Proč musím být Argent?

Le monstre

„Chrisi?" hlas se jí zlomí uvědoměním.
„Moc mě to mrzí," zašeptám a políbím ji na čelo, jak znovu uchopím zbraň.
Emily si toho všimne. „Chrisi, ne, ne,  prosím, ne-"
A místností zavládne ticho. Emily už mi nezvládá odporovat, nemá jak. Je v bezvědomí.
A já poprvé pociťuju obavy, jestli se vůbec někdy znovu probudí.
Nemám čas ztrácet chvíli tichem, rychle si setřu slzy a položím Emily na zem tak, aby to vypadalo, že spadla. Rychle se rozhlédnu dokola, přemýšlím, jak celému dojmu dodat na skutečnosti.
A trkne mě to.
Na zemi leží kulka od krve, již sklo nezpomalilo dostatečně a zarazila se až o kůži Emily, avšak jak narazila do stěny, její špička se zploštila. Perfektní.
Nemá na sobě mikinu, toho využiju a přeběhnu do její skříně, odkud vytáhnu první kus šatu s kapucí, co mi udeří do oka. Prostrčím mikinou zbraň a zavřu oči, když zmáčknu spoušť a vystřelím. Vypadá přesně, jak jsem doufal.
Konečně odhodím pistoli stranou a pokleknu zpátky k dívce, již jsem zbraní omráčil. Nikdy jsem nikoho neuhodil, a teď jsem ji do hlavy kovem praštil tak silně, že vypadá docela mrtvě. Že jsem monstrum, si budu vyčítat později, teď zachraňuju život.
Opatrně jí přetáhnu mikinu přes hlavu, díra jí přesně sedí mezi žebra; nahmatám onen ztupený náboj a prorvu ho dírou tak, aby to vypadalo, že Emily je střelená.
Vypadá to odporně. Odporně mrtvě.
Už chybí jediná věc.
Zhluboka se nadechnu a zatnu zuby, jak si nechám nárůst drápy a silným trhnutím si rozškrábnu předloktí, zabořím drápy do hloubky a nechám svou krev kapat na od pohledu neživé tělo. Krve mám dost, aspoň to bude vypadat, že jsem i bojoval, že jsem pro vítězství musel něco udělat.
Ještě pár posledních detailů a Emily opravdu vypadá... ne na zabití, ale zabitá. Tenhle pohled však zabíjí mě. Mám strach, že má rána byla až moc silná, avšak já vím, že ona je silná taky a že to zvládne.
No, vím... věřím. Co jiného mi zbývá.
Naposledy jí prohrábnu vlasy, nechci ji opustit. Jenže já vím, že tohle je konec. Tohle mi neodpustí. Sama to řekla, tolikrát jsem jí lhal, tolikrát jsem jí ublížil... a nemyslím si, že by se mě Ryan zastal.
Ale dokud bude v pořádku, nechám ji jít.

„Zapomněl jsi, co jsem ti řekla? Že mě máš nechat napokoji? Nemluvit na mě?"
„Emily-"
„Ne! Nechci nic slyšet! Ty si neuvědomuješ, co jsi způsobil? Byl jsi pro mě vším a teď jsi míň než nic."
„Em..."
„Seber se a vypadni."
„Ne. Emily, já vím, že jsem udělal chybu, pěkně jsem to posral, ale kdybych to mohl jakkoliv vzít zpátky, udělal bych cokoliv... já vím, že pod touhle maskou skrýváš, že mě pořád máš ráda, bolí tě, že jsem tě zradil, jenomže já jsem tě nezradil. Mám tě rád, v životě pro mě nikdo tolik neznamenal. Pamatuješ, jak jsi mě kreslila? Roky jsi mě měla ráda, snad to teď nezahodíš jenom proto, že... Em, já tě prosím, možná jsi vlkodlak a já jsem lovec, ale to nic nemění na tom, co cítíme. Každou noc se mi o tobě zdá, není minuta, kdy bych se neproklínal za to, co jsem ti udělal. Nemůžu o tebe přijít. Prosím..."
„Nemůžeš ztratit něco, co nemáš... a nejspíš nikdy ani neměl."

Než úplně opustím tenhle pokoj, naposledy se po něm rozhlédnu, abych si ho mohl zapamatovat v celé své kráse, no svého rozhodnutí záhy lituju. Jako by nestačily slzy, jež jsem už stihnul uronit, až teď mám čas uvědomit si dopad celého svého činu.
Tolik vzpomínek jsme tu vytvořili... a všechny jsou teď roztříštěny na kusy.
A když se na sebe podívám do rozbitého zrcadla, najednou nevidím nic než monstrum.
Monstrum horší než ta, před kterými jsem se Emily snažil chránit.

„Emily... odpusť mi, prosím..."
„Ono to není tak jednoduché."
„Máš mě ráda?"
„Nekomplikuj to... Kdo mě převlékal?"
„Ále... takový eman, co tvoje tělo předtím už viděl a v životě by tě nezneužil."
„To snad nemyslíš vážně!"
„Hele, nemel, a připrav se na velký návrat. Protože jestli si myslíš, že se ode mě dneska hneš, tak to jsi na velkém omylu."

Každé slovo řečeno mezi těmito zdmi je jako bodnutí dýkou přímo do srdce.
A já potupeně kráčím dolů po schodech. Neskláním se pouze smutkem či bolestí; jako nůše mě tíží zklamání v sobě samém.
Kdybych to neudělal, oni by je zabili doopravdy.
Kdybych Emily skryl nebo poslal pryč, otec by mě střelil do nohy, abych nemohl utéct, a mučil by mě, dokud bych mu neřekl, co chce slyšet.
A kdybych utekl, srabácky bych ji nechal napospas těm vrahům.
Ne. Žádné ujištění nestačí.
Otec má pravdu. Jsem Argent. A jakmile se do téhle rodiny jednou člověk narodí, už není cesty zpět.
„No," otec mě přivítá s hrdým úsměvem, „pěkně křičela. Vypadá to, že přece jenom jsi můj syn."
Nezájmem obrátím oči v sloup a přejdu stranou, už chci odsud pryč.
„Jenom to zkontrolujem a můžem jít... ukaž to," chytne mě za předloktí, „sakra... bolí to?"
„Jsem v pohodě," vyškubnu se jeho sevření a odvrátím od něj pohled pryč. Dívám se všude možně, jen abych se vyhnul komukoliv z lovců... a srdce mi vynechá na tři údery. Slyšel to. Viděl to. Sleduje mě z okna svého domu s přísným, přesto nevěřícným pohledem. Věřil mi.
A stejně jako Emily, i jeho, svého profesora biologie a školního psychologa, Paula Leartona, jsem zklamal.
Můžu jen doufat, že chápe mou situaci, že až na tento den později přijde řeč, nezanevře na mě. Hmm. Jak naivní to představa.
„Nestůj jak pařez a pojď," žduchne do mě Olivia a následuje dospělé muže dovnitř. Není jednoduché oprostit se od Leartonova pohledu, přesto vzápětí doklušu dovnitř za ostatními. Párkrát si do Ryanova těla kopnou, otec zkontroluje víčka, tep, a jen úctyhodně, pyšně přikývne. Slyším tep Ryanova srdce. Je slabý a dost pomalý, proto ho otec nemohl nahmatat... ovšem nervy mám z Emily.
Nebojím se, že bych snad nesplnil úkol... mám strach, že zjistí, že ještě žije a dodělají ji sami.
„Hmm... tak s touhle píchal tvůj synek? Nedivím se, dal bych si říct."
„Ale dobře jí dal... Damiene, aby ten tvůj mladý nakonec nebyl sadista."
Otec na podněty svých podřízených nereaguje, se smrtelně vážnou tváři je předejde a skloní se ke krvavému tělu.
A je to tady. Jestli jí nahmatá tep, jsme mrtví oba dva.
„No, Chrisi," po chvilce znovu vstane a odmění mě úšklebkem, „jsem rád, že se mi ze svého syna podařilo vychovat muže tradice."
Nesnažím se děkovně usmát či snad vyjádřit svůj dík jakkoliv jinak, pouze se snažím zadržet slzy. Takhle znetvořené jsem její tělo ještě neviděl. Bude mě strašit ve snech, ale právem.
A přitom stačilo tak málo... kdybychom spolu bývali utekli, byli bychom v bezpečí.
Místo toho Emily teď bojuje o přežití.

Oct 27