(Ne)milovat

12. Silná touha

,,Rheo..." Zašeptal. Chtěla jsem utéct, ale on mě chytil za zápěstí. A jsem v hajzlu.
______________
Pohled Rhey

Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Protože mi vadilo, jak vlci mají takový blbý zvyk, si své družky dost majetnicky přivlastňovat a říkat, že jsou jejich. Proto jsem nechtěla, aby se mě byť jen dotýkal.

,,Pusť mě!" Řekla jsem odhodlaným hlasem. Jeho oči se změnily zpět na lidské. Přejel pohledem mou ruku, za kterou mě pevně držel.

Bylo mi nepříjemné to chvění v místě, kde mě držel.
,,Říkám ti, abys mě pustil!" Zvýšila jsem hlas. ,,A já říkám, že ne." Odpověděl a já dostala strach.
,,Michaeli! Naposledy ti říkám, abys mi tu ruku pustil! A to hned!" Zařvala jsem a rozmrkala slzy. Pokusila jsem se mu tu ruku vytrhnout.

,,Nemůžu, Rheo. Potřebuju tě. Zkus to pochopit." Hleděl mi do očí. ,,Prosím." Dodal. ,,Jenže já to chápat nechci!" Odsekla jsem.
,,Ale já to dál nezvládnu." Řekl a za mou ruku trhl. Tak jsem se ocitla přímo před ním.

,,Jsi pro mě jako stvořená. A já tě potřebuju. Už jen tvůj osobitý pach, který je cítit po celém domě, mi motá hlavu. Možná to nechápeš, protože jsi člověk. Jenže to pouto je tak silné, že si to ani neumíš představit. Miluju tě, Rheo. A tak už to zůstane navždy." Řekl a já se z jeho blízkosti začala strachy mírně třást.

,,Prosím, pusť mě." Zašeptala jsem a znovu rozmrkala slzy. ,,Nemůžu. Nezvládl bych to." Zašeptal a druhou rukou, kterou mě zrovna nedržel, mi pomalu přejel dvěma prsty po ruce.

,,Jenže já nechci, aby ses mě dotýkal! Nepatřím ti a nikdy nebudu!" Znovu jsem lehce zvýšila hlas, ale jemu se oči změnily na vlčí. Znovu jsem sebou trhla a z oka mi vytekla jedna slza. On zvedl ruku, a chtěl mi slzu setřít. Ale já ucukla.

Pomalu mě celou přejel pohledem. Zastavil se pohledem na mých očí a jeho oči se vrátily do šedivé.

,,Nechám tě jít do knihovny, do pokoje, kam budeš chtít...." Skočila jsem mu do řeči. ,,Chci pryč!"
,,Jenže to nejde! Nemůžeš odejít!" Odsekl. ,,A nech mě domluvit." Dodal.
,,Budeš moct jít, kam budeš chtít, ale jen tady v domě. A pod podmínkou, že tě můžu obejmout." Dořekl a já se pokusila od něj dostat.
,,To nikdy!" Odsekla jsem.

On znovu trhl za mojí ruku a jednu ruku mi omotal kolem pasu. ,,Nech mě být." Zašeptala jsem a po tvářích mi stekly další slzy.
,,Ty slzy v tvých očích mě zabíjejí." Zašeptal a pak na chvíli zavřel oči. Nasál můj pach. A pak mě pustil a rychlým krokem odešel z kuchyně. A vsadila bych se, že než se ode mě odvrátil, jeho oči se změnily znovu na vlčí, jak se snažil ovládnout tu touhu mě mít u sebe.

Pohled Michaela

Vyšel jsem z kuchyně a po chvíli rychlé chůze zastavil.

Opřel jsem se čelem o zeď a snažil se klidně dýchat. Cítil jsem, jak mi srdce silně naráží do hrudi. Hlava se mi motala a oči se samovolně změnily vlčí.

Jen jsem tam tak stál, opřený o zeď a zhluboka dýchal. Ruce jsem pevně zatínal v pěsti.

Takhle to dál nejde. Už to dlouho nevydržím. Vyčerpává mě to. Budu na to muset jít trochu jinak. Protože takhle to vážně dál nejde. Nejde to. Nezvládám to. Potřebuju jí. A to co nejdřív.

Šel jsem do knihovny, protože se mi momentálně zdála nejbližší.
Proto jsem tam vešel, zapadl do křesla a zavřel oči. Čelo jsem si opřel o ruku a jen tam tak seděl.

Zhluboka jsem dýchal. Bolela mě hlava z její osobité vůně​, která se mi zabodávala do nosu.

Hlavně klid, Michaeli. Všechno bude v pořádku. Nějak se to vyřeší. Bohyně musela mít důvod, proč nás dva dala dohromady. Nějaký důvod je. A já na to musím přijít.

Pohled Rhey

Ještě chvíli jsem tam stála, přimražená na místě. Nemohla jsem skoro dýchat. Srdce mi strachy tlouklo jako splašené.

Ten strach, který ve mě vyvolává on, byl teď tak silný, že jsem měla co dělat, abych se nesesypala na kolena. Bylo toho moc. A jediné, co jsem chtěla, bylo odejít odtud pryč.

Nemůžu za to, že jsem jeho družka. Já si to nevybrala. Potřebovala jsem pryč. Jenže to jsem nemohla. Namísto toho, se mi chtělo brečet. Strašně moc.

Vyšla jsem z kuchyně a chtěla jít nahoru. Ale pak mi pohled padl na dveře.
Bez přemýšlení jsem se k nim rozešla. Když jsem napravo uslyšela zavrčení, krev mi ztuhla v žilách. I tak jsem šla dál. Vrčení zesílilo, protože ten někde zřejmě nechtěl, abych odešla.

Ještě jsem přidala, až jsem skoro běžela. Skoro jsem až do dveří narazila. Chytila jsem za kliku a prudce trhla. Dveře se však ani nepohnuly. Došlo mi, že je zamčeno.

Ještě chvíli jsem za kliku lomcovala. Potom jsem se hlavou o dveře opřela.

Ten, kdo vrčel, evidentně neskončil jenom u vrčení, což mi došlo, jakmile se ozval dívčí hlas.
_________________
Konečně jsem tuhle kapitolu opravila a vydala 😘