7. Překonaní strachu

2.2K 108 8
                                    

,,Jo a děkuju...." Zarazila jsem. ,,Sun." Řekla s úsměvem. ,,Děkuju, Sun." Dodala jsem a ona odešla.
Sice je to vlčice, ale já jsem taky slušně vychovaná a ona mi přece jenom přinesla jídlo.
__________________
Pohled Rhey

Ač nechtěně, musím uznat, že mají dokonalý postele.

Hned ráno mi v hlavě zazněla jedna věta alfy téhle smečky. Jak říkal, že mám zůstat jenom v tomhle pokoji. Jenže já přece alfy neposlouchám. A jak jsem řekla i jemu, vždycky dělám to, co mě dostane do maléru, ať už se o to snažím nebo ne.

Otevřela jsem dveře pokoje. A kupodivu tady nikdo nehlídal. Nad tím jsem se musela usmát.
Vyšla jsem z pokoje a opatrně zasebou zavřela dveře. Věděla jsem, že chodba napravo, vede do pracovny toho idiota.

Pousmála jsem se a vydala se po schodech dolů. Zastavila jsem v přízemí.

Najednou jsem uslyšela, že sem někdo jde. Bez přemýšlení jsem vběhla do velikých dveří a náhle se ocitla v knihovně. Byla o dost větší, než jako měl v domě Alar.

S pootevřenou pusou jsem se rozešla k nejbližší​mu regálu s knihami. Jednu knihu jsem vytáhla a přejela po ní rukou.

Musela jsem se usmát. Vlci měly zvláštní úchylku.... milovali knihy. Jediná věc, která se mi na nich líbila.

,,A nebude poslouchat." Sotva se místnosti ozval jeho hlas, měla jsem pocit, že mi srdce každou chvíli vyskočí z hrudi. Knihu jsem opatrně vrátila na své místo.

Slyšela jsem, jak se uchechtl hnusným hlasem a rozešel se ke mě. Zavřela jsem oči a snažila se klidně dýchat. Jenže to nešlo.

,,Tohle není pokoj, ve kterém jsi měla zůstat, Rheo." Řekl a já doslova cítila, že zastavil zamnou. Cítila jsem mé srdce, jak mi zběsile naráželo do hrudi. Sotva jsem popadala dech.

,,Tak co tu děláš?" Ozval se znovu jeho hlas a jeho dech mi ovanul krk zezadu.
Nikdy nesmím ke zvířatům stát zády. Toho jsem si byla vědoma. Nikdy nestát k vlkům zády.

Proto jsem se otočila k němu čelem, ale pohled nechala zabodnutý do země.
,,Co tu děláš, Rheo? Vysvětlíš mi to?" Jeho hlas byl tak provokativní.

Sotva pohnul rukou, nevydržela jsem to a odskočila od něj. Začala jsem couvat a potom jsem chtěla i utíkat. Ale to by mi evidentně překazil vlk, stojící u dveří knihovny.
,,Nemá cenu přede mnou utíkat, Rheo. Děláš, jako bys to nevěděla." Sotva to dořekl, ten vlk odešel a zavřel dveře knihovny. Takže jsem tam s ním zůstala sama.

Začínala jsem být zoufalá. ,,Co po mě chceš?" Zašeptala jsem hlasem, ze kterého vyzařoval strach a já tenhle svůj hlas nesnášela.

,,Chci zjistit, kdo jsi. Nikdo jiný by mezi vlky tak dlouho nepřežil. Proč ty? Proč tebe žádný vlk nezabil? To je to, co mě zajímá." Řekl a já věděla, že je ode mě docela daleko.
,,Co když řeknu, že nejsem nijak zvláštní ani vyjímečná lidská dívka?" Zeptala jsem se nejistě. ,,Jsi. Já vím, že jo." Z jeho hlasu jsem se zachvěla.

,,Tak v čem jsi jiná?" Zašeptal tentokrát kousek zamnou. ,,V tomhle jsem jiná, než jiný lidi." Otočila jsem se k němu čelem a zahleděla se do těch očí, které mě tak strašně moc děsily.
,,Lidé se vlků bojí. Ale já se tomu strachu umím postavit. Přestože mě to stojí veškeré síly, umím překonat strach z vaší rasy. To Alara zaujalo. To, že neposlouchám obyčejné lidské pudy, které mě nutí od vás utíkat." Řekla jsem pevným hlasem, pevně mu hleděla do očí a zatnula ruce v pěsti, abych se mu vydržela dívat do těch děsivých očí, kterých jsem se bála.

V těch očích se teď zračil údiv. A pak se ty oči změnily na vlčí. Párkrát jsem rychle zamrkala ve snaze zbavit se touhy od těch očí odvrátit zrak. Ale nedokázala jsem to a od vlčích očí alfy odvrátila zrak.

,,Jsi tak neopatrná, Rheo. Jiný alfa by tě za to zabil." Když to dořekl a přistoupil ke mě blíž, strachy jsem se přikrčila. Bála jsem se, že mi ublíží. Protože jsem nevěděla, co od něj mám čekat.

,,No tak, Rheo, podívej se mi do těch vlčích očí. Překonej ten strach, který jsi překonávala už roky. Vím, že se vlčích očí bojíš. Vím, že se bojíš. Ale chci, aby ses mi do těch očí podívala." Stál tak blízko, až jsem měla strach, že se znovu rozpadnu. A zakroutila jsem hlavou.

,,Rheo! Podívej se na mě!" Zvýšil hlas a zavrčel. Trhla jsem sebou. ,,Když to udělám, ublížíte mi." Vydechla jsem.
,,Ty jsi tak nedůvěřivá, vůči mé rase." Uchechtl se a zároveň si odfrkl.
,,Není se čemu divit." Odsekla jsem.

,,Překonej ten strach. Postav se mu. Ukaž mi, kdo jsi." Skoro až zašeptal.
Polkla jsem, vydechla, zatnula ruce v pěsti a cítila, jak mé srdce přidalo. A pak jsem zvedla zrak. Sotva jsem se mu podívala do těch vlčích očí, cítila jsem strach, který se znovu zrodil uvnitř mě. Strach z té nebezpečné bytosti stojící přede mnou.

Strachem se mi do očí nahrnuly slzy, ale já je včas rozmrkala.
,,Tak moc mě udivuje tvá schopnost, postavit se vlastnímu strachu." Řekl a oči se mu vrátily do normálu.

,,Dokázala jsi, o co jsem tě žádal. Takže tady zůstaň, jestli chceš." Řekl a odešel.
Nechápavě jsem ještě nějakou chvíli hleděla na dveře, ze kterých odešel. On byl tak zvláštní. Lišil se od ostatních alf už jen tím, že mi za tu mou drzost neublížil.

(Ne)milovatKde žijí příběhy. Začni objevovat