(Ne)milovat

9. Nesoustředěnost

A ještě k tomu jsem z hlavy nemohla dostat jeho oči, ať už lidské.... nebo ty vlčí, které mě tak moc děsily.
________________
Pohled Michaela

Seděl jsem u stolu a hlavu měl v dlaních. Potřeboval jsem jí už mít u sebe. A tak moc jsem se bál její reakce, až to zjistí.... až zjistí, že je družkou vlka... mojí družkou.

Ozvalo se klepání. Po mém vyzvánění se dveře otevřely.

Dovnitř pomalu vešel jeden člen mé smečky. Ve skutečnosti jeden z těch, kterým věřím nejvíc, a pokud v přítomnosti nebyly jiní členové smečky, choval se ke mě ne jako k alfě.... ale jako k příteli.

,,Zdravím tě, Maxime." Povzdechl jsem si. On nejdřív polkl a zjistil, že v chodbě nikdo není. Následně zavřel dveře a rozešel se ke mě. Sedl si na druhou stranu stolu.

,,V pohodě?" Zeptal se opatrně. Zprudka jsem vydechl a opřel se o opěrátko židle.
,,Už to dlouho nevydržím. Potřebuju jí." Skoro jsem až zavrčel.
,,Řekl jsi do večera." Ano, dokonce měl povoleno mi tykat, tak blízký pro mě byl.

,,Já vím. Do večera. To už bude z chvíli. A já to do té doby musím zvládnout." Přitakal jsem. ,,Neumím si představit, jak těžké to musí být..... ale věřím, že to zvládneš. Jen nesmíš zapomenout..." Hleděl mi do očí. ,,Že je to člověk a ne vlk." Dořekl jsem za něj.

,,Necítí to samé, co my. Aspoň ne hned. Bude to u ní jiné." Dodal. ,,Toho jsem si vědom, Maxime, ale já jí prostě potřebuju."

,,Už za chvíli jí to budeš moct říct." Postavil se. ,,Děkuju. Vždycky mi pomůžeš." Pousmál jsem se. ,,Pro dobrého přítele cokoli." Usmál se, došel ke dveřím a otevřel je.
,,Bez tebe bych toho moc nezvládl." Uchechtl jsem se. ,,Ale zvládl. Jen... každý potřebuje nějakou podporu, a to včetně alf." A s tím odešel a zavřel dveře.

Pohled Rhey

Snažila jsem vnímat řádky, které jsem četla.... jenže jsem je vnímala jen polovičně, protože mi stále v hlavě vrtalo, proč alfa zakázal, aby mě kdokoli zabil.

Když jsem uslyšela pobavené uchechtnutí, zvedla jsem zrak. Pohled mi padl na alfu, jak se opírá o dveře do knihovny a s úsměvem mě pozoruje.

,,Jak dlouho už?" Zeptala jsem se a povytáhla obočí, aniž bych jakkoli dala najevo, že je mi jeho přítomnost nadmíru nepříjemné.
,,Co?" Zeptal se nechápavě. ,,Jak dlouho už mě pozorujete." Odpověděla jsem a knihu si položila na stehna.

Přejel mě pohledem. ,,Už nějakou chvíli. A přijde mi vtipné, jak se snažíš číst a přitom je na tobě vidět, že přemýšlíš." Jeho úsměv se ještě víc rozšířil.

Bylo mi divný, jak to, že jsem jeho propalující pohled necítila. Asi jsem byla tak moc ponořená do myšlenek, že jsem dokonce necítila ty propalující šedé oči, které mě pozorovaly.

Nechápala jsem ale ten úsměv. Sice jo, bavil se nad tím, jak jsem se nedokázala soustředit na knihu, ale proč se usmívá i teď?

,,Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se a já ho znovu zpražila pohledem. ,,Nad ničím." Odsekla jsem. ,,Chci si číst." Naznačila jsem ke knize, kterou jsem měla položenou na nohách.
,,Vždyť ti to nejde. Marně se snažíš soustředit, ale stejně pořád přemýšlíš." Pořád se usmíval.
,,Můžete toho nechat?!" Zvýšila jsem hlas. ,,Čeho?" Nechápal. ,,Ten úsměv mě děsí." Řekla jsem a on se uchechtl a na chvíli sklopila pohled.
Pak se mi však zase podíval do očí. ,,Nemělo by mě to těšit?" Zeptal se s úsměvem.

,,Podle toho, co jste zač, tak jo, asi mělo." Pokrčila jsem rameny. ,,A co tedy jsem?" Zeptal se a pomalu se rozešel směrem ke mě. ,,Nebezpečné zvíře." Odpověděla jsem a uhnula pohledem.

,,Zvíře možná.... a nebezpečné možná taky. Ale ne pro tebe." Vyslovil a jeho úsměv se z okouzlujícího a provokativního, změnil na jemný.
Fajn, a teď to nechápu už vůbec.

,,A to si jako myslíte, že vám budu věřit?!" Zvýšila jsem hlas. ,,Jsi vůči mé rase až příliš nedůvěřivá, Rheo." Nesnáším, když vyslovuje mé jméno.

Stále se ke mě pomalu přibližoval. Když jsem nervózně mrkla, zastavil.

,,Je tak udivující, jak se mě na jednu stranu bojíš, a na druhou s tím bojuješ." Usmíval.
,,Mě zase přijde udivující, jak tě udivují takové blbé věci, jako můj strach, se kterým se snažím bojovat. Strach z tebe, z vás." Přivřel oči, když mu došlo, že jsem mu poprvé nevykala. Pak je zase otevřel dokořán a jeho úsměv se rozšířil. Už mě nebavilo, mu vykat.

,,Jsi odvážná, obdivuju to." Řekl klidně. ,,O co ti, sakra jde?!" Zařvala jsem a prudce vstala z křesla. ,,Co po mě chceš?!" Dodala jsem.

,,Proč jsi mě chtěl ve svém domě!? Jako hračku?! Abys mě mohl děsit a měl z toho dobrý pocit?!" Jen stěží jsem rozmrkala slzy. Přestal se usmívat, když mu došel význam mé poslední věty. V jeho očích se objevil údiv a... starost?

,,To bych nikdy neudělal. Je vidět, že mě neznáš." Udělal ještě pár kroků, aby ke mě byl blíž. Stále jsem mu hleděla do očí.