(Ne)milovat

20. Mráz

Ale děsilo mě, že se les už začal pomalu halit do tmy.
Ale než nastane tma, měl jsem ještě čas.
______________
Pohled Rhey

Dál jsem běžela lesem. Začala mi být veliká zima, avšak já se dál vzdalovala od jeho domu... od něj. Od toho otravnýho alfy.

S každým krokem jsem měla pocit, jakoby se mi do chodidel zabodávaly jehly, jak moc ten sníh studěl. S každým nádechem, se mi do plic zabodával ledový štiplavý vzduch. Moje tělo bylo vystaveno velmi silnému chladu. A mě bylo jasný, že jestli se tady ztratím, umrznu. I přesto jsem běžela stále dál a dál a nehodlala zastavit.

Někde z dálky jsem uslyšela vlčí vytí a to mě přimělo ještě přidat.
Ale nevýhoda toho, že jsem byla bosa je to, že opravdu neuvěřitelně moc bolelo, když jsem zakopla o kámen. A následně sletěla do sněhu. Přistání to vlastně bylo docela měkký. Ale ta zima, když se sníh dotkl mých odhalených rukou a dostal se mi i pod tričko a na obličej, byla neskutečná.

Začaly se mi zimou třást rty. Rozechvěle jsem se zase postavila na nohy. Ze rtů mi vycházela pára a moje tělo se kvůli zimě začalo mírně třást.
Z ledového vzduchu mě štípalo v plicích, pálily mě nohy z toho, jak ledovej ten sníh byl.
I přesto všechno jsem se přinutila znovu se rozeběhnout.

Myslela jsem, že už nic horšího se mi stát nemůže... když jsem najednou prostě šlápla do nějakýho potůčku, kterej jsem doteď neviděla. Okamžitě jsem z něj vyskočila. Začínali mě zimou brnět nohy. Znovu jsem se rozešla, na běh už jsem neměla. Moje plíce začaly protestovat.
Hlasitě a rychle jsem se snažila popadat dech, ale ledovej vzduch mě štípal v plicích čím dál tím víc.
Párkrát mi o sebe zadrkotaly zuby. Trhaně jsem se nadechla a založila si ruce na hrudi, abych se nějak zahřála.

Když v tom jsem uslyšela zase vytí, tentokrát blíž. Ti vlci mě hledali... Michaelova smečka mě hledá.
Přinutila jsem své tělo se znovu rozeběhnout.
Ale tentokrát moje nohy to nevydržely a podlomily se mi. Padla jsem do sněhu na kolena a prudce se nadechla ledovýho vzduchu.

No tak Rheo! Musíš vstát! A tak jsem se znovu dokázala dostat nohy a znovu se rozejít.
Věděla jsem, že když mě nenajdou, evidentně tady umrznu. Ale mě to bylo jedno. Radši umřu, než se vrátit zpátky za Michaelem.

Po chvíli se začalo stmívat. A já byla naprosto ztracená někde uprostřed lesa, v zimě. Už jsem se nezastavitelně třásla zimou.
Netrvalo dlouho a nohy mě znovu zklamaly. Padla jsem do sněhu a po tvářích mi stekly slzy. Jenže já si je setřela, protože by mě tváře jen víc štípaly.

Tak moc jsem si přála tady teď mít boty, kabát, nebo klidně jen nějakou deku.
Posadila jsem se blíž ke kmeni stromu. Nebylo tam moc sněhu, díky husté koruně stromu. Přitáhla jsem si nohy k tělu. Mé prochladlé tělo, začala zaplavovat únava. Únava z vyčerpání a z té odporné zimy, která se dotýkala snad až mých kostí.

Ruce jsem měla zarudlé a promrzlé, že mě téměř přestaly poslouchat. Stejně tak nohy, jenž jsem už skoro vůbec necítila.

Po chvíli se moje oči téměř samovolně zavřely. Úplně jsem se opřela o strom. Zase jsem se přinutila oči otevřít, snad jen proto, abych spatřila v tom šeru zapadajícího slunce, tmavého vlka, který běžel, rychle. Moje oči se sami zavíraly a já je zase nuceně otevírala.
Tmavý vlk, jehož barvu jsem nedokázala přesně určit, zastavil nedaleko mě a změnil se na osobu... mohutnou osobu muže.
Nepoznala bych ho.... kdyby se neozval jeho hlas. ,,Rheo..."
Něco bych po něm hodila, kdyby mě moje promrzlé tělo poslouchalo.

Sotva ke mě došel, padl na kolena.
,,Rheo! Slyšíš mě?" Z jeho hlasu jsem jasně slyšela zoufalství a neuvěřitelnej strach.
Pak jsem jen lehce vnímala, jak moje zcela promrzlé a bezvládné tělo, vzal do náruče a postavil se.
,,Vydrž to. Za chvíli budeš v teple." Řekl a i semnou v náruči se dal do běhu. Nesnášela jsem ho a nechtěla jsem bejt u něj, ale nestihla jsem vzdorovat, protože mě pohltila tma.

Pohled Michaela

Běžel jsem co mu síly stačily. S každým krokem, jsem cítila čím dál tím větší strach, kterej se mi rozléval po těle.

A konečně, jí v tom šeru mé vlčí oči spatřily. Okamžitě jsem se přeměnil do lidské podoby.
,,Rheo..." Vydechl jsem, pár kroky se k ní dostal a padl na kolena. Skrze přivřená víčka, mě její zeleno hnědé oči pozorovaly. Sotva dýchala a celá se třásla zimou.

Dotkl jsem se jemně její ruky, ale nezdálo se, že by můj dotek zaznamenala... ani ho necítila, měla příliš zmrzlé ruce.
,,Rheo! Slyšíš mě?" Řekl jsem už poměrně zoufale. Něco nesrozumitelně zašeptala a dost možná ani netušila, že něco řekla.

Bez váhání jsem jí vzal do náruče. Nezmohla se ani na to, aby protestovala, což znamenalo, že to s ní fakt není dobrý.
,,Vydrž to. Za chvíli budeš v teple." Řekl jsem a i s ní v náruči se rozeběhl lesem, směrem zpátky k domu. Tenhle les jsem znal jako svoje boty. Její už takhle bezvládné tělo, se ještě víc uvolnilo... usnula. A já věděl, že to není vůbec dobrý.

Netrvalo dlouho a mojí tři hlídkaři, semnou ve vlčí podobě srovnali krok a snažili se mě navádět k domu tou nejrychlejší cestou. A já téměř dokázal vnímat jen to, jak se mi Rhea v náruči třese zimou.

Věděl jsem, že lidi můžou zemřít třeba jen na zápal plic... všeobecně mi lidi připadali jako neuvěřitelně slabý bytosti. Bez svých léků, by snad i vymřeli.

Konečně jsem mezi stromy spatřil svůj dům. Spatřil jsem u dveří stát Jenn.
Došel jsem k domu už pomaleji a vešel do dovnitř. Nedokázal jsem vnímat skoro nic jinýho, než mou družku, která byla ledová doslova jako mrtvola. Avšak stále mě uklidňoval její nepatrně se zvedající a zase klesají hrudník.

U schodů jsem spatřil Maxima a vedle něj stál, díky bohyni, Henry, smečkový lékař.

__________________

Nestíhám vydávat kapitoly, ale evidentně jste si všimli. Respektive mám pár kapitol předepsaných, jen je ještě budu muset opravit.