Proč musím být Argent?

Tu ne survivras pas sans moi

Cítím se hrozně.

„Takže...?"
„Takže co?"
„No mluv. Cos Emily řekl?"

Sice mám chvíli příležitost zapomenout na Emily, ovšem tenhle žal mi za to opravdu nestojí.

„Ajo, ajo. No, normálně jsem jí to vysvětlil."
„Jako jak? A kdy?"

Ne že bych ji měl nějak rád, to naopak. Ani tuhle tetu jsem neměl bůhvíjak v lásce. Ale pořád to byla máma Allison. Smrt bych jí v životě nepřál, obzvlášť ne teď.

„Když jsem slyšel ten výstřel, mega jsem se lekl, takže jsem radši běžel zpátky k tobě, no už po cestě jsem viděl, jak naproti mně běží Emily. Proměnil jsem se v člověka a chytnul ji, aby nespadla, no a vzal jsem ji domů, kde jsem jí pomohl se umýt a ovázat tu ránu a dal ji do postele. Teda, řeknu ti, ta byla tak slabá."
„A dál?"
„No, řekl jsem jí, že u ní zůstanu, že na ni dám pozor, jenom že si dojdu k nám pro nějaké oblečení a tak, ale sotva jsem vstal, slyšel jsem, jak pláče. Samozřejmě jsem to nemohl nechat jenom tak, tak jsem si k ní klekl a chtěl jsem ji nějak uklidnit, ale ona se jenom víc zabalila do peřiny a zašeptala něco ve stylu, že to fakt bolí. A když jsem jí řekl, že to je jasné, že jí prošla kulka, tak mi řekla, že nemyslí fyzicky."

Slzy mi do očí tlačí vědomí, že jsem za poslední měsíc přišel už o tři ženy.
Teta - umřela.
Teta - umřela.
Emily - málem umřela. Mou vinou.

„Do prdele…"
„No tak jsem ji jakože obejmul, ujistil ji, že všechno bude v pohodě a tak no, no a nakonec jsem ji teda chytnul okolo pasu a hladil ji, dokud neusla. Což trvalo pěkně dlouho. Měl jsem úplně mokré tričko."
„Hej, tohle přeskoč. Nepotřebuju se cítit ještě hůř."
„Jo, jo, jasný, no tak další den její rodiče zas zdrhli, že jo, ani se moc nezajímali o to, že je zraněná, ani vlastně nevím, jestli vůbec ví, že je… jo, sorry, no k tomu hlavnímu, druhý den, když vstala, Ronnie už byla zpátky a když jsem jí vysvětlil, co se děje, tak nám udělala snídani. Emily se ráno vzbudila teda no, něco málo snědla, postarali jsme se o její rameno a Ronnie nás potom nechala osamotě, chvilku jsem ji nechal, ať všechno vstřebá, no a potom jsem tak nějak začal no."
„Jako jak?"
„No začal jsem jí vysvětlovat, jak to ve skutečnosti bylo, ale potom…"
„Potom?"
Nic.
„Matte, co bylo potom?"

Je to až zatraceně krátký čas od poslední chvíle, kdy jsem takhle Allison na tomhle místě soucitně objímal.
Ovšem tentokrát je to jiné.
Její sevření je pevné a přesto nemá síly. Je plné vzteku, zoufalství, zármutku.
Chci jí pomoct, opravdu chci.
Ovšem nejsou slova, jakými bych ulehčil smrt její matky.

„No jako nejdřív se na mě tak uslzeně podívala, jakože jestli jsi chtěl zabít mě-"
„Matte!"
„Počkej, počkej, ona mě špatně pochopila, tak jsem jí to znovu, jemně a pomalu vysvětlil, ale ona mi nevěřila. Tos jí viděl na očích, jak chce řvát, ale má sílu jenom brečet, no strašný pohled. Tak se rozplakala, že je stejně blbá, jak Jordan, že fakt věřila, že jsi jiný, že tě… měla ráda, lehce řečeno."
„Lehce řečeno?"
„To je jedno, prostě a jednoduše, netlač na ni. Prostě má zlomené srdíčko a k tomu díru v rameni."
„Mohl by sis z toho laskavě přestat dělat srandu?"

Ovšem to další, co z ní cítím, mě děsí.
Lehce se odtáhnu a podívám se na ni: „All?"
Vzhlédne ke mně.
„Nebudu se tě ptát, jestli jsi v pohodě, ale… je nějaký způsob, jak ti můžu pomoct?"
Zcela sebevědomě se napřímí, jako by mě nechtěla pustit ke svým citům. „Zaplatí za to."
Bojím se významu jejích slov. „Cože?"
„Derek. Zaplatí. Za všechno."
„Allison…"
„Dneska v noci. Jdeš do toho se mnou?"
„O čem to sakra mluvíš?"
Nervózně se ohlédnu po jejím otci, muži, po němž jsem byl pojmenován. Dívá se na nás, sleduje nás. Nepropaluje mě pohledem, spíš jako by mě káral. Varuje mě. Žádá mě o laskavost.
Dej mi na ni pozor, naléhá. Pouze jemně přikývnu. Aspoň teď mám rozptýlení od mého teď tak komplikovaného a osamělého života.