Proč musím být Argent?

La bonne chose

Poslední týden bych popsal jedním slovem. Lítost. Upřímně lituju, že jsem Chell na ples pozval. Těchhle uplynulých pár dní bylo peklo.
Chrisi tohle, Chrisi tamto, pořád mi stojí za zadkem. Pořád. Kamkoliv přijdu, kdykoliv se otočím, stojí tam. Přiznávám, byla to chyba. Ale jak jsem měl tušit, že když ji pozvu na ples, hned bude mít za to, že chci něco víc?
„Chriiisiiii!"
A do prdele. Už zas.
Zavřu skříňku a s pokud možno upřímným úsměvem se k ní otočím. Už jenom dneska, Chrisi. Dneska je ples. V pondělí už to bude dobré.
„Ahoj, Chell," sevřu popruhy svého batohu. Nelíbí se mi výraz v jejím obličeji. „Takže jak jsme se domlouvali. V sedm tě vyzvednu."
„A opravdu nemůžeš zůstat dýl?"
„Nemůžu. Promiň, fakt mě to moc mrzí," to víš že jo, „ale mám práci. Kdyby to nebylo důležité, zůstal bych tam s tebou."
„No… co se dá dělat."
Váhá. Nad čím, to je mi záhadou, ale váha.
Ve vteřině zavře oči a až nebezpečně rychle se ke mně přiblíží. A to tak blízko, že se naše rty setkají. Nejdřív se chci odtáhnout. Potom se mi tahle pozice zalíbí.
Chell se naneštěstí přesně v momentu mého procitnutí odtáhne. „Promiň, já…" nervózně si dává pramen vlasů za ucho, „nevím, co to-"
„Vlastně to bylo docela dobré." Promnu si rty, můj pohled sjede na ty její. Chytnu ji za pas a přitáhnu si ji zpátky k sobě. Nevím, co to do mě vjelo. Ale najednou po tom dychtím.
Po několika vteřinách se tentokrát odtáhnu já od ní. Culím se. „Už se těším na večer." A s úšklebkem se rozcházím na druhou stranu chodby. Cítím, že Chell se zatím ještě ani nepohnula. Je v šoku. Tohle asi nečekala.
„Whoa, whoa, whoa!" Matt mě pěstí bouchne do ramene, sotva kolem něj projdu. „Teda, kámo, co to v sobě máš?"
„Pěkně ti děkuju," Ronnie založila ruce, zatímco Matt ji držel kolem pasu. „Je ti doufám jasné, že jsi právě zapříčinil, že teď se holky nebudou chtít bavit o ničem jiném?"
„To přežiješ. Stejně trávíš většinu času se mnou, tak co." Obě Mattovy ruce zaujímají místo na jejím pase.
„A vadí ti to snad?" Ronnie omotá své ruce Mattovi kolem krku, oba si navzájem hledíce do očí.
„Nikdy." A už jsou zase na sobě. Ti dva jsou jako magnet. Člověk je může od sebe oddělat, ale netrvá to dlouho a jsou k sobě opět připojení.
Zatímco Matt Ron opírá o skříňky, já obracím oči v sloup a nechávám je vypořádat se se svými hormony. Jak tak jdu, povzdechnu si. Taky bych jednou chtěl někoho takového mít.
A zase. Zase tam stojí. U svojí skříňky. V černé mikině, s kapucí přes hlavu a sluchátky v uších jako vždycky. Na našich společných hodinách jsem si jí začal víc všímat. Vůbec se nezapojuje. Dokonce i učitelé se chovají, jako by vůbec nebyla.
Už už natahuju ruku a připravuju se, že ji oslovím.
„Emily?"
Radši se stáhnu a zamířím dál, když mě o necelé dvě vteřiny předběhne paní Cunninghamová, učitelka výtvarky a školní psycholožka. Možná kráčím dál, můj krok je však pomalý. Zvědavost mi prostě odepírá neposlouchat.
„Emily! Tady jsi. Málem jsem tě přehlédla."
„Paní profesorko… uhm, můžu… můžu vám nějak pomoct?"
Tak tohle je snad poprvé, co od ní slyším větu bez jediného sprostého slova. A musím říct, má opravdu příjemný hlas.
„Právě naopak, Emily."
Emily ztuhne. „Mám… nějaký průšvih?"
„Ale vůbec!" Cunninghamová se zasměje. „Vždyť víš, že jsi moje snad nejlepší studentka. Ale teď k věci. Všimla jsem si, že v ateliéru trávíš pomalu víc času než já a-" Cože? V ateliéru?
„Já se vám strašně moc omlouvám, paní Cunninghamová, já…"
„Neomlouvej se, Emily. Naopak. Nedokážeš si představit, jak nesmírně moc mě to těší. A vzhledem k tvému potenciálu jsem ochotná tě ve tvé práci plně podporovat."
Po několika vteřinách nepřerušeného ticha se ozve nádech překvapení. „Paní Cunninghamová…"
„Vem si je. Jsou tvoje. Nevěřím, že bys byla schopná nějak tohoto privilegia zneužít. Vím, že jsi férový člověk."
„Já… já nevím, jak vám můžu dostatečně poděkovat."
„Neděkuj a využij toho. A ještě něco. Vzala jsem v potaz to, o čem jsme spolu mluvily. Dokonce jsem si procházela tvé záznamy. Konzultovala jsem tvou situaci s výše postavenými lidmi a společně jsme došli k závěru, že vedení je ochotno uvolnit ti pár dalších hodin, abys měla čas a prostor pro svou seberealizaci a své potřeby."
„Děkuju vám, děkuju vám strašně moc…"
„Radši už utíkej. Tady máš svůj nový rozvrh. Pokud se nepletu, jednu z volných hodin máš právě teď." A s úsměvem na tváři odchází. Nevím sice, o co se jedná, jedním si však jsem jistý. Emily je šťastná. A věřím, že kdybych se teď otočil, viděl bych jí na tváři zářící úsměv. Ale místo toho, abych se o své teorii přesvědčil, pouze dál kráčím vstříc dalším uspávacím čtyřiceti pěti minutám.
Matt má pravdu. Měl bych se na ni vykašlat.
Obzvlášť teď, když je šťastná.

„Neeee…" Chell se na mě už dobré tři minuty věší, „ještě nechoď, prosiiiim…"
„Už musím. Promiň." Nemusím. Ale je mi opravdu nepříjemné motat se kolem holky pod vlivem. Kdyby nepila… kdo ví, jak moc by se dnešní noc protáhla. Co všechno by se stihlo udát.
A možná jsem i rád.
Matt je s Ronnie u něj doma, tudíž přesně jak říká, má alibi. Nebo, alibi… výmluvu. A nemusí se účastnit těchhle půlnočních seancí.
Tentokrát se mezi stromy neproháním jako vítr. Čekám. I přes triko cítím drsnou kůru stromu, jak mi tlačí do zad. Ale já se nemůžu ani hnout.
Protože sebemenší pohyb a oni by o nás věděli.
Pistoli svírám dostatečně pevně a držím ji před obličejem, míře hlavní na oblohu.
Najednou zbystřím. Lehce pootočím hlavou, abych se přesvědčil o své případné halucinaci.
Už jsou tady.
Vzhlédnu před sebe. O protější strom se opírá můj otec. Soustředí svůj zrak k nim. Vidím to. Možná že já mám zbystřené smysly, ale můj otec má zase své tušení.
V tu ránu se ozve vytí. Ale ne jedno. Je jich snad šest. Každé vychází odjinud.
Obklíčili nás.
Jsme v pasti.
„Chrisi, běž!" zakřičí otec, zatímco začne střílet před sebe. Ale já nejdu nikam.
Stoupnu si k němu zády a střílím na druhou stranu, ovšem tak, abych nikoho netrefil. To je to poslední, co bych teď chtěl. Být vrah.
„Cha! Mám ho!"
Zděšeně přestanu střílet a otočím se otcovým směrem, když uslyším to zakňučení. Dokonce už i všechny vytí ustaly. Otec někoho trefil.
Otec se k raněnému rozběhne, já jsem mu v patách. Opravdu. Na zemi leží raněný černý vlk. Má krvavou ránu na levém boku. Jenom při pohledu na toho chudáka se mi chce zvracet.
„Do toho, Chrisi," otec mi ťukne do ramene pistolí a rozejde se pryč. „Je tvůj."
Nechápavě na něj hledím, můj dech rychlý jako ďas. Ne. To přece nemůžu. Nezabiju ho.
Jenomže já vím, že pokud to neudělám, nemám domov.
Padnu na kolena a položím svou dlaň na vlkův bok, kousek na ránu. Cítím, jak se jeho bolest rázem přenáší na mě. A že jí je.
„Uklidni se," šeptám, když vlk začne kvílet a šít sebou, a začnu ho hladit. „Nejsem tady, abych ti ublížil." Sjedu prsty k ráně. „Ale teď to možná trošku štípne." Oběma svými palci podeberu kůži zarostlou chlupy a umožním tak nápoji vyjet z těla ven. Vlk kvílí. Vím, že to bolí, ale jinak to hold prostě nejde.
Slyším, že se k nám blíží několik bytostí. Avšak já pokračuju dál.
Kulka je po několika vteřinách dostatečně venku natolik, abych ji mohl uchopit a vytáhnout z břicha ven. Což hned taky udělám. Odhodím krvavý náboj stranou a opět vlkovi beru bolest.
Všichni vlci k nám pomalu přijdou. Načež já popadnul svou pistoli a vystřelím do vzduchu. Má to být pro otce znamení, že je dílo dokonáno. Krvavým ukazováčkem si překryji ústa, čímž vlkům dávám najevo, aby byli potichu. Jinak by to nedopadlo dobře.
Ten raněný se na mě zlomeně podívá. Pokyne mi, ať jdu pryč. Už jenom z vrčení jednoho z vlků, nehledě na to, že je ze všech očividně nejmladší, je mi jasné, že zde nejsem vítán. Proto radši popadám svou zbraň, strkám si ji za opasek a zbaběle utíkám pryč. Zpoza sebe slyším hlasy. Lidské hlasy. A když se na vteřinu ohlédnu, vidím skupinku siluet nahých lidí, jak podpírají a s sebou nesou dalšího raněného člověka. Než si mě všimnou, utíkám dál. Mrzí mě, že se tohle stalo.
Ale usměju se při pomyšlení, že jsem udělal správnou věc.