Proč musím být Argent?

Ami de la famille

Kéž bych se takhle mohl budit každé ráno. Svět by hned byl krásnějšího místem.
Právě teď je pro mě však nejvřelejším pocitem vědomí, že osůbka v mých pažích se narozdíl od minule neprobere s šokem a nedůvěrou vůči mně, protože tentokrát ona sama chtěla, ať ji v noci držím. Sotva sebou pohnula, rozhodně se jí nezdálo nic špatného.
Lehce ji políbím na vlasy a s rukou stále okolo jejího pasu si sednu a rozhlédnu se po jejím pokoji. Čekal jsem, že to tu bude jiné. Já nevím, třeba stojan, poličky s tužkami, uhlíky a kdoví čím vším ještě, jakýkoliv náznak jejího koníčku lomeno práce. Na stole má maximálně hozených pár učebnic, přes židli jí visí každodenní oblečení, na nočním stolku můj telefon.
Můj mobil.
Bliká.
Co nejvíc opatrně, abych Emily nevzbudil, se natáhnu a telefon si podám. Nic převratného, jenom zpráva od mámy, ať jsem na oběd doma, a jedna od Liv, která mi pouze připomněla, ať se chováme zodpovědně a použijeme kondom. Nedokážu odhadnout, jestli to myslela vážně nebo si mě pouze dobírala, každopádně kdybych jí pověděl, co všechno se nejen malém událo, nevěřila by mi. Myslí si, jak jsem zaostalý, že prostě neumím vycházet s holkama, ať si přiznám, že si holku nikdy nenajdu, a radši si začnu hledat kluka, abych vůbec někdy s někým skončil. Co si budem, sám jsem se už začal obávat, že nejsem úplně normální, ale teď... s ní po boku... tohle je to, co mi v životě chybělo.
Být u sebe doma, vstal bych, udělal nám oběma snídani a přinesl jí ji do postele. Když si sáhnu na rameno, ještě cítím, jak se mi na něm v noci rozslzela, protože ji má slova dojala a ona byla vděčná za mou přítomnost. Dosáhnul jsem svého. Emily ví, že tu pro ni jsem. A vždy tu pro ni budu.
Zničeho nic se rozezvonil budík. No málem mě trefil šlak. Musím se natáhnout přes Emily, abych ho stačil vypnout, avšak připadá mi, že můj pohyb samotný jejímu probuzení přispěl víc než onen otravný zvuk. Stačím se opět odtáhnout, než se úplně probere a já bych jí překážel ve výhledu. Periferně vidím její víčka se od sebe odlepit, sluneční paprsky ji tak poškádlí na oříškových duhovkách, jež se v ten moment přemění ve zlaté moře. Nechám ji, ať se probere bez mého zásahu.
Její hluboký nádech a výdech plní doteď tak tichou místnost. „To zas byla noc," řekne si pro sebe, prsty si hrajíc s peřinou. Nevstává, neotáčí se. Jenom leží a užívá klidu. Pohled nade vše.
Nedá mi to. Po pár minutách, kdy jsem Emily nechal si užívat toho blaha, přece jenom zasáhnu. Čekám, že cukne, když ji najednou zezadu okolo pasu začne chytat ruka, jelikož si očividně neuvědomuje, že není v místnosti a hlavně posteli sama; ona však celou situaci bere poměrně s klidem. Nejdřív absolutně nereaguje, pár vteřin nato už ale lehce vnímá. Nadzvedne peřinu, aby zjistila, co se to sakra děje; v momentě, co spatří neznámou ruku, pohledem pátrá po jejím vlastníkovi, až se dostane k mým očím. Nevěnuju jí nic než vřelý úsměv.
„Ono se to fakt stalo?" vydá ze sebe po několika vteřinách upřeného zírání.
„Co konkrétně?" jemnými tahy jí vlasy strčím za ucho.
„Nic, nic, jenom... zdálo se mi, že jsem se před tebou totálně ztrapnila."
„Opravdu?" od ucha sjedu k tváři, již hladím palcem.
Z výrazu v mé tváři jako by vyčetla, že si z ní pouze střílím; rukou si studem zakryje tvář, aby nemusela čelit mému pohledu. „No do prdele..."
„Ale no... co ten zoufalý tón?" prsty ji hladím po líčku.
Prsty odhalí ty nádherné oči: „Připadám si jak největší idiot... promiň..."
„Ježiši, Em, to vůbec," chytnu ji za ruce, „hlavně se neomlouvej, ano?"
„Totálně jsem nám zkazila večer..."
„Myslíš?"
Nechápavě mi pohlédne do očí.
„Já jsem třeba za tuhle zkušenost víc než rád."
„Děláš si srandu? Tak moment, pamatujeme si oba to samé?"
„Jo. Já to beru tak, že k sobě zase máme o něco blíž."
„Cože? Vždyť jsme spolu ne-to..."
„Ale aspoň víme, na čem jsme. No Bóže, tak jsme spolu nespali, no a co? Já tě mám rád, a když nejsi připravená, tak tě do ničeho ani nehodlám nutit. Co ty na to? Vydržíš to se mnou po boku?"
Konečně vidím ten její úsměv. „S největší radostí."
Letmo ji políbím na čelo a chci vstát z postele, ona mě však nenechá. Svou rukou na té mé si získá mou pozornost, využije mé momentální pozice v sedu a vyhoupne se mi do klína. ,,A víš ty co? Tohle se mi líbí."
,,Jako co?"
,,No... že nemusím zvedat hlavu, když chci být zdvořilá a dívat se ti do očí."
Neusmát se by snad byl hřích. ,,Takže na mně hodláš sedět i v hodinách?" chytnu ji za pas.
,,Hele, zase si moc nefandi, jo?" na ukazováček si namotává mou ofinu, která narozdíl od zbytku mých vlasů je aspoň trochu dlouhá. ,,Ale když se zase náhodou stavíš za mnou v ateliéru..."
,,No s tím teda počítej. Konečně se mám kam zašít během volné hodiny, takou příležitost si snad nemůžu nechat ujít."
Co je to, co ji na mně tak uchvátilo? Nejdřív nemůže odtrhnout zrak od mých vlasů, jež se teď spíš než dalších pár bodů navíc k mé kráse zdají jako docela fajná hračka a zbůsob, jak kompletně přestat ignorovat má slova. Pohled pomalu sjíždí níž, stejně tak její prsty; místo jemného tahání za kořínky mých vlasů teď cítím její palec na svém levém obočí, až nakonec dospěje ke koutku mých úst. Neuhnu pohledem od jejích očí ani na jedinou vteřinu, miluju, jak bedlivě mé rty sleduje. Udržet si kamennou tvář je tak složité.
,,Vysvětli mi jednu věc," její palec nenechá mé rty napokoji, očima však vystřelí k těm mým. ,,Ty jsi... tak… nádherný kluk. Každá holka by si dala říct. Proč já?"
Nevěřícně se usměju: ,,To se vážně ptáš?" Položím svou ruku na její, naše pohledy stále jako jeden. ,,Srdci neporučíš." Než stačí sebehloupějším způsobem reagovat, přitáhnu si ji k sobě a políbím ji.
Nedává se dlouho prosit; sama se ke mně ještě přisune, až se divím, že se naše těla ještě nedotýkají. Nechci znovu dostat stojáka, tak strašně moc nechci. Chci si tuhle chvíli užít, jak jen můžu, aniž bych ji od sebe odehnal.
Zatímco rukou sjede dolů po obnažené části mého těla a zanechá ji na stehně, tvář ode mě odtáhne. Její úsměv je ten největší dar. „Budu potřebovat nějaký čas, než budu schopná…"
„Emily," chytnu ji za ruce, „dávám ti tolik času, kolik jen potřebuješ. Za to čekání mi to stojí."
„Spíš ti stojí z toho čekání," poškádlí mě.
„Hele, to není vtipné!"
Ona se však směje, až ze mě sleze a seskočí z postele. Kráčí až podezřele pomalu, na chůzi si dává víc než záležet. Jenom při pohledu na ni ze zadu se mi srdce rozbuší. Bože, tohle je utrpení.
„Jo, když už jsme u-" Emily ztrne při pohledu na dveře, jež se ve vteřině a bez předchozího varování otevřou dokořán a v nich se zjeví jakási žena. „Co tady děláš?" zděsí se Emily.
„Vážně? Měsíc mě nevidíš a tohle je tvoje první reakce?" prohlédne si ji od hlavy k patě; už se připravuje, že jakkoliv hanlivě okomentuje její laciný vzhled, její pohled však dopadne na nevítaném hostu v její posteli. Bez trika. „No to se podívejme. Chvilku jsme pryč a ty takhle? Kdo to je?"
„Promiňte," bleskově vstanu a zamířím k ženě s rukou napřaženou vpřed, „já jsem Chris-"
„-tian," skočí mi do představování Emily s výhružným výrazem ve tváři, který mi napovídá, že pokud nebudu hrát její hru, bude to moc zlý, „tohle je můj spolužák, Christian Byers." Mráz mi přejede po zádech.
„Christian Byers," odmítne mou ruku, tak ji svěsím zpět, „to já znám."
„Jo, je to Mattův nejlepší kámoš."
Oči se jí samým pochopením rozzáří: „No ano! Ovšem! Tolik jsem toho o tobě slyšela… a konečně tě teda poznávám i já." Její hlas se najednou už nezdá tak chladný. „Zůstaneš na snídani, i ostatní tě určitě rádi poznají. Vypadá to, že jsi takový náš rodinný přítel," vřele se usměje a opustí pokoj. Emily se ode mě radši odvrátí, ovšem není jí to nic platné; moc dobře ví, že má hodně co vysvětlovat.
„No?" založím ruce na prsou. „Čekám."
S výdechem se ke mně otočí a posadí se na postel. „Co chceš slyšet?"
„No tak pro začátek? Všechno."
Pohledem se mi vyhýbá jak čert kříži. „Něco konkrétního?"
„Jo, pár věcí by tu bylo. Co je do háje mezi tebou a Mattem? Jak víš o jméně, kterým mě představuje svým rodičům, aby nezjistili, co jsem ve skutečnosti zač? Kam tví rodiče pořád chodí, proč si musíš sama vydělávat na život? Jak dlouho mě máš ráda a proč jsi se mnou teda nikdy nepromluvila jediné slovo? Proč pořád chodíš v černém a jsi na všechny nepříjemná? Co přede mnou tajíš, Emily, co? A kdo je sakra Jordan!"
„Pravidlo číslo jedna," stoupne si přede mě s pohledem, jakým by mohla vraždit, „nikdy se neptej, kdo je Jordan. Nikdy. Rozumíš?"
„Ale proč? Dokud nevím, kdo je Jordan, uniká mi něco velkého. Jako by všichni… vždyť dokonce i pan Learton ví, kdo to je! A vůbec - to je další věc - co má s tímhle vším společného pan Learton?"
„Tak hele. Všechno hezky popořádku."
„Fajn. Matt? Co ten má s tímhle vším společného?"
„Jo, jasně že se ti ještě nepochlubil."
„Nepochlubil s čím!"
„Chrisi… Matt je můj bratranec."
Nemám slov. Zpětně si promítám všechny náznaky, jež se mi doposud naskytly. Ne. Tohle jsem fakt nečekal.
„Tak, dál?"
„Počkej… měla jsi v plánu mi to vůbec někdy říct?"
„Já ti nevím. Nějak nebyl důvod."
„Nebyl důvod? Emily! No jasně, teď… to dává všechno smysl."
Teď se prozměnu zamračí ona: „Jako jak jako všechno?"
„Proto je vůči tobě tak ochranářský… no jasně!"
„Jo…" odpoví stylem, který mi jasně dá najevo, že tohle rozhodně není všechno.
„Nebo se snad pletu?"
„Ne, ne, máš úplnou pravdu." Vstane a začne si vybírat oblečení mezi vší tou černou látkou. „Nějaké další otázky?"
„Jo." Popadnu kalhoty a stoupnu si za ní: „Co se stane, když tvým rodičům řeknu pravdu?"
Zděšeně se ke mně otočí s trikem a legínami v rukou: „Cože?"
„Myslím ohledně toho, jak si tu s bratrem žijete. Tenhle přístup je příšerný a obzvlášť ty si to nezasloužíš."
„Tak a dost. Hele, všem nám tenhle přístup vyhovuje, nikdo si nestěžuje, tak proč by ses do toho měl srát?"
Dám jí chvilku na rozmyšlenou, než odpovím: „Protože je to nespravedlivé."
„No a?"
„No a protože mi na tobě záleží."
Zhluboka si povzdechne. „Přestaň."
„S čím?"
„Se zvyšováním mé touhy dát ti pusu."
Úšklebek se mi jen rozšíří. „A kdo ti v tom brání?"
„Nech. Toho. A před našima ani slovo, jasný? Obzvlášť ne před mým bratrem."
„Nic proti, ale…" popadnu svoje triko a přetáhnu si ho přes hlavu, takže Emily už moje svaly nebudou rozptylovat, „mám takový pocit, že tvoje mamka se asi nezbaví pocitu, že jsme spolu spali."
„Skoro i bylo."
„No vidíš! Hele, a co kdyby… co takhle kdybychom dělali, že spolu…"
„Chodíme nebo spíme?"
„Chodíme samozřejmě. Ale jenom jestli chceš."
„Já bych počkala, až jak se to vyvine."
Přikývnu na souhlas a chytnu ji za ruku. „A jen tak mezi námi… chodíme spolu? A opovaž se říct já bych počkala, až jak se to vyvine."
Začne se smát: „Jo, tohle jsem reálně chtěla říct."
„Ale teď vážně," prohrábnu jí vlasy.
„Já tohle řešit nechci. Prosím… je mi s tebou dobře a to je to, na čem mi fakt záleží, a nechci věci nějak komplikovat…"
„Dobře, dobře," políbím ji na čelo, „rozumím. A souhlasím. Tak co takhle to tady zabalit a jít mě seznámit s panem otcem?"
Zhluboka si povzdechne. „Radši se psychicky připrav. Můj pan otec vůči mně dokáže být dost ochranářský."
„Zamiluje si mě, sotva mě uvidí."
„No jen aby."

May 19