otočím se k němu. „Musíme si krýt záda. Navzájem. Brett Talbot, to je ten, kterého ten váš profesor odnesl pryč, myslíme si, že Garrett mu něco udělal. Musíme ho najít a najdeme i Emily, dobře?"
Přikývnu, na slova nenajdu síly. Scott kývne na skupinku a jen my dva společně se rozběhneme do samotné budovy školy. Světla nesvítí, tím se však nevylučuje, že tu někdo je. Pouhým náznakem hlavy si ujasníme plán - já jedním směrem, Scott tím druhým. Díky zvýšenému sluchu nebude těžké hledat bez procházení každé třídy a učebny zvlášť.
No prosím. Vypadá to, že přece jen se mi poštěstilo.
Silnou ranou vyrazím dveře, tak se ocitnu v šatně. Chlapecké, dívčí, těžko říct, ovšem přestože jsem tu nikdy předtím nebyl, rozhodně poznám, co je tu netypické, co by tu být nemělo.
Krev. Pach krve, až moc silný.
„Proboha," přeběhnu k soupeři, jenž se plazí po zemi. Je to on. Brett Talbot. Chytnu ho za ramena a pozvednu, abych zkontroloval, jak na tom je... no žádná sláva. Chci mu pomoct, zeptat se ho, ovšem od jakéhokoliv dalšího zájmu mě vyruší hlasitá rána na druhé straně místnosti, v rohu u sprch. Kov zařinčí o kachličky a všude začne stříkat voda.
Nejsme tu sami.
Předstírat, že tu nejsem, nemá cenu, proto se ani nesnažím o plížení a rázně ke společnosti vtrhnu. O kurva, stihnu si pouze pomyslet.
„No prosím," promluví jeden ze tří mužů, zároveň jeden ze dvou schopných. Třetí bezmocně klečí na kolenou, dýka potřená nějakým sajrajtem u krku. „Tebe bychom tu nečekali."
„Ani já vás..." nejistě udělám dva kroky ku dvěma lovcům, „dali jste se na vlastní dráhu?"
„To víš, vaše rodina chabne, lovců ubývá, nějak se živit musíme."
„Teď mě tak napadá..." druhý lovec, Jack, z vlastní zkušenosti vím, že ten nebezpečnější, ke mně vykročí se zbraní v ruce, „osm milionů není málo. Co myslíš?"
Nervózně se ohlédnu po třetím, nemohoucím, muži. Přestože je Paul Learton pod vlivem jedu už tak slabý, že ke mně nevzhlédne, slyším, jak se jeho srdce rozbuší. Možná ještě víc než to moje.
„Christophere Argente?"
Jackův krok ke mně znamená můj krok od něj.
„Neser se s ním. Prostě ho kuchni, nemáme na něho celou noc."
„C-cože?" Moc dobře vím, o čem mluví. „A-a-ale-"
„Copak? Nemáš s sebou tu svoji pistolku? Ta by se ti teď hodila, co?"
Narazím do skříněk. Už nemůžu dál. Jsem v pasti.
„Argent, co nikdy nemine... tak se předveď."
„Moc vám to trvá, pánové," promluví zničehonic dívčí hlas za mnou. Jako by nestačilo, že jsem právě měl k čelu přitisknutou hlaveň pistole, najednou okolo krku ucítím tenké lanko, které mě tak drásá do kůže, až bolestí padnu na kolena. Nevím, kdo to je, ale ani se po tom nepídím. Právě teď nechci nic víc než přežít.
Chci vykřiknout bolestí, marně. Provázek mě nejen dusí, ale teď už i pálí. Jako by mi chtěla...
Useknout hlavu.
Z posledních sil popadnu strunu oběma rukama a snažím se si ji od krku odtáhnout, bohužel mé prsty ten žár nevydrží.
Takže tohle je konec?
Nestačí než se poddat a doufat, že skončí co nejdřív. Už není cesty zpět, není úniku. Žádná naděje.
Hmm. Možná kdybychom byli u nás.
Ale tohle je Beacon Hills.
Vřelý provázek se mi nestačí prodrat ani přes maso a nechá mě napokoji, nechá mé tělo vládně padnout na mokrou podlahu. Nevidím, pouze slyším.
Slyším, jak někdo dává oběma lovcům zavyučenou, rány jen létají.
A konečně přijde na řadu i dívka, co mě chtěla připravit o hlavu. Ne. Vyhraje i tento souboj.
Stačí mi slyšet zavrčení, tu ránu, jak lehké tělo mrští ke stěně... a než se jí ze sebe podaří vydrat hlásku, křupne to v ní a její tělo padne hned vedle mého.
Vidím ji, poznávám její tvář.
Taky chtěla k lovcům.
A do místnosti naléhavě přiběhne další postava, podle žádných zvuků násilí však hádám, že je na naší straně. „Asi bys měl zavolat tátovi," promluví Scott... to on se postaral o dva lovce a Violet.
Zachránil mi život.
„Jste v pořádku?" přejde k Leartonovi a pomůže mu na nohy.
„Alana..."
„Hej, Brette," Stiles se ujme protihráče. Jo, hádám, že vypadám docela mrtvý.
Už jenom proto, že mi z hrdla teče krev.
„Proudí námi jed, Scotte... potřebujeme Alana."
„Tati, asi by ses měl stavit do školy."
„Pomůžeme vám na kliniku, tady je to teď až moc nebezpečné."
„Jsi v pořádku?" zatřese mnou Scott lehce.
„No... spíš než sanitku vem nějaké auta navíc. Máme tu pár vrahů. Prosimtě, ten je dozajista mrtvý. Nevidíš tu krev?"
„Stilesi."
„Jo, jo, jasně, nezlehčuju to... Argenti vás zabijou."
„Chrisi... prosím, pohni se, jestli mě slyšíš..."
„Scotte, říkám ti, že není šance, že tohle přežil."
„Jeho srdce pořád bije."
„A ještě bít bude," odvětím konečně a pokusím se zvednout. S tímhle mi naštěstí pomůže Scott, on a opožděně i Stiles mě opatrně chytnou a opřou o skříňky, já se tak aspoň můžu konečně chytnout za krk.
Fuj. Představa, že jsem se už z části zahojil a rána byla ještě hlubší, se mi nechce vůbec líbit.
„Dobrý?" Scott mi začne brát bolest.
„Žiju, takže zatím asi jo."
„Díky Bohu, že žiješ. Fakt bych nechtěl být ten, kdo by musel vysvětlovat Emily a Mattovi a hlavně vašim, co se s tebou stalo."
„Ty taky dokážeš zvednout náladu," pokusím se postavit na nohy, s čímž mi kluci opět pomůžou. Jsem jim nesmírně vděčný.
„Vezmeme tě s sebou k Deatonovi, Liam tě snad unese-"
„Já jsem v pohodě, to Paul a Brett potřebujou pomoc."
„Ne že bych ti chtěl ještě víc dráždit nervy, ale máš v krku díru."
„Do pár minut budu v pohodě. Musím za Emily, ujistit se, že je v pohodě, pošlu ji domů a přijdu za vámi na kliniku."
„Chrisi, jsi slabý."
„Na tohle nemáme čas. Policie tady bude každou chvíli."
„Vy jste volali poldy?" zničehonic do místnosti přiběhne Derek.
„Kdo volal tebe?" nikdy nemám rád jeho přítomnost.
„Přišel jsem pomoct, to je to jediné, co by tě mělo zajímat."
„Fajn," Scott nás rozsekne, „Chrisi, běž za Emily, ale rychle, jestli nám chceš pomoct, potřebujeme tě, co nejdřív to jde. A jestli uvidíš Liama, pošli ho sem."
Přikývnu a s rukou stále kolem krku se rozeběhnu pryč, zatímco kluci se domlouvají na plánu. Rozepnu mikinu a sundám si ji, je úplně nasáklá krví. Otřu si do ní rudé dlaně a zatímco jednou rukou si látku tisknu ke krku, druhou vytáhnu telefon a zběsile začnu hledat Mattovo číslo.
Tak zběsile, že ani nezaznamenám, že se mé kroky zdvojnásobily.
Stanu na místě a hlasitě polknu, úplně to stejné udělá šokovaný policista naproti mně. Rychle si mikinu přitisknu zpátky ke krku, aby neviděl to množství krve a hlavně hlubokou hojící se ránu.
„Proboha, co se ti stalo?" přikluše ke mně.
Pozdě.
„Nic, nic..."
„Pojď se mnou, odvezu tě do nemocnice-"
„Jsem v pohodě, fakt!" vyjmu se jeho sevření. „V šatně jsou ti, co potřebují vaši pomoc, strážníku..." mrknu na jeho hrudník. Jo to snad ne. „Parrish? Jordan Parrish?"
„Na tom teď nezáleží. Potřebuješ pomoc."
„Šatny." A uteču pryč. No nic, doufám, že tohohle člověka už v životě nepotkám. No, člověka... ale jestli je taky nadpřirozený, proč se tolik diví, že přes ránu v krku normálně funguju?
Zhluboka se nadechnu, než vyběhnu ven z budovy, a naposledy si zkontroluju krk.
Uf. Hojím se rychle.
Zakrvácenou mikinu hodím stranou do keře a rychle běžím k tribunám. Rozhlížím se všude možně, stejně jako předtím. A stejně jako předtím, ani teď ji nikde nevidím. Proboha, kde je... kam zmizela... co když se jí něco stalo...
Strach ve mně ještě vzroste, když mě mine zbytek lakrosového týmu. Garrettův výraz... jeho úšklebek... nemyslím si, že skrývá pouze vědomost mé druhé stránky. Nemůžu popadnout dech. Jsem slabý v kolenou, chci padnout na zem...
„Tady jsi!"
Ale její hlas mi znovu dodá sílu.
Otočím se dozadu, abych se uklidnil, že bdím. Je to tak. Už je mně kluše, bez sebemenšího tušení, čím jsme si právě jako nadpřirozené bytosti prošli. Ze srdce mi spadne tak tunový kámen, otřu si nos do ruky a doběhnu k ní s otevřenou náručí, do které když skočí, obejmu ji tak pevně, jako by to mělo být naposledy. Emily možná nechápe, avšak já to ani nežádám.
Je v pořádku.
Je celá.
Je živá.
„Hele, neviděli jsme se jenom pár minut... to jsem ti tak chyběla?"
Nechci vypustit slzy napovrch, přestože jsou z radosti; poznala by, že tohle opravdu není jen tak. „Ani nevíš, jak moc."
Pořád se nevinně usmívá, opravdu nic netuší. „Hele, co se děje?"
„Říkám ti, že nic, jenom jsem tě-"
„Ne, to ne, ale Scott je pryč, Stiles a Liam někam spěchali, vypadali docela nervózně. Nevíš o tom náhodou něco?"
„Co já vím... a vůbec, co zápas? Jak to dopadlo?"
„No vlastně nijak. Co odnesli toho raněného, zmizelo až moc hráčů a, no... přijela policie."
Nejdřív to ve mně hrkne, ovšem hned si uvědomím, že vlastně jsem jednoho strážníka minul.
Jsme v bezpečí.
Teda alespoň my dva. Proteď.
„A vůbec, co ti chtěl Scott?"
„Huh?"
„Před zápasem. A potom, když se to všechno semlelo, běžel jsi za nima... je něco, o čem bych měla vědět?"
Musím jí to říct. Jde jí o život, nejlíp ji ochráním tak, že si nebezpečí bude vědoma.
„Chrisi?" úsměv je ten tam. „Co je?"
„Nic, nic, jenom... mám se stavit za Deatonem. Kluci potřebujou s něčím pomoct a..."
„S čím prosimtě."
„Nevím, s čím přesně, ale potřebujou oko lovce, a strýc je teď pryč, takže... takže tak."
„Takže mě nedoprovodíš domů?" udělá na mě psí oči.
„Víš, že bych strašně rád..." přitáhnu si ji k sobě za boky, „ale dneska to fakt nejde, promiň."
„Ách jo, zase... proč na sebe poslední dobou nemáme vůbec čas..."
„Maturita je za dveřmi, proto. Ale slibuju, že do maturáku si na tebe vyhradím nějaké to odpoledne..." líbnu ji na čelo, „musíme přece vybrat šaty."
„Chrisi..."
„Ne, bohužel. Tomuhle plesu se nevyhneš. A vůbec, zašla bys nám pro věci? Zavolám Mattovi, ať pro tebe dojede."
„Co mi zbývá," povzdechne si a jen stěží pustí mou ruku, aby mohla odběhnout. Jak bezpečně jsem se teď cítil, tak nervózní teď jsem. Pořád ji sleduju, ale... stát se může cokoliv.
A nespouštím ji z oka, ani když z kapsy vytahuju telefon, rychle najdu číslo na Matta a s telefonem u ucha znovu dávám pozor na Emily. Nedoprovodit ji domů bude víc nervní než jsem si původně myslel.
„Co je?"
„Máme problém."

Oct 10