Proč musím být Argent?

Tu me distrais

Poslední hodina.
Konečně.

„Vysvětli mi jednu věc, Chrisi. Proč ti nepomáhá Matt?"

Než usednu za Mattem do společné lavice, třísknu o ni učebnicemi, tašku hodím na zem a já sám padnu na židli, bez jediného pohledu, který bych mu věnoval.

„Pohádali jsme se. Je na mě naštvaný a odmítá se mnou mluvit."

Upřímně už mě tahle celá hra strašně nebaví, ale já tady nejsem ten, kdo začal ignorovat.

„Že jsem se vůbec ptal. Co se stalo?"

Každá hodina v jedné lavici s ním je utrpení.

„To kdybych věděl."

Vždycky mi v hlavě vyskočí nějaký nápad, jak začít konverzaci, nikdy však nepromluvím.
Přestože třída už je plná, zvoní až za pár minut. Proč já idiot chodím na hodiny takhle brzo?
„Jak to včera šlo?"
Normálně to mnou škubne. Otočím hlavou doprava, což mě po zjištění, že se Matt dívá mým směrem, utvrdí v přesvědčení, že jeho hlas nezazněl pouze v mé hlavě, ale také v realitě.
„Hovno… Ty se mnou mluvíš? Co se stalo? Ron ti nechce dát?"
„Hej, nechceš vědět, kolik energie mi to bere navázat s tebou konverzaci, nesnaž se to ještě víc posrat."
„Tohle si strč do prdele. Nikdo se tě o konverzaci neprosil." Odvrátím od něho pohled tak nezdvořile a opovrženecky, jak jen to jde, otevřu učebnici a dělám, že si čtu.
„Chceš se chovat jak debil? Fajn, chovej, já jenom chtěl svého nejlepšího kámoše zpátky."
Jeho slova vyřčena s upřímnou lítostí mě přimějí k němu opět vzhlédnout.
„Hele... my dva jsme si už prošli všeličím, obyčejná hádka nás přece nemůže rozdělit. Co ty na to?" napřáhne ke mně ruku. „Kámoši?"
„Pod jednou podmínkou."
„Děláš si prdel."
„Jenom chci, abys mi vysvětlil, pročs po mně tak vyjel. Proč mi už od září vtloukáš do hlavy, že se od ní mám držet dál, protože já moc dobře vím, že tady jde o ni. Jak je možné, že věděla, že nejsi doma? Nebo spíš proč ses mi nikdy nezmínil, že bydlíte přímo za sebou? Něco mi tady nehraje, Matte, oba mi něco tajíte a já nemůžu přijít na to, co. Máš jedinečnou šanci. Mluv."
Je vidět, jak moc Matt nad mými slovy přemýšlí. Vidím mu tu bezmoc ve tváři. Zhluboka se nadechne a vydechne: „Víš, Chrisi... my dva nejsme jediní, kdo před tebou něco tají."
No tak tohle mi hlavou zamotá ještě víc. „Cože?"
Po mé otázce zazvoní. Matt ví, že mu dochází čas, z empatického tónu přejde na hrubý: „Co to je? Cítím ji z tebe. Jak je možné, že ji z tebe cítím?"
„Tohle tě štve?" zevnitř mikiny vytáhnu napůl přeložený papír. Kresbu. „Tohle jí včera vypadlo na chodbě, chtěl jsem jí to vrátit, ale ještě nebyla příležitost. Po škole jí to chci-"
„Ne, ne, nemyslím jenom teď. Mám takový strach, Chrisi, že ty víš..." nervózně a vypočítavě se ke mně nakloní, ztiší hlas a ukazováčkem ťuká do lavice, „cos Emily udělal?"
„Děláš si ze mě prdel? Proč si oba kurva myslíte, že jí chci ublížit!"
„Já ji z tebe cítil... všichni z ní někoho cítili, jenom oni tvůj pach neznají. Jenomže ona nic neřekne. Cos jí udělal? Vrazils jí? Přivázal jsi ji a mučil? Držels jí pistol u hlavy?"
„Tak tohle si o mně myslíš? Že jsem vrah? Že ji chci zabít, ale skrývám to za sladké řečičky o tom, že jí chci pomoct? A vůbec, kdo všichni?"
Mattovo srdce bije jako splašené. Naší jedinou útěchou je hluk, přes který by kdokoliv jen stěží chytal útržky naší napjaté konverzace. Nechápu, co to do Matta vjelo.
„Já tě varuju, Argente, jestli Emily zkřivíš jediný vlásek-"
„Ty jsi fakt úplně jeblý, že? Já jí neublížil, ty dutá hlavo! Já ji mám rád, chápeš?! V noci jsem ji držel, protože měla noční můry, a kdyby nás ráno nevyrušila moje máma, chybělo pár centimetrů a posunulo bychom to o level dál! To je všechno, ty idiote vymaštěný!"
Hluk ve třídě po mých slovech utichne, ovšem není to kvůli mně. Do třídy vejde profesorka a pokyne celé třídě, abychom vstali, já a Matt si však stále vyměňujeme vzájemné pohledy. Ten jeho nabral nádech šoku, zatímco v mém se zrcadlí vztek. Popadnu svoje věci a zmizím ze třídy, aniž bych profesorce věnoval jediné slovo. Zastavím se uprostřed prázdné chodby, praštím batohem o stěnu a zařvu vzteky. Díky bohu se mi ze sebe podařilo vydat ještě stále lidský řev.
„Matte...? Mohl bys nám prosím objasnit chování svého kolegy?"
„Paní profesorko... Chris si prochází těžkým obdobím, to je asi tak všechno, co... co vám můžu říct. Rodinné problémy."
To víš že jo, ty rodinný probléme. Abych ti jednu nevrazil.
„Chrisi?" odnikud ke mně přiběhne Ronnie. „Pane Bože, jsi v pohodě? Slyšela jsem řev, tak jsem-"
„Teď mě dobře poslouchej, Andersonová," chytnu Ronnie pod krkem a přitlačím ji ke stěně, „vyklop všecko. Co přede mnou tajíte, huh? Proč se najednou Matt o Emily tolik stará, co? Mluv!"
Ronnie však dochází kyslík a její obličej chytá nezvyklou barvu; v hodině dvanácté si uvědomím, že stejně tak mé oči nemají svou obvyklou barvu.
Rychle Ronnie pustím. Zády sjede po stěně na zem a za doprovodu hlubokého kašle se snaží znovu do plic nabrat chybějící vzduch.
Co jsem to udělal.
„Ronnie..." začnu couvat, „moc... promiň," místo jakéhokoliv dalšího zájmu se rozeběhnu chodbou přímo ven ze školní budovy. Venku sice teplota nestoupne výš než na pět pod nulou, ale mně i mikina přijde jako nadměrná vrstva oblečení, proto ji ze sebe rychle strhnu, nechám ji ležet ve sněhu a míjím jeden strom za druhým. Až když doběhnu k mýtině, zpomalím a naberu kyslík. Přestože začínám pociťovat chlad, ohnu se a strčím hlavu do sněhu. Ještě se mi nepodařilo pořádně vstřebat, co se právě stalo.