Proč musím být Argent?

Oui, oui, mon amour

Zhluboka se nadechnu a s druhou rukou schovanou za zády zazvoním. Jsou přesně čtyři hodiny odpoledne, to je tak akorát.
Dlaně se mi nervozitou potí. Chci, aby všechno proběhlo perfektně.
Čekám, že mi ze srdce ten kámen konečně spadne, když se dveře otevřou, avšak lehce sebou cuknu. „Je Emily doma?"
„No ty krávo," zasměje se její starší bratr Ryan zlověstně, div nepřepadne dozadu, „no to mě poser. Takže ona fakt má kamaráda. Hej, artisto!" zařve dovnitř domu. „Je tady ten tvůj neimaginární přítel!" S pohledem zpátky ke mně mu úšklebek z tváře zmizí a nakloní se ke mně jen, aby mě poplácal po rameni a pošeptal mi: „Nešetři ji. Jen jí dej." A naštěstí zmizí, než vůbec slyším Emily seběhnout po schodech. Se snahou zapomenout na mravy jejího bratra, pro jistotu si ještě otřu potící se dlaně do stehen a rychle se narovnám. Vím, že se nemám čeho se bát, přesto mi přijde, že spíš než krev mi žilami koluje nervozita.
Ovšem když ji konečně spatřím, všechno jako by se zpomalilo. Konečně mám jistotu, že to celé nebyly jen mé plané myšlenky. Než ze sebe cokoliv vysoukám, v rychlosti si ji projedu pohledem od hlavy až k patě. Hned působí přirozenější. „Působíš odvážně," usměju se na ni vřele. Sice zůstala u černých džínů, ale cením, že narozdíl od volných tepláků jsou úzké a nadost krátké, aby odhalily její kotníky. Avšak co mě teprv zaráží, je její vršek, od pasu nahoru. Nečerná mikina - zdůrazňuji, moje mikina, kterou jsem si tu už skoro před rokem zapomněl - na ní možná trochu visí, ovšem v porovnání s tím, v čem chodí normálně, ji tohle objímá jak had. Nemůžu si pomoct, trochu víc se pohledem zdržím u trika, které rozepnutá mikina odhaluje, a jež stejně tak svou elastičností zvýrazňuje její křivky. Korunou tomu celému jsou její dlouhé hnědé vlasy, které jí rozpuštěné částečně sjíždějí po ramenou dopředu a částečně jí vlají po zádech. Sotva nacházím slov.
Očividně ale ani nemusím žádné hledat, už teď radši odvrátila pohled, abych neviděl, jak se nemůže přestat culit. O krok k ní přistoupím, čímž se mi povede přitáhnout její pozornost zpátky ke mně, a zpoza zad konečně před Emily vytáhnu ruku s bílou růží. Říkal jsem si, že červená by zbytečně evokovala krev, a to nemám zapotřebí.
„Tophe..." snaží se nečervenat.
„Ne, ne, nic neříkej. Projednou dělej, co chceš, a ne, co musíš nebo co si myslíš, že je správné."
Emily zhluboka vydechne a se smířeným úsměvem růži přijme. Prohlíží si ji důkladněji, než bych čekal. „A i trnů ses zbavil."
„To víš, ještě by ses píchla do prstu a já musel čekat sto let, než bych tě mohl políbit, to tak."
Její upřímný smích jí finální úsměv jenom roztáhne. „Je překrásná," vzhlédne ke mně, chytne mě za ruku a políbí mě na líčko, „děkuju."
Ne moc opovrženě přikývnu. „Jak je na tom tvoje rána?"
„V pohodě, už to ani nebolí."
No ještě aby tě to bolelo, když ti tu bolest beru. A nelži mi, slyším tep tvého srdce.
„Proč?"
„No já jen že kdyby to bylo zlý," což je, „tak bychom vymysleli nějakou ne úplně těžkou aktivitu. Sice ses pro mě nádherně oblékla, všechna čest, ale já osobně proti filmu v posteli nic nemám."
„Ty neprovokuj."
„A vůbec, co ten Černobílý svět? Vidělas ho včera?"
„Blázníš? Sotva jsem přišla domů, padla jsem na postel a hned jsem usnula. Myslela jsem, že se na to podívám dneska, ale, no..." žduchne do mě ramenem, „řekněme, že mi do toho něco vlezlo."
„No? Tak na co čekáme?" Přehodím si její paží přes ramena a vezmu ji do náruče, leknutím dokonce vyjekne. Avšak když už visí ve vzduchu, spíš se mě pevně drží, aby nespadla. „Polož mě! Vždyť jsem těžká."
„Těžké bylo dostat se ti pod kůži. A já ti říkám, holka," překročím práh domu a zabouchnu za námi dveře, „jen tak se mě nezbavíš."
„S tím tak nějak počítám. Ale..." shodí si boty z nohou, já se taky pořád s ní v rukách vyzuju a pokračuju dál dovnitř, „je ti jasné, že to ještě není úplně oficiální?"
„Jako jak jako?"
„Nebo snad jo? Vážně je tohle rande?"
„No, ber to jak chceš, ale ano, původně to mělo být rande."
„Jo tak... hele, Tophe," ztiší hlas, když už s ní vyjdu schody a stojím před jejím pokojem, „jestli dnešek má být speciální... pokračuj dál touhle chodbou."
Nechápavě přivřu oči.
„Věř mi, fakt. Nebo mě polož na zem a já povedu-"
„Už běžím," rychlým krokem jdu přesně tam, kam mě její hlas prolívaný tichými posměšky nabádá, až stanu přede dveřmi nijak odlišných od těch ostatních. Emily se lehce nahne, zatlačí na kliku a pustí nás tak dovnitř.
Nevěděl jsem, co čekat. Jaké tajemství by mohlo být tak důvěrné, že podělit se se mnou o něj by znamenalo jasné prolomení ledů.
Nejdřív si pohrávám s myšlenkou, že přece o nic nejde, že je to normální, ale... já Emily znám až moc dobře na to, abych byl tak bláhový. „Páni," vypadne ze mě, zatímco Em ze mě seskočí a zavře dveře. O krok popojdu dopředu a rozhlédnu se dokola. Plátna, stojan, štětce, spreje, barvy... vypadá to jako doupě. Její místo.
„Tady trávím většinu volného času," obejde mě a sedne si na postel v rohu, které jsem si já sám ani nevšimnul, „teda, volného... většinu svého času. Nevýhoda od ateliéru je, že Ryan pořád něco chce a já mu musím sloužit."
„Nemusíš," vysunu židli od stolu, postavím ji před postel a sednu si na ni obkročmo, abych se směrem k Emily mohl zapřít pažemi o opěradlo, „Em, tohle si přece nemůžeš nechat líbit. Jsi jeho sestra, ne služka, a nejsi povinná dělat nic. Jakože jo, jsi holka, asi se čeká, že budeš vařit a tak, ale není to tvoje povinnost, navíc Ryan je starší, a jestli ti fakt nikdy nepomáhá a všechno nechává má tobě a ani ti nenechává žádné peníze, takže si v sedmnácti musíš vydělávat sama, tak jako promiň, ale je to pěknej čurák."
Se založenýma rukama sedí jako kámen, sotva dýchá. „A zas proslov jak kráva."
Obrátím oči v sloup, vstanu a zasunu židli zpátky. „Takže..." skočím za ní a přitáhnu si ji hezky k sobě, „kde máš notebook?"
„Na stole..." shodí ze sebe mikinu a položí se na záda, „podáš ho, prosím?" Ach, jak vyzývavě mi tu leží...
„Jasná věc," přejdu ke stolu, popadnu notebook a podám ho Emily, ale nesednu si zpátky za ní; místo toho se začnu pomalu procházet po místnosti a pečlivě si ji prohlížet. Tak mě napadá... je to tu útulnější, než pokoj, kam mě vodila dřív. Má tu i učebnice, zrcadlo, šuplíky s oblečením... zkrátka všechno. Jenom nechápu, proč je to tak tajné.
„Naši neví, že maluju tak moc a za peníze."
Téměř dotknuv se krajinky na stěně, otočím se k ní celým svým tělem, nejen tváří. Sedí s notebookem na klíně, prsty ťuká do klávesnice a hledí na obrazovku. Nejspíš stihla uhnout pohledem, než jsem se na ni otočil, avšak teď přestane se psaním a vzhlédne ke mně. „Kreslila jsem už jako malá holka, víš, co myslím, takové ty dětské kresbičky, ale místo toho, aby si je mamka přidělala magnetem na ledničku, táta moje každé dílo, které našel, vyhodil. Odjakživa tvrdí, že je to ztráta času."
„Em..." sednu si zpátky za ní a chytnu ji za ruku, „to je... moc mě to mrzí."
Pokrčí rameny s lehkým navenek ukradeným úsměvem a snaží se vyhnout mému pohledu, takže znovu píše do notebooku. „Nemusí, nemůžeš za to. Jediné, co mě uklidňuje, že možná moji rodiče a Ryan mě nikdy nepodporovali, ale... Jordan při mně vždycky stál." Její prsty natolik zpomalí, že po chvilce zastaví úplně a zhluboka vydechne s hlavou směrem do klína. „Tohle byl jeho pokoj."
Bez přemýšlení jí ruku sevřu pevněji. „Jako...?"
„Jo," vzhlédne ke mně sklesle, „Jordanův pokoj. Tak nějak mám pocit, jako by byl pořád se mnou, pořád ho cítím."
„Musela jsi ho mít hodně ráda. Teda - byl to tvůj brácha, samozřejmě, ale to, co o něm pořád slyším... jeho ztráta musela být bolestivá a... sakra, jsem idiot. Promiň," odložím notebook stranou a přivinu si ji k sobě. Absolutně neodporuje, rukama mi zajede pod triko a tvář mi zaboří do hrudi. Tohle se mi zas povedlo.
Nesnáším se za to, že si tuhle chvíli užívám.