(Ne)milovat

6. Jen jeden den

Ať jsem se ale snažila jakkoli, nedokázala jsem z hlavy dostat ty jeho šedivý oči. Prostě nemohla, já nevím proč. Možná proto, že ty oči byly tak zvláštní a na první pohled krásný.
Ale i tak je to idiot! Ať má oči jakýkoli.
________________
Pohled Michaela

S prudkým výdechem jsem padl na židli v mé pracovně a zavřel oči, které se mi samovolně změnily na vlčí.

Po chvíli jsem otevřel oči, ale už byly lidské. Pomalu jsem vydechl.

Když jsem jí poprvé spatřil na našem území, tak první, co jsem cítil bylo, že je člověk. Potom jsem cítil lehký závan smečky Úsvitu. A nakonec ten její, osobitý pach. Pach, který ten den donutil mé oči se samovolně změnit na vlčí. Dokázal mě zastavit. Dokázal mi zarazit dech v krku a donutil můj tep přidat. Pach, díky kterému se mi v tu chvíli, kdy se mi zavrtal do nosu, zamotal hlavu a já se musel opřít o nejbližší strom. Pach který patří mé druhé polovině.... pach mojí družky.

Uznávám, že ten lidský pach, mě v tom momentě zarazil. Protože jsem nevěděl, aby bylo možný, aby byla lidská bytost družkou vlka. Ale mýlil jsem se. To mi ukázala sama vlčí bohyně, když mi ukázala tu nejhezčí dívku, ať už mezi lidmi nebo vlky. Hezčí jsem ani v životě neviděl.

Bylo jedno, že je to člověk. Jen to mělo jeden háček. Vlci a vlčice jsou družka a druh kvůli poutu. Jenže bude se moct vytvořit pouto mezi člověkem a vlkem? Je to vůbec možné?

Je možné, aby mě ta drzá dívka milovala? Aby byla mou, aniž by jí to vadilo?
Ale co bylo jasný je, že jí nenechám odejít. Je moje a tak už to taky zůstane.

Cítil jsem už od samého začátku, kdy vjeli na mé území, její přítomnost. Cítil jsem to pouto už z dálky.
A nemohl jsem se dočkat chvíle, až si budu moct přivlastnit její rty. Omotat jí ruce kolem pasu a nepustit.

Ale to, čeho jsem se opravdu bál bylo, že mě odmítne. Že mě k sobě nebude chtít pustit. Jenže já jí potřebuju. A potřebuju, aby mě milovala. Proč by nás jinak bohyně dávala dohromady, kdyby nevěděla, že k sobě patříme? Musíme k sobě prostě patřit. Ona je má družka a já jsem její druh.... přestože ona je člověk a já vlk.

Pomalu jsem vydechl. Musím jí dát jeden den, aby se tady rozkoukala. Nechci jí hned vyděsit tím, že mi patří a že jí už teď miluju... a tím, že je moje. Dám jí aspoň jeden den na rozkoukání. Dal bych jí víc dní, ale to by to zvíře ve mě nevydrželo, a já taky ne. Potřebuju jí. Budu rád, když to vůbec vydržím ten jeden den, kdy bude v mém domě a nebude vědět, že je moje. Jeden den, kdy si jí nebudu moct přivlastnit.

No tak, Michaeli! Seber se! Jenom jeden den. To zvládneš! Jsi přece alfa!

Nádech, výdech. Jeden den a bude moje. Jen jeden.

Pohled Rhey

Nechala jsem na sebe téct horkou vodu ve sprše a utápěla se ve svých myšlenkách.

Nechápala jsem, proč mě tady ten alfa chce. Ale upřímně si myslím, že.... je to prostě jen další namyšlenej alfa, co si myslí, že může všechno. Ale na mě jeho rozkazy ani pravidla neplatí. Nejsem vlk.

Vypnula jsem vodu a oblékla si oblečení, které jsem si skutečně vyndala v jedné ze skříní.

Zajímalo by mě, kde budu spát, až se vrátí vlčice, které patří tenhle pokoj. Třeba mě zavřou do nějakýho kumbálu, nebo sklepa, nebo tak něco. A nebo mě prostě zabijou.

Nehodlala jsem toho namyšlenýho alfu poslouchat a tak šla hned z koupelny ke dveřím.
Otevřela jsem a vykoukla, ale i to mi stačilo na to, abych spatřila jednoho člena téhle smečky sedět na židli naproti dveřím.
Když se na mě podíval, zabouchla jsem dveře. Ale copak, snad se alfa nebojí, že bych utekla. On mi nevěří. No jo, to se dalo čekat.

Jinudy asi neuteču. Oknem to nemá cenu. Jsem moc vysoko nad zemí. Mohla bych se zabít. Nemám zrychlenou regeneraci jako vlci.

Místo toho jsem si jen naštvaně sedla na postel. Po chvíli se ozvalo klepání. Nic jsem na to neřekla.

Dveře se otevřely a v nich byla mladá vlčice. V ruce měla tác, který donesla na stolek nalevo v místnosti.

,,To je všechno pro mě?" Zeptala jsem se udiveně a ona přikývla.
,,To bych nesnědla ani k obědu, večeři a snídani najednou, natož jenom jako večeři." Dodala jsem nechápavě.

Přejela mě pohledem. ,,Co je? Nikdy jsi neviděla člověka?" Odsekla jsem.
,,Viděla. Jenže nikdy jsem neviděla člověka, žijícího mezi vlky." Odpověděl. ,,Myslíš, že jsem si to vybrala?!" Zvýšila jsem hlas.

,,A upřímně nechápu, jak je možné, že jsi s tímhle přístupem žádného vlkama nenaštvala natolik, aby tě zabil." Řekla a ve mě to hrklo.

,,Taky se divím. Když mě vlci berou jako podřadnou věc." Odfrkla jsem si.
Otočila se k odchodu.
,,Jo a děkuju...." Zarazila jsem se. ,,Sun." Řekla s úsměvem. ,,Děkuju, Sun." Dodala jsem a ona odešla.
Sice je to vlčice, ale já jsem taky slušně vychovaná a ona mi přece jenom přinesla jídlo.